Jak umírá slum. Proč musí zmizet vodní svět Makoko

Voda kolem nás má barvu i vůni stoky. Z černé tekutiny trčí stovky sloupů, na kterých stojí chodníky, mosty i domy. A z nich nás pozorují tisíce lidí.

Někteří s nedůvěrou a nelibostí, většina však k mému překvapení s úsměvem. Všudypřítomné děti mávají tak, že jim skoro ručičky upadnou, a křičí „Jebo!“ nebo „Ojibo!“.

První zvolání je v gunštině, druhé v jorubštině. Obojí znamená „Žluťák!“. A myslí tím běloch.

Makoko, největší vodní slum světa, nás přivítal intenzivněji a přívětivěji, než jsem si představovala – vzhledem k zániku, kterému čelí.

Třetí pevninský most propojující pevninskou část nigerijského Lagosu s luxusní oblastí Victoria Island je cestou, kterou se musí vydat každý, kdo touží po návštěvě zdejších pláží, galerií a muzeí.

Jízda po mostě ale nabídne pohled, který návštěvníka druhého nejlidnatějšího afrického města zákonitě znejistí. V rozlehlé laguně se rozkládá Makoko.

Všem, kdo mířili za luxusem, nabídne obrovský slum provinilou cestu nad tím nejchudším, co bohatý africký drak nabízí. Zatímco ale kleptokratický stát umožňuje bohatnutí vybrané vrstvě lidí, většina takřka dvousetpadesátimilionové země žije v chudobě.

Život v megaměstě se zdražuje den ode dne a mnoho lidí je cenami vytlačováno na okraj. Slumy a chudinské čtvrti se tak nepřestávají rozrůstat.

Makoko je nepříjemnou připomínkou uprostřed luxusu. Nepříjemnou a obrovskou: jeho populace se odhaduje až na čtvrt milionu lidí.

Kam za rybami

„Dělí se na několik částí,“ vypráví mi Filip, mladý muž s křížkem na krku. Opírá se o bok lodi, zatímco jeho přátelé nás bidly posouvají dál po černé hladině a umně se v úzkém prostoru mezi domy vyhýbají dalším lodím.

„Adogbo, Migbewhe, Oko Agbon, a Yanshiwhe jsou celé na vodě, Apollo a Sogunro jsou na pevnině,“ vyjmenovává jednotlivé části. Pro své potřeby je ale místní soustředí do tří komunit, z nichž každá má své představitele.

„Většina z nás jsme Egunové, naši předci sem kdysi přišli z města Badagri,“ pokračuje Filip. Egunové, správně Gunové, žijí na jihozápadě země, ale také za hranicemi v Beninu, kde existují slumy podobné Makoku.

„Když se tu usadili, byly zde výborné podmínky pro rybolov, teď se někteří z nás vrací zpátky do Badagri,“ vypráví mladík.

Rybolov je stále hlavním způsobem obživy místních, kteří na svých bárkách a plachetnicích vyjíždějí ze slumu do laguny, kde je voda čistší. Vzhledem k míře znečištění, které do laguny proudí nejen z Makoka, jsem si ale ryby v Nigérii provždy zakázala.

Čtěte také: Boj o ryby. Drsná obživa senegalských rybářů se týká i nás

Lidé, kteří sem přišli, nebyli jen Gunové – dorazili také propuštění otroci, kteří se vrátili z plantáží Latinské Ameriky. S sebou si přinesli nové tradice, ale také náboženství vúdú, které zde přežívá ve stínu mnoha evangelických i katolických kostelů.

Křesťanská víra je tu pevně ukotvená, ale má stále africkou animistickou příchuť amuletů a posvátných zaříkávání. Právě církve financované z Nigérie i zahraničí zde provozují školy a kliniky, nebo se starají o sirotky.

Role nezisku je v Makoku zásadní. Pro stát je neformální osídlení trnem v oku – dokonce tak velkým, že ke konci roku 2025 přikázal jeho konečnou likvidaci.

Loňské rozhodnutí přitom není prvním, které přišlo. O zničení neformálního osídlení se vedou diskuze roky, přičemž k částečné destrukci domů za linií elektrického vedení už v minulosti docházelo.

Elektřina vedená lagunou je ostatně dobrou záminkou pro autority, které se odkazují na bezpečnostní problémy: vláda argumentuje, že stavby pod vedením vysokého napětí představují extrémní riziko masivních úmrtí v případě nehody.

„Nenechám tam lidi sedět pod dráty vysokého napětí, aby jich pak v jeden den sto až pět set zemřelo," prohlásil guvernér. Další pak argumentují obstrukcemi modernizace – ve hře je vznik multimilionového vodního města, které by hostilo hotely, volnočasové prostory i zázemí pro byznys.

Už před rozhodnutími o zničení přišlo systematické házení klacků pod nohy místním obyvatelům. Pod jedním z mostů jsou vidět hromady písku, které sem nechala navozit lagoská vláda, aby omezila přítok čisté vody do laguny, a zejména od ní odřízla ryby.

