Přežili svou smrt a teď bojují na hřišti. Ukrajina se učí žít se svými hrdiny

V Kyjevě panuje krásný, slunečný, jarní den. Takový klid je v pátém roce ruské invaze možný jen díky tomu, že se lidé naučili vytěsňovat neustálé riziko.

Na sportovní utkání běžně nechodím, ale tohle jsem si nemohla nechat ujít. Na fotbalovém hřišti se právě odehrává zápas, který pro mě není jen obyčejným fotbalem, ale ztělesněním ukrajinské nezlomnosti.

Domácí tým Kolos Burevi hostí Pokrovu Lvov. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o běžné ligové utkání, nebýt přívlastku AMP za názvy obou celků. Na hřišti jsou veteráni rusko-ukrajinské války.

Muži, kteří kvůli ruské agresi přišli o jednu či více končetin.

Sleduji hru a cítím zvláštní druh zahanbení. Fotbalisté jsou o berlích tak neuvěřitelně rychlí, že by mě nejspíš kdykoliv předběhli. Je to fenomenální podívaná na fyzicky extrémně náročný výkon.

Vnímám jen rytmické narážení berlí do umělého trávníku. Pravidla jsou neúprosná: hráči v poli hrají bez protéz, s jednou nohou. Pokud se míč dotkne berle, píská se ruka. Brankáři mají obě nohy, ale chybí jim paže.

Kolem hřiště fandí rodiny a ve vzduchu je znát směs hrdosti, dojetí a radosti z každého gólu, ale také odporu vůči pískání rozhodčí nebo napětí, když některý z hráčů upadne a na trávníků se svíjí bolestí.

Po závěrečném hvizdu mluvím s kapitánem vítězné Pokrovy Lvov, Valentynem Osovskym. Působí klidně, jako člověk, který si své priority srovnal už dávno.

Před válkou vedl běžný civilní život: chodil do zaměstnání, staral se o rodinu a fotbal hrál jen tak pro radost, jako tisíce jiných mužů na městských hřištích a amatérských šampionátech.

Všechno se změnilo 24. února 2022. Valentyn na nic nečekal a šel do války jako dobrovolník hned v první den plnohodnotné ruské invaze. Na frontě strávil jedenáct měsíců.

V lednu 2023 se ale jeho role změnila znovu. „Byl jsem zraněn a v důsledku toho mi amputovali levou nohu,“ říká věcně.

K fotbalu se vrátil už v polovině roku. „O fotbal jsem se zajímal vždycky, a tak když se objevila možnost přidat se k týmu, využil jsem ji. Teď tu hraju ukrajinský šampionát,“ vysvětluje.

I když je fotbalovým kapitánem, stále pracuje jako projektový manažer v IT firmě. V současném životě je pro něj nejtěžší najít si čas na tréninky, turnaje a rodinu.

Ohledně státní pomoci si nestěžuje. Dostal bezplatnou rehabilitaci, protézu, pobírá důchod.

„Člověk by si samozřejmě přál, aby to bylo jednodušší, ale myslím, že je to teď docela dobré,“ dodává. Jeho pozornost se však neupíná k osobním výhodám.

„Na prvním místě je pro mě vítězství Ukrajiny ve válce. S amputací už se nějak poperu,“ pokyvuje hlavou a míří k rodině na společné focení.

71 procent lidí má někoho mezi veterány nebo na frontě.

Valentynův příběh není ojedinělý. Podle údajů ukrajinského ministerstva pro záležitosti veteránů dosáhl počet lidí se statusem veterána 1,3 milionu.

O uzavřenou skupinu rozhodně nejde. Válka se propisuje do DNA celé společnosti.

„Vidíme, že roste počet lidí, kteří mají mezi veterány nebo těmi, kdo bojují na frontě, své blízké. Podíl už dosáhl jedenasedmdesáti procent,“ uvádí v rozhovoru pro RBC-Ukrajina sociolog Lubomyr Mysiv.

Odkazuje na pátou vlnu rozsáhlého průzkumu „Obraz veteránů v ukrajinské společnosti“, který vznikl z iniciativy Ukrajinského veteránského fondu.

Zdlouhavé zvykání na život

Veterány čeká po návratu domů náročný proces postupného začleňování se do společnosti.

Podle odbornictva z projektu Mental Health for Ukraine (MH4U), podporujícího reformu péče o duševní zdraví na Ukrajině, může plná adaptace na mírový život trvat až rok a půl.

Nejde jen o zvyknutí si na klid, ale o hlubokou psychologickou proměnu. „Psychologie veteránstva se od té civilní liší. Služba přináší existenciální prožitky na hraně života a smrti a vytváří extrémně silná pouta se spolubojovníky, kteří se stávají rodinou,“ přibližují stránky MH4U.

Ukončení služby tak může být traumatické i kvůli pocitu, že člověk své blízké na frontě ‚zradil‘. Největší nápor tak nezažívají úřady, ale konkrétní rodiny.

Zatímco vojáci bojovali, jejich partneři a partnerky museli sami vést domácnost, budovat vztah na dálku a zvyknout si na samotu. Návrat pak není jen radostným shledáním, ale často i náročným vyjednáváním o nové podobě společného života.

MH4U proto varuje i před temnějšími aspekty přerodu z fronty do civilu, jako je domácí násilí či psychický nátlak pramenící z nezpracovaných traumat.

