Když vás zatknou, nikdo pro vás nepřijde. Jakou cenu platí fixeři za západní reportáže z Ukrajiny

V březnu 2022 zasáhla ruská palba u Kyjeva auto štábu americké televize Fox News. Zahynuli kameraman Pierre Zakrzewski a čtyřiadvacetiletá Ukrajinka Oleksandra „Saša“ Kuvšynovová. Štábu dělala tlumočnici a producentku – takzvanou fixerku, bez které by se zahraniční reportéři ve válečné Ukrajině nikam nedostali.

Její rodiče teď Fox News žalují a viní stanici ze smrti své dcery. Podle žaloby bezpečnostní poradci před cestou opakovaně varovali, korespondent Fox News však na nebezpečné cestě trval.

Fixeři stojí za velkou částí válečného zpravodajství z Ukrajiny, jejich jména ale pod reportážemi nenajdete. Hledají zdroje, tlumočí a vyjednávají přístup tam, kam se západní novinář sám nedostane. Často riskují stejně jako reportéři, se kterými pracují. Obvykle ale bez smlouvy, bez pojištění a bez uznání.

Oleksandra Hrybenko před lety působila jako fixerka v okupovaném Doněcku. Dnes je výzkumnicí na Oslo Metropolitan University a zkoumá média ve válce. Pro svůj výzkum mluvila se dvanácti ukrajinskými fixery o podmínkách jejich práce.

Život fixera nemá žádnou cenu

Než jste začala pracovat na výzkumu, sama jste fixerkou byla. Jak jste se k té práci dostala?

Jako většina fixerů – náhodou. Na tuhle práci se jen tak nehlásíte a obvykle ani nevíte, že něco takového existuje. Když v roce 2014 přišli Rusové, studovala jsem v rodném Doněcku překladatelství, mluvila jsem anglicky, a tak se mi začali ozývat zahraniční novináři. Prvním byl norský reportér, který na mě narazil přes katedru překladatelství. Sháněl tlumočníka.

Když vás zatknou, nikdo pro vás nepřijde.

Pak se to začalo nabalovat. Ptal se, jestli neznám někoho, kdo by mu mohl říct o tom či onom. Domlouvat rozhovory a hledat příběhy mi šlo a brzy se mě novináři ptali i na to, o čem by vlastně měli psát.

Čtěte také: Den o hrstce fazolí. Odříznuté Olešky drtí hlad a strach z blížící se zimy

Tohle všechno se odehrávalo v okupovaném městě pod tvrdou ruskou cenzurou. Jen kvůli vstupu potřebovali novináři celou řadu povolení, takže jsem za ně vyřizovala papíry v ruštině.

Místní se báli Rusy kritizovat, protože za to mohli skončit ve vězení, nebo dokonce přijít o život. Velká část mé práce spočívala v získání si jejich důvěry, natolik, aby se zahraničnímu reportérovi otevřeli.

Potkávali jsme i lidi, kteří měli vymytý mozek a opakovali ruskou propagandu. Po takových rozhovorech jsem novináře varovala: „Tohle není pravda. Ověřte si to z jiných zdrojů.“