Čtyři roky války: Když ještě bylo všem jasné, kdo je agresor

„Jde o nutnou sebeobranu. Bráníme se, aby nedošlo k něčemu ještě horšímu, než co se stane dnes,“ pronáší Vladimir Putin z obrazovky a mně dojde, že je to tady. 

Na internetu je před pátou ráno živěji než poslední dvě noci. „Dnes na Ukrajině nikdo nespí,“ čtu ve feedu, kde každých pár sekund přibývá nová zpráva o eskalaci.

Šíří se snímky z webkamery na přechodu mezi okupovaným Krymem a Ukrajinou: ukrajinský voják tam nejdřív kouká ke hranici, pak se rozeběhne pryč a nakonec checkpoint potemní.

Velkým tématem noci byla letadla, která měla namířeno do ukrajinského vzdušného prostoru, ale nad ránem se z původní trasy odchýlila. Některé plánované lety už ani nevzlétly.

Nebe nad Ukrajinou se zcela vyprázdnilo. Bylo jasné, že ruská vojska zahájila invazi.

Skočím za Majdou, která spí na vedlejší posteli. Doteď jsem ji nechtěl budit, ale přišel čas. „Začalo to,“ pokládám před ní notebook s Putinovým projevem. Majda mžourá, otvírám okno.

Nedělám to dnes v noci poprvé. Už několikrát jsem poslouchal, jestli neuslyším zvuky raket, stíhaček, vrtulníků, čehokoliv. Poslední dvě noci byly napjaté, ale vždycky jsem nakonec usnul. Dneska už ne.

Náš hotel v Ovruči je třicet kilometrů od běloruské hranice a zhruba čtyřicet od nejbližších pozic ruské a běloruské armády. Na druhé straně stojí okolo 10 tisíc vojáků a podle videí, která místní dostávají od známých z Běloruska, taky obrovské množství techniky.

Kolem je ticho. Za tři dny v pohraničních lesích jsme neobjevili ani jediný obrněný transportér, tank ani stopy po techniceka ukryté v lese. Žádná známka přítomnosti armády.

Majda nevěřícně zírá do počítače. Venku je ticho, pokojem zní jen jen Putinův protivný hlas. Za chvíli ulicí ulici rychle projede několik aut tryskem směrem ke hranici. V dálce se ozve dunění, které se postupně přibližuje.

Vběhnu do okna. Nízko nad hotelem něco zasviští. V první fázi invaze mělo Rusko útočit raketami s plochou dráhou letu. Zvuk by odpovídal. „Balíme se a jdeme,“ říká Majda.

Začalo to

Rychle házíme věci do batohů a běžíme dolů po schodišti. Paní recepční spí na rozložené pohovce. Nejdřív jdu rovnou ke dveřím, ale pak se otočím k Majdě. „Řekneme jí to?“ ptám se. „Jo, raději jo.“

„Dobré ráno,“ pozdravím tiše.

„Dobré ráno, srdíčka moje. Vy už odjíždíte takhle brzo?“ pípne recepční rozespale zpod tenké přikrývky.

„Začalo to. Začala válka.“

„Cože, co to povídáte, co začalo?“ ptá se zmateně. Posadí se.

„Putin měl ranní projev k Rusku. Vyhlásil v něm Ukrajině válku,“ hlesnu. Paní se rozpláče. „Mám syna a starám se tu o jeho dvě dcery, vnučky moje,“ řekne nevěřícně. „Co tu budeme dělat, co tu budeme dělat.“

Vybíháme ven na ulici. V dálce směrem na východ k černobylské zóně se ozývá dlouhý dunivý výbuch. Vesty a helmy z kufru přehazujeme z kufru na zadní sedadla.

Majda skáče za volant a já zapnu Twitter, Telegram a několik dalších aplikací, kde se nové informace objevují nejrychleji. Naviguju. Pořád je tma, ale v ulicích už začíná být živo.

Z vojenské základny vyjíždí několik aut směrem k hranici. Ladím rádio.

„Dnes ráno vyhlásil ruský prezident Vladimir Putin vyhlásil speciální operaci ruských vojsk na Ukrajině, čímž zemi vyhlásil válku.“ Přicházejí nové a nové zprávy. Někdy se dřív objeví na Twitteru, jindy zazní v rádiu.

Raketové útoky na Oděsu, Kyjev, Dněpropetrovsk, Záporoží, údajné vylodění vojsk v Oděse a Mariupolu. Některé zprávy jsou záhy zpochybněny nebo vyvráceny. Postupně se začíná rozednívat a já hypnotizuju obzor, jestli se po vyřazení protivzdušné obrany na nebi neobjeví ruské stíhačky.

„Ruské strategické bombardéry jsou ve vzduchu ve velkých počtech,“ objevuje se v jednom z kanálů. Zatím jsme ale žádný neviděli. Znovu cítím, jak se události noří do snáší mlhy zmatku a nejistoty.

Začala smuta, kurva.

Už jsem to zažil na Donbase, zažil jsem to na Krymu, teď se ta mlha poprvé snáší na celou Ukrajinu. Pokaždé, když si ve zpětném zrcátku všimnu auta, neurčitě se mi mihne hlavou, jestli nás může nějak ohrozit. Nic se ale neděje.

