
Chceme konec války v Ukrajině? Musíme skoncovat s Evropou, jak ji známe dnes
Opakovat stále dokola, že za válku v Ukrajině může Vladimir Putin, má stejný význam, jako říkat, že je v noci tma. Cesta k míru musí začít přijetím faktu, že je dnešní Evropa postavená na základech, které její ambice nemohou unést. Právě to válku umožnilo a bez vyřešení tohoto problému ji neukončíme.
.jpg)
Západní kritika Putina možná pochází ze světa racionality a humanismu, nicméně během dvanácti let války nepomohla Ukrajině ukončit utrpení, umírání a zkázu | Voxpot
„Ukrajina je bohužel příliš malá a nemůže proti Rusku vyhrát, to je nereálné. Je to prohraná válka,“ vysvětlovala šéfka německé AfD Alice Weidel v říjnovém rozhovoru pro britský Economist. Chtěla tím objasnit, proč je podle ní chyba pokračovat v podpoře Ukrajiny.
Jen o něco málo dřív prohlásila v pořadu televize LCI favoritka francouzských prezidentských voleb Marine Le Pen, že její země nemůže pokračovat ve financování války v Ukrajině. „Už to dál dělat nemůžeme,“ pokrčila rameny s tím, že nejde o nepřátelský čin, ale o rozpočtovou nezbytnost.
Stejnou rétorikou se ohání vlády na Slovensku, v Maďarsku nebo Bulharsku.
Jestli bezprostředně po roce 2022 vyhrávaly ve velké části Evropské unie volby strany, které podporovaly Ukrajinu, po čtyřech a půl letech se situace na kontinentu mění. A nejde před tím zavírat oči.

Na otázku, co bude s Ukrajinou dál, přitom Le Pen, Weidel ani ostatní nemají odpověď. Všem se dá věřit, že nejsou příznivci obnovy Ruska v sovětských hranicích. A dá se jim taky věřit, když říkají, že by osobně dali přednost existenci nezávislé Ukrajiny.
Zároveň s tím chápou, že bez masivní podpory zvenčí Ukrajina nemůže vyhrát. To teď ale podle nich není v bezpečnostním zájmu a finančních možnostech jejich zemí.
Křičet na ty, kdo stejně nemají moc
Pro podobné argumenty nemusíme chodit za hranice. To stejné říká i naše vláda. I když ta předchozí říkala něco jiného, reálná pomoc byla většinou podmíněná tím, že to zaplatí někdo jiný než my.
Unijní sankce jsme od začátku plošné invaze nevymáhali ani v případě, že šlo o vývoz tak problematických technologií, jako jsou obráběcí stroje nezbytné pro ruský zbrojní průmysl. Logika, že pomoc Ukrajině je vždy až na druhém místě, u nás platí nehledě na rétoriku konkrétní vlády.
Řešení současné situace vyžaduje reflexi, která jde daleko za pokřikování na názorové oponenty.
Během minulého týdne se snesla masivní vlna kritiky na článek Ondřeje Slačálka, který odstartoval naši sérii hledající odpověď na to, jak ukončit válku v Ukrajině. Slačálek v komentáři vyzývá k jednání o kompromisním míru v Ukrajině. Nenabízí nicméně odpověď na klíčové otázky: jak přimět k jednání Vladimira Putina nebo jak Ukrajině zajistit bezpečnostní garance, když pro ně na kontinentu neexistuje politická vůle.
Evropské politické síly stahující podporu svých zemí Ukrajině mají stejný problém – nedokáží odpovědět na to, jak zajistit nezávislost Ukrajiny v případě, že skončí vnější finanční podpora a nepodaří se přesvědčit Vladimira Putina, že má zastavit i válku.
Slačálkův příspěvek představuje do velké míry snahu najít v dobré víře odpověď na otázku, která odpověď nemá. Jenže jak vyřešit situaci, ve které je na jedné straně touha velké části společnosti zajistit Ukrajině nezávislost a Evropě bezpečí, a na druhé straně neexistují politické schopnosti zemi pomoci natolik, aby byla schopna se ubránit?
Hledání cesty k míru v Ukrajině je pro Evropu emočně nabitý úkol. Provází ho nevyhnutelně pocit bezmoci obou hádajících se stran. Jedna chce zastavit válku hned, třeba i na úkor územní celistvosti Ukrajiny. Hlavně, ať okamžitě přestanou umírat lidé / zlevní energie / otevře se ruský trh. Na Vladimira Putina ale nemá žádnou páku.