Ukrajinská společnost se teprve učí, jak s lidmi s jizvami na těle i duši komunikovat. Nejde jen o to postavit rampu pro invalidní vozík nebo zajistit široké dveře, i když v tom má Ukrajina podle průzkumů také velké dluhy.

Záleží na celkovém nastavení veřejného prostoru. Skandály z médií, kdy byli lidé v uniformách žádáni, aby opustili podniky nebo akce, ukazují křehkost tohoto soužití.

Důvody k vykázání přitom nebývají spojeny s nevhodným chováním vojáků, ale spíš se snahou majitelů udržet v podnicích jakousi „atmosféru bez války“.

Příkladem může být incident z loňského ledna, kdy kyjevská restaurace odmítla obsloužit vojáka s odkazem na údajný „příkaz vedení“. Případ zachycený videozáznamem skončil zásahem policie a zahájením trestního řízení pro hrubé porušení veřejného pořádku a zjevnou neúctu ke společnosti.

Podle českého novináře Raye Baseleye, který dlouhodobě sleduje i cestu lvovského fotbalového týmu, se sice státní přístup pomalu zlepšuje, ale skutečným motorem integrace jsou dnes právě neziskové organizace a sportovní kluby.

Ty veteránům nevracejí jen přístup k fyzické aktivitě, ale pocit, že jsou pro zemi stále důležití, i když už v ruce nedrží zbraň.

Neziskový sektor dnes často supluje roli ukrajinského státu tam, kde úřady nestíhají. Pomoci by jim však měla snaha o digitální reformu.

Současná strategie, zastoupená portálem Veteran PRO, má být definitivním rozchodem s postsovětským byrokratickým dědictvím. Stát už nechce jen pasivně vyplácet dávky, ale vnímat veteránstvo jako „perspektivní lídry“, s cílem sjednotit digitalizovaný přístup například k protetice či rekvalifikacím.

Sami veteráni zatím vnímají situaci dost střízlivě. Jen šedesát procent z nich má pocit, že se k nim společnost chová s úctou, a celých sedmdesát pět procent se obává, že po návratu narazí na zeď nepochopení.

Čtěte také: Moje vnoučata se sem už nevrátí. Ve Lvově se odrážejí nálady celé Ukrajiny

Veteráni míří i do Česka

Zápas o návrat do normality může brzy překročit hranice Ukrajiny. S velkou pravděpodobností se totiž dotkne také českých měst a vesnic.

V České republice dnes žijí statisíce ukrajinských žen a dětí, které na dálku podporují své muže v zákopech. Pro mnohé z nich nebude konec války znamenat jen radostný návrat manžela, ale střet s realitou muže, který se bohužel vrací změněný.

Je česká společnost, ve které tyto rodiny zapustily kořeny, připravena na příchod množství veteránů?

Už v červenci roku 2025 tehdejší vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková pro Novinky.cz konstatovala, že stát téma slučování rodin řeší „poměrně intenzivně“. Mluvila přitom o přípravě motivačních mechanismů a prevenci traumat.

Od té doby se však tuzemská politická mapa i rétorika změnily. Agendu po Šimáčkové Laurenčíkové převzala současná vládní zmocněnkyně Taťána Malá. Jak se vládní strategie v této oblasti vyvíjí – zejména v době, kdy vše spojené s Ukrajinou a ukrajinskými uprchlíky čelí vládním škrtům?

„Problematiku integrace válečných veteránů považuji za velmi závažnou. Traumata, kterými si tyto osoby prošly, mohou mít dalekosáhlé dopady na jejich životy a životy jejich blízkých,“ uvádí současná vládní zmocněnkyně pro Voxpot.

Vládní kabinet podle ní zřídil Oddělení politiky duševního zdraví a pod Radou vlády pro lidská práva vzniká pracovní skupina pro integraci držitelů dočasné ochrany, která má propojit kraje, resorty i neziskové organizace.

„Nyní hlavně potřebujeme nastavit systém podpory duševního zdraví pro tyto osoby. Registrace sama o sobě situaci nezlepší, pokud nebudeme mít veterány kam směřovat,“ dodává Malá.

Cesta k trvalejšímu usazení u rodiny v Česku však v současnosti nepovede přes zásluhy z fronty, ale skrze přísná ekonomická kritéria. „Platí stejné podmínky jako pro všechny držitele dočasné ochrany. V případě splnění podmínek, jako je ekonomická soběstačnost, mohou získat takzvaný zvláštní dlouhodobý pobyt,“ uzavírá vládní zmocněnkyně.

Zatím není jasné, kolik veteránů nakonec do Česka skutečně zamíří. Pro samotnou Ukrajinu je klíčovou prioritou, aby dotyční zůstali doma – i oni mají tvořit páteř nové společnosti a aktivně se podílet na poválečné obnově své země.

Ukrajinská ambasáda na přímý dotaz potvrdila, že budoucí počty veteránů v Česku zatím nikdo neodhaduje. Konkrétní data chybí diplomacii, ministerstvu práce i zmocněnkyni Taťáně Malé.

K začátku letošního roku bylo v České republice evidováno na 400 tisíc uprchlíků, převážně žen a dětí. Pokud se v tuzemsku usadí, lze očekávat, že muži budou po demobilizaci své blízké následovat.

Reálný počet veteránů, kteří k nám nakonec opravdu zamíří, ale zůstává veličinou definovanou délkou bojů a dalším vývojem ruské agrese.

Autorka je lingvistka a novinářka.