Hra o Libanon. Rozhodnou bankéři, nebo radikálové?

Je konec listopadu a v Bejrútu ze všech stran shlíží papež Lev XIV. Jeho podobizna se široce rozpřaženýma rukama visí na billboardech u silnice, svítí na citylightech a potkáváme ji i na malých letácích.

Svatý otec odevšad žehná mírotvorcům. Naživo pak promlouvá k lidem v nově vybudovaném přístavu, kde před pěti lety explodoval sklad dusičnanu amonného, ale i dalších zastávkách po Bejrútu a dalších libanonských městech.

„Musíme si uvědomit, že ozbrojený boj nepřináší žádné výhody. Zvolme všichni mír jako cestu, ne jen jako cíl,“ vyzývá Lev XIV. ve svém posledním projevu před odletem zpět do Vatikánu.

Jeho návštěva ale v lidech v zemi, která čelí skoro každodennímu izraelskému ostřelování, vyvolává jiné emoce než úlevu a mír.

„Bojím se, co přijde po papežově odjezdu. Mám strach z další války, tentokrát ještě větší než předtím,“ přiznává mi Mohammad, mladý muž v centru Bejrútu. Prakticky kdokoliv, s kým se dám do řeči, se mnou sdílí stejné obavy. Přináší papež mír, nebo spíš odpočítává válku?

Nervozita z propuknutí rozsáhlejšího konfliktu po jeho odchodu se šíří napříč libanonskou veřejností. Sahá i do nejvyšších pater tamní politiky: podle ministra zahraničí Youssefa Raggiho dostal státní aparát z různých zdrojů včetně amerických varování před širší izraelskou ofenzivou.

Příměří plné bomb

Nejde ostatně jen o výstrahy třetích stran. Izraelská televizní stanice KAN v první půli prosince informovala o dokončení armádních příprav na „rozsáhlý útok na místa spojená s Hizballáhem“ – pro případ, že by libanonská vláda i armáda nesplnily svůj závazek odzbrojit zmíněné hnutí do konce roku 2025.

Zbývá tedy posledních pár dní a odzbrojení stále nebylo dokončeno. Izrael naopak obviňuje šíitské hnutí z dalších snah o vyzbrojování a jeho armáda útoky na jihu Libanonu postupně zesiluje.

Tvrdí přitom, že míří právě na Hizballáh – od uzavření příměří na konci loňského listopadu bombardovaly izraelské síly Libanon v průměru každé čtyři hodiny.

Podle Heika Wimmena, šéfa regionální pobočky International Crisis Group (ICG) na Blízkém východě a spolupracovníka Carnegie, používá Izrael stejnou logiku jako v Pásmu Gazy.

„Cokoli podle nich může mít ‚dvojí využití‘. Buldozery jsou zakázané, domy považovány za potenciální úkryty raket i bojovníků,“ vysvětluje mi nad dopoledním šálkem kávy v rušném bejrútském podniku.

Nemůžete být proti Hizballáhu, když jste jeho podstatou.

Na pozadí suchého výčtu obětí a poničených měst a vesnic, proudícího z jihu země, navíc zůstává více než milion Libanonců, kteří ze svých domovů museli uprchnout – klidně hned několikrát. 

„Přesouvali jsme se nadvakrát. Nejprve před dvěma lety, potom loni v září,“ vypráví mi Zahra, sedmadvacetiletá žena pocházející z jihovýchodu Libanonu, od hranic s Izraelem. Ve skutečnosti se jmenuje jinak, ale pro své bezpečí se rozhodla své pravé jméno skrýt.

„Do mé rodné vesnice se pořád nemůžeme zcela vrátit. Naše rodina tam má dva domy, jsou ale úplně zničené,“ konstatuje.

První vysídlení přišlo v říjnu 2023, po zapojení Hizballáhu do války proti Izraeli. Bombardování Zahřiny vesnice sílilo a sourozenci mladé ženy, ještě malé děti, situaci přestali zvládat. Trpěli úzkostmi a dusil je strach. 

Rodina se na necelý rok přesunula do města Nabatieh, kde sehnala dům a kadence dopadajících raket tam nebyla tak vysoká.

„Jenže jak válka eskalovala, museli jsme znovu utéct – tentokrát velmi rychle. Z pronajatého domu jsme vzali pár věcí, nasedli do auta a prchali spolu s ostatními. Měla jsem pocit, že utíká celý jih,“ popisuje mi Libanonka.

Cesta, která by jindy zabrala pár desítek minut, trvala v husté koloně aut dlouhé hodiny. Rodina čekaly další a další přesuny: ze Sidónu do Bikáa, z Bikáa na sever Libanonu k hranicím se Sýrií. A nájmy spolu s poptávkou strmě stoupaly.

„V Bikáa obvykle stojí jeden měsíc třeba dvě stě dolarů, tehdy si ale lidé začali říkat o vyšší tisíce a několik nájmů dopředu,“ kroutí hlavou Zahra. Takovou hotovost u sebe nikdo nemá.

Neustále zabaleno

Asi měsíc poté, co žila rodina na úplném severu, válka skončila – tedy alespoň na papíře. Domy v rodné vesnici byly zničené, ten pronajatý v Nabatieh, ze kterého uprchla podruhé, taktéž rozbombardovaný. 

„Stejně jsme se ale chtěli vrátit domů. Já práci měla, ale táta automechanik svou dílnu nechal na jihu. Navíc: na severu lidé žijí jinak, mají jiné tradice. My jsme šíité, oni sunnité – jsou prostě konzervativnější,“ přibližuje mladá žena. 

Zatímco ona nosí hidžáb a vybírá si oblečení podle svého stylu, její vrstevnice na severu často oblékají zahalující nikáb. Nesedly by si ani za volant, zatímco Zahra řídí ráda.

Lidé navíc za současných podmínek dvakrát zváží, než přijmou někoho z jihu: „Chrání se, protože kdo ví, na koho příště Izrael pošle rakety. Nedivím se jim, život je příliš křehký.“

Když se s příměřím naskytla příležitost, její rodina zamířila zpátky do Nabatieh. Oblast je ale paralyzovaná strachem.

„Jsme připravení kdykoliv odjet. Šetříme peníze, máme zabalené oblečení, pokud se cokoliv stane, nasedneme do auta a jedeme pryč. Není to normální život,“ posmutní Zahra. 

Časté jsou teď izraelské útoky na jednotlivá vozidla bez ohledu na to, kolik dalších osob je v okolí – v místních takové údery vyvolávají ještě větší úzkost.

Izrael nechce mír, chce naši půdu.

„Jedete autem do práce, na někoho v koloně před vámi IDF zaútočí a vás u toho zraní. Lidé se bojí,“ potvrzuje.

Zahřina vesnice Khiam na jihovýchodě Libanonu se momentálně v hledáčku Izraele nenachází. 

„Kdyby se v ní ale objevil kdokoliv z té, víte z jaké, skupiny? Hned by došlo k úderu. A Izraeli by bylo jedno, kolik dětí je zrovna kolem, kolik jich zraní. Nedává si pozor, je mu to fuk,“ konstatuje Zahra.

Během našeho rozhovoru vysloví jméno skupiny – Hizballáh – pouze jednou.