Po rozbité cestě přijíždíme do Korosteně, města na půli cesty mezi Ovručí a Žytomyrem. Na benzínce je zatím skoro prázdno, zastavujeme natankovat. Kdo ví, kde budebude další příležitost.

„Začala smuta, kurva,“ oznamuje jeden muž před benzínkou druhému a upíjí kafe. Smuta se říká občanské válce v Rusku na přelomu 16. a 17. století. Než nakoupíme zásobu jídla a pití na cestu, se vytvoří se kolona až za roh. Všichni chtějí plnou.

„Už sem něco spadlo?“ ptám se pána, který s kávou v ruce ohlašoval začátek smuty.

„Sem zatím ještě ne,“ kroutí hlavou. 

Skáčeme do auta. Z rádia hraje ukrajinská hymna. Následuje blok informací o mobilizaci. „Muži do šedesáti let se mají hlásit ve svém…“ signál se ztratí.

Putin se zbláznil

Kolem cest se objevuje více a více lidí v maskáčích, kteří zřejmě čekají, až je někdo vyzvedne. Na náměstí menšího městečka se schází další. Stále není vidět žádná organizovaná vojenská aktivita, žádné tanky, žádné obrněnce.

Kyjev hlásí, že na něj dopadají rakety každých pár minut. Kolem benzínek se tvoří fronty do nedohledna. Kolem bankomatů a lékáren také.

Přijíždíme na Žytomyrské tržiště, lidé ve velkém skupují pohanku a těstoviny. Někdo je nervózní, jiní se tváří, jako by šlo o zbytečnou hysterii. Ptáme se tří žen s košťaty, co se ve městě děje.

„Co by se dělo. Zametáme ulici,“ usmívají se v prvních paprscích slunce. Nejsem si jistý, jestli se k nim informace o začátku války vůbec dostala.

Na nedaleké zastávce stojí parta kluků se sportovními taškami. Ptáme se jich, kam mají namířeno. „Domů. V Žytomyru jen studujeme. Bydlíme na severu u běloruské hranice,“ vysvětluje Dima.

„To mi nepřijde jako dobrý nápad, jedeme teď z Ovručeje ,“ řeknu.

„A co máme dělat? Škola teď asi nějakou dobu nebude a jestli k nám fakt přijdou, tak bychom měli být s rodinami,“ odpoví Dima. Další dva se válí po tašce a snaží se ji zapnout.

„Co vás tam čeká, zmobilizují vás?“

„Ne, nebylo nám osmnáct. Dojedeme domů a uvidíme,“ krčí Dima rameny.

Chvíli před naším příjezdem tu dopadly rakety dopadly na nedaleké vojenské letiště a vyřadily letectvo. Podle dalších zpráv už ruské tanky překročily běloruskou hranici a hned vedle Polska přes ní přejely i tanky běloruské.

Nevím, čemu můžu věřit, a co jsou jenom fámy. Kdybych teď na Twitter napsal, že vybombardovali Mukačevo, okamžitě to bez ověřování nasdílí tisíce lidí.

Opodál jeden muž křičí, že se Putin zbláznil, ale Ukrajinci se budou bránit. V nejasném gestu máchá rukama.

„Ukrajinci se nevzdají, půjdou bojovat,“ utvrzuje znovu. Projdeme kolem dalších dvou dlouhých front k bankomatům a jedné k lékárně. Zaměstnanec banky zrovna vyvěšuje ceduli, že dnes otevřou až o hodinu později.

„Musíme se připravit na nápor. Lidé teď budou chtít hodně hotovosti,“ říká mi.

Prakticky všichni na ulici s sebou mají zavazadla. Pět lidí se schází kolem starého auta a nakládají kufr. „Bude dobře, nebojte se, bude dobře,“ opakuje žena s taškou klobás a těstovin v ruce a usmívá se na nás, když se ptáme, jak to podle ní dopadne.

„Jedeme s rodinou za prarodiči. Teď by rodiny měly být spolu,“ vysvětluje a s úsměvem opakuje, že se není čeho bát. „Určitě bude dobře,“ mává nám od auta.

Kavárny jsou zavřené, některé obchody taky. „Hned jak jsme se to dozvěděli, vyrazili jsme do lékárny pro léky,“ dozvídám se od pětatřicetileté Alexandry stojící ve frontě. Pak do banky vybrat peníze a rovnou zase domů.

Co tam? Čekat. „Jak dlouho to může trvat?“ ptám se. „Konflikt mezi Izraelem a Palestinou trvá už od sedmačtyřicátého roku,“ upírá na mě modré oči. „Tohle může být taky na dekády. Ale my to vydržíme.“

Čtěte také: Může to trvat klidně dlouhá desetiletí, ale my to vydržíme, říkají Ukrajinci, kteří se dnes probudili do války

Jestli něco charakterizuje první den invaze, je to totální nemožnost vyznat se v závalu informací. Lidé se chytají čehokoliv, co by jim pomohlo zorientovat se a ve výsledku snad i přežít.

