Kdy ještě příměří znamená opravdu příměří? Zatímco boje mezi Hizballáhem a Izraelem pod rouškou klidu zbraní pokračují, nezbývá než se ptát, zda vlastně jen nelžeme sami sobě. A kam nás vede zapomínání na skutečný význam slov.
Izraelské bombardování mostu přes řeku Lítání v Jižním Libanonu | Foto: Shutterstock
Víte, jak se dnes říká bombardování obyvatelstva cizí země a ničení poutních míst? Příměří.
Jižním Libanonem projíždějí izraelské buldozery a kosí jednu budovu za druhou. Ocelovým strojům i jejich řidičům je jedno, co jim stojí v cestě: jestli jde o rezidenční budovu nebo třeba křesťanské poutní místo.
Ke zničení jednoho takového katolického svatostánku – klášterního komplexu a školy provozované jeptiškami – došlo před několika dny v libanonském Jarúnu u hranic s Izraelem.
Na začátku měsíce také raketové útoky izraelské armády v jižní části Libanonu usmrtily desítky lidí. Ve středu 6. května došlo i k dalšímu bombardování Bejrútu, kdy údajným cílem byl vysoce postavený představitel Hizballáhu.
Dohodu o klidu zbraní přitom uzavřeli představitelé Izraele a Libanonu už v polovině dubna. Velvyslanci se sešli na historickém jednání ve Washingtonu, D.C. a domluvili se na pětibodovém příměří. Něco tomu ale přece jen chybělo – možná započítat realitu?
Že nepůjde o učebnicový klid zbraní, se dalo očekávat už od začátku. U jednacího stolu chyběl zásadní aktér: libanonské hnutí Hizballáh, se kterým Izrael ve skutečnosti válčí.
Dohodu namísto toho uzavřela jedna válčící strana a jedna trpící, tedy stát Libanon. Jeho zástupci slíbili, že dojde k odzbrojení vlivného šíitského hnutí – z minulosti ale víme, že slibovat může leccos, jenže s Hizballáhem toho v praxi příliš nezmůže.
Čtěte také: Hra o Libanon. Rozhodnou bankéři, nebo radikálové?
Ve smlouvě je navíc bod o právu Izraele na sebeobranu. V podání této smluvní strany zjevně znamená desítky mrtvých denně.
Jak tedy vypadá klid zbraní moderního věku?
Hizballáh dál útočí, čímž „porušuje příměří“, které nepodepsal. Izrael nadále demoluje vesnice v takzvané nárazníkové zóně jižně od řeky Lítání a vystavuje další „příkazy“ k evakuacím, tentokrát na sever od říčního toku. Proč? Asi proto, že může.
Diplomatický gaslighting
Situace má ale ještě další rovinu – způsob, jakým o ní mluvíme. Zatímco se dočítáme o pokračujícím klidu zbraní, do stejného přívalu zpráv se vkrádají i ty o dalších útocích, demolicích, raketách a obětech. Jako by se média dostala do stavu kognitivní disonance.
Vnitřní nesoulad pak posilujeme opakováním slova příměří jako zaříkadla. Když o něm budeme pořád dokola mluvit, začne platit doopravdy?
Jistota, s jakou média o tomto, ale i dalších příměřích plných bojů a obětí mluví, je přinejmenším zvláštní. Nejde vlastně o jeden velký diplomatický gaslighting?
Libanonským představitelům se vidina příměří jistě zamlouvala. Válkou decimovaná země, kterou zdaleka netvoří jen Hizballáh, by si jej koneckonců zasloužila.
Namísto úlevy ale dostala nanejvýš boje s nižší intenzitou a navrch ozbrojené síly cizí armády na desetině svého území. To nezní jako win-win situace, což si uvědomují i libanonští zástupci.
Na druhou stranu Izrael skutečně dosáhl klidu – ne zbraní, ale na přípravu nárazníkové zóny a de facto okupace části Libanonu. Nakonec, izraelská armáda už mezi osmdesátými lety a přelomem tisíciletí stejné území okupovala, což mimo jiné přispělo ke vzniku Hizballáhu, podporovaného Íránem.
Tohle všechno je zdokumentované, o všem máme povědomí. Používáním doublespeaku nicméně známou realitu popíráme a ohýbáme způsobem, který prospívá jen někomu.
Nynější příměří není příměří, ale diplomatická muška, kterou jsme nejspíš spolkli i s navijákem. Co raději zkusit radikální krok: nazývat věci pravými jmény?
Přesným pojmenováním situace se přece sami chráníme. S každým dalším příměřím-nepříměřím totiž životně důležité pojmy mnohdy ztrácí na významu.
Snadno se pak může stát, že z invaze bude denacifikace – a z ilegálních vojenských úderů po světě snaha o mír.
