Den o hrstce fazolí. Odříznuté Olešky drtí hlad a strach z blížící se zimy

V poledne si člověk povaří hrstku fazolí ve vodě, poté si omastí zbylé papriky trochou margarínu a k večeři už sní jen hroznové víno. To je vše. A další dny zase.

Jídla je pořád stejně málo, jen papriku občas na talíři nahradí listy portuláku, jindy cuketa. Vypadá to jako jídelníček z druhé světové války, je to ale průměrný denní příjem obyvatel jihoukrajinského města Olešky. Města, kde smrt číhá na nebi i v prázdné spíži a kde se život skryl do stísněných vlhkých sklepů.

Utéct je riskantní. Ale zůstat taky.

V Oleškách na okupovaném levém břehu Dněpru, prakticky na dosah frontové linie, zůstaly už jen asi dvě tisícovky lidí. A ti už několik měsíců prožívají stěží představitelnou humanitární katastrofu.

Nefunguje tu skoro nic. Neteče voda, obchody jsou prázdné, chybí přístup k elektřině a plynu. Nejezdí sem ani sanitky a zatímco zdravotní pomoc zoufale chybí, v jediné dosud funkční nemocnici se vrší těla zemřelých.

Snažit se svoje zesnulé pohřbít je totiž za neustálých útoků dronů a dělostřelecké palby sebevražda.

Nejhorší je ale hlad. Poslední dodávka potravin sem oficiálně dorazila na konci května. Od té doby si zbývající obyvatelé Olešek pomáhají, jak můžou.