Bez rybářství měli místní lidé přijít o způsob obživy a bez čisté vody mělo být jejich prostředí definitivně zlikvidováno. Plán však nebyl dotažený do konce, Makoko přežilo a hromady písku zůstaly jako připomínka hrozby, která se nad slumem vznáší.

Masivní demolice začaly loni v prosinci a pokračovaly v prvních týdnech nového roku. Podle odhadů bylo zničeno na tři tisíce domů, včetně klinik a škol.

Počet vysídlených lidí není známý, ale jejich odchod nebyl mírumilovný: vysídlování se účastnily ozbrojené milice, armáda a těžká technika. Domy byly bořeny a lidé vyháněni ohněm a slzným plynem.

Došlo i k úmrtí, včetně dvou kojenců, kteří se nadýchali plynu a kouře. Komunita i neziskové organizace a církve proto zahájily masivní protesty před úřadem vlády, který nakonec demolici zastavil.

„Slíbili nám, že se ničení zastaví u posledního sloupu elektrického vedení. Pokračovali ale o sto, sto padesát metrů dál,“ ukazuje Filip, když vjíždíme na nově otevřenou vodní plochu. Vystupují z ní dřevěné sloupy po stržených domech a plave v ní množství odpadků a dalších připomínek někdejších obydlí.

Tu a tam stále stojí celá stěna, vedle některých sedí rodiny a vaří na ohni.

„Lidé tu teď spí v lodích nebo v troskách,“ popisuje Filip. Nad otázkou, kam odešli ti zbývající, jen krčí rameny.

Stali se z nich bezdomovci, nebo využívají laskavosti příbuzných a přátel, jako nyní jeho sestra s rodinou. Ti, kteří si zachovali trochu naděje, přivezli bambus a dřevo a začínají své domky obnovovat.

Většina to ale pokládá za zbytečné. Málokdo věří, že jednání s vládou někam povedou – loni v srpnu vydal soud zákaz demolicí a přikázal vyplacení kompenzací za demolice předešlé, jenže vláda v prosinci s ničením pokračovala.

Obhajuje se tvrzením, že se soudní zákaz nevztahuje na „nelegální stavby“, které nefigurují v oficiálních mapách. To však aktivisté vnímají jako obcházení zákona.

Kdo se postaví vládě

„Každá ze tří komunit vybrala deset zástupců, kteří mají za úkol komunikovat s vládou v Lagosu. Jedním z nich jsem já,“ vysvětluje mi pastor Joshua ze Spasené křesťanské církve Boží.

Joshua je zdejší osobností, která má bezesporu silný vliv i reputaci. Jeho jméno nám několikrát otevře dveře: pro návštěvu komunit je nutné komunikovat s místními představenými, kteří samozřejmě chtějí poplatek, ale jakmile padne pastorovo jméno, jsme tiše odmávnuti dál.

Joshua tu provozuje sirotčinec a nadaci Mawumadoka Children Foundation starající se o zhruba sedmdesát dětí. Právě s destrukcí velké části slumu dětí přibylo.

Pastor nám ukazuje školu stojící na vratkém druhém patře i ubikace. „Jsme si jistí, že ničení Makoka bude pokračovat. Něco teď slíbili, ale víš jak to je – je volební rok, naslibují, co se dá,“ vysvětluje.

Hledá proto pozemky na pevnině, kam by mohl děti přesunout. A spolu s pozemky hledá i finanční podporu. Od provinční vlády žádnou pomoc neočekává, navzdory příslibu, že část Makoka bude zachována a demolice se nebudou rozšiřovat.

„Snažíme se s vládou vyjednávat, požadujeme pro každého, kdo přišel o domov, kompenzaci. Začali jsme na deseti milionech najra,“ vypočítává Joshua. V přepočtu jde o nějakých sto šedesát tisíc korun.

Na místní poměry je částka obrovská a upřímně ji nemají šanci získat, což si sami uvědomují. Možná proto ani samotné komunity nejsou v požadavcích jednotné: některé preferují důstojné přesídlení, jiné trvají na finančních kompenzacích.

Podané nabídky se ale nesetkaly s úspěchem. „Zatím nám nabídli kompenzace za zničené domy, ale do komunit, kde bylo zničeno pět set domů, dodali jen sto formulářů žádostí. Jak mají žádat zbývající čtyři stovky, to nikdo nevíme,“ krčí Joshua rameny.

Některým obyvatelům byla také nabídnuta možnost přesídlit do města Agbowa na východ od Lagosu ve státě Epe, tu nicméně odmítli – rybáři by přestěhováním do vnitrozemské Agbowy přišli o možnost výdělku.

Makoko tak s napětím vyčkává, zda bude některé z navrhovaných řešení guvernérem přijato. Přikloní se ke kontroverznímu přesunu do Agbowy, který má nízkou podporu, či k vyplacení milionů najra, na které patrně nedosáhne každý?

Místní čekají, že dojde ke zlikvidování toho, co z Makoka zůstalo, a lidé budou vyhnáni bez pomoci. Neuspokojivá situace místních bude zákonitě eskalovat v průběhu období dešťů a patrně i po regionálních volbách.

A na obzoru se tak vedle hrozby pokračující demolice rýsují i další protesty a násilí.

Autorka je výzkumnice, cestovatelka a novinářka.