Kudy do země vstoupila vojska a jakým směrem se pohybují? Jsou někde výsadkáři, nebo ne? Kam dopadají rakety?

Vyšší princip

Zatímco ve směru do Kyjeva jsme na dálnici úplně sami, ven z hlavního města se pomalu souká nedozírná kolona aut s lidmi prchajícími na západ.

„Nesdílejte fejky. Každou informaci, která se k vám dostane, prověřte aspoň z pěti dalších zdrojů,“ ozývá se prakticky po každém programovém bloku z rádia. Rádio se stává uklidňujícím prvkem ve všem zmatku.

Probírají se v něm základy medicíny a doporučený obsah lékárničky, zhodnotí se nejlepší dezinfekce i základy práce s informacemi. Dostaneme psychologické tipy, jak si udržet chladnou hlavu.

Moderátoři odpovídají na otázky vystrašených posluchačů a předávají informace od vedení státu. Občas zahraje písnička.

Od začátku invaze uběhlo půl dne a my se blížíme ke Kyjevu. To už se začínají objevovat první jasnější a spolehlivější informace o tom, co se vlastně děje. Reportér CNN se hlásí z letiště Antonova na severu Kyjeva, zrovna když se tam na padácích snášejí ruští výsadkáři.

Na Kyjev dopadají rakety, ale informace o výsadkářích ve vládní čtvrti nedokážu ověřit. Z Charkova už od rána přichází snímky černého dýmu stoupajícího nad město. Informace o ruském vylodění v Oděse a Mariupolu se ukáže být nepravdivá.

Čtěte také: Dřív programovali nebo učili, teď mají střílet. Fotoreportáž z pozic kyjevské teritoriální obrany

Zajímá mě, co o situaci říkají ruská média. Ve vysílání rádia Echo Moskvy vystupuje poslanec Putinova Jednotného Ruska Sergej Markov. Moderátor se ho ptá, proč doteď všichni vládní ministři doteď veřejnost ujišťovali veřejnost, že k žádné invazi nedojde. „To nám jako lhali?“

„Ano… Ne…“ není si Markov chvíli jistý odpovědí. „Řeknu vám to tak: říkali vám pravdu z hlediska vyššího principu,“ vybruslí nakonec.

Pravda z hlediska vyššího principu, zopakuju si. To bylo všechno, co se v Rusku dělo přinejmenším od chvíle, kdy jsem se tam před víc než deseti lety poprvé objevil.

Pro plno vysokých představitelů Ruska musí být ponižující, že sami do dnešního rána nevěděli a často ani nevěřili, že válka opravdu začne. Přemýšlím, kolik příslušníků elit o tom mohlo ještě včera večer kromě Putina vědět. Jednotky? Maximálně pár desítek. 

Ruský cenzurní úřad Roskomnadzor oznamuje, že od ruských médií požaduje psát o válce jen na základě oficiálních ruských zdrojů. Taková pravda sice nebude odpovídat tomu, co se reálně děje, ale určitě odpovídá vyššímu principu.

Nedaleko před Kyjevem zatáčíme na jih do městečka Chotiv. Majda tu má kamarády Denise a Žeňu. Když k nim přijíždíme, na obloze jsou slyšet vrtulníky.

Žeňa říká, že se tu ještě před chvílí na obloze bojovalo. Dvacet kilometrů odsud je totiž velké vojenské letiště Vasykliv.

Venku už se stmívá a Žeňa navrhuje, ať s nimi a rodinou přespíme v nedaleké luxusní vile vybavené protiletadlovým krytem. Vlastní ji pár napůl z Ukrajiny a napůl z Litvy. Majitelé se už včera stáhli do bezpečí v Pobaltí a bezpečný úkryt nabídli svým sousedům. Sešlo se nás tam přes deset, celá Ženina široká rodina.

„Tady bude Ukrajina,“ říká Ženi odhodlaně její bratr Igor po dlouhém objetí ve sklepě vily.

Mají tu babičku, jsou tu i malé děti. Část přítomných sleduje aktuální informace na mobilu, další se v křeslech pod dekou a se skleničkou vína baví o tom, co budou dál dělat dál.

„Cherson padl. Starosta podepsal kapitulaci,“ říká naštvaně Ženin švagr Andrej a napije se vína. „Suka!“ odsekne. Ruská armáda postupuje z Chersonu dál na Nikolajev.

Od severu ze Pskova má letět na Ukrajinu osmnáct transportních iljušinů. Nikdo neví, co mají na palubě. Nejspíš se výsadkáře. Od Černigova zase jede podle vzdálené rodiny jede jednotka asi 150 tanků.

Žádná informace není jistá. Veřejnoprávní televizi ale Andrej věří.

Kdykoliv se ozve, že „naši“ vyhráli nějakou bitvu, všichni radostí hvízdnou. Zato když se mluví o tom, že se zítra může bombardovat Kyjev ze všech stran, je ticho. Všichni se postupně ukládají k spánku.

Celou knihu Všechny cesty vedou k válce si můžete pořídit na eshopu Voxpotu.