Druhá strana chce zase naplnění spravedlnosti, ideálně deokupaci ukrajinského území a třeba i rozpad Ruska jako koloniálního projektu. Cítí ale, že Evropa dnes k naplnění toho scénáře nemá žádný nástroj.
Vyčerpávající debata o tom, jak vyřešit konflikt, už trvá téměř pět let. Připomíná zápas, ve kterém obě unavené a dobité strany dál útočí a zasazují si další rány. Nikoho z venku už ale jejich boj příliš nezajímá, protože nedokáží dát smrtelný úder.
Mezitím v Ukrajině dál umírají lidé. Rusko stále postupuje, sice mnohem pomaleji a za cenu obrovského lidského utrpení, ale postupuje. Energie zůstávají drahé a ruský trh zavřený.
Řešení současné situace vyžaduje reflexi, která jde daleko za pokřikování na názorové oponenty. Je třeba připustit si, jaký je náš současný stav. Jedině to může dát návod k dalším nutným krokům.
Válka jako důsledek rozpínání NATO?
Vladimir Putin od začátku invaze do Ukrajiny tvrdí, že válku může ukončit jedině vyřešení její příčiny. To je bezesporu pravda. Otázkou nicméně je, co považujeme za prvotní příčinu.
Svůj pohled Putin vysvětlil v projevu odvysílaném těsně před tím, než se 24. února 2022 rozjely ruské tanky přes hranice Ukrajiny.
„Mluvím o rozšíření bloku NATO na východ. Přiblížení jeho válečné infrastruktury k ruským hranicím,“ oznámil na začátku řeči hlavní příčinu své invaze. Během následující půl hodiny svou myšlenku rozvedl a vysvětlil. USA skrze NATO využily slabosti Sovětského svazu a dosáhly jeho rozpadu a odvrácení bývalých států sovětského bloku od Ruska.
Putin psal už ve svém eseji z roku 2021 O historické jednotě Rusů a Ukrajinců, že Rusové, Ukrajinci a Bělorusové jsou jeden lid, náležející historicky k „trojjedinému ruskému národu,“ jednomu celku, který se rozpadl nešťastným řízením osudu. Zatímco definitivní pacifikace a reálné připojení Běloruska se mu povedlo už v reakci na protesty rok před útokem na Ukrajinu, faktické připojení Ukrajiny mělo přijít v roce 2022.
Můžeme srovnat osud Ukrajiny, která se aktivně přibližovala k institucím západního světa, a Běloruska, které bylo dlouhodobě od západu ještě izolovanější než Rusko. Díky tomu dokážeme poměrně dobře vyvrátit argument, že kdyby Ukrajině nebylo nabídnuto členství v NATO, Rusko by ji nechalo na pokoji.
Nenechalo. Jen by jí možná dokázalo vzít suverenitu bez krveprolití na obou stranách.
Pro mnohé na Západě by to byla přijatelnější varianta než válka. Nevyvolávala by totiž tolik otázek ohledně podstaty dnešní Evropy. Zodpovědnost by ležela někde mezi Kremlem a ukrajinskými lidmi, daleko od nás.
Válka, za kterou může Putin?
Proti pohledu Vladimira Putina existuje druhý pohled, který dominuje na západ od ruské hranice. Ten zdůrazňuje, že příčinou krveprolití je Vladimir Putin. Chová se jako diktátor a u moci se drží osvědčenou metodou exportu domácí nestability za hranice. V době, kdy věříme na sebeurčení národů, není jeho válka nijak obhajitelná. Jediný viníkem je on.
Je snadné říct, že Putinova obhajoba invaze pochází z říše snů a fantazií. Kromě upevnění moci doma mu nicméně pomohla získat vládu nad Běloruskem, drží na jeho orbitě Gruzii a už čtyři roky tvoří domácí obhajobu války v Ukrajině. Veškerá politická moc vychází z hlavně pušky, říkal Mao Ce-tung. Putin to teď potvrzuje.
Čtěte také: Nezbývá než se modlit, že Putin nedá povel k útoku
Západní kritika Putina možná pochází ze světa racionality a humanismu, nicméně během dvanácti let války nepomohla Ukrajině ukončit utrpení, umírání a zkázu. Vladimir Putin je bezesporu hlavním viníkem toho, že v Ukrajině probíhá krvavá válka. Zdůrazňování tohoto faktu a požadování, ať se situace na jeho základě změní, nicméně vyčerpalo potenciál své akceschopnosti už dávno.
Vladimir Putin sedí pevně v sedle.
Evropa má s Ruskem minimálně za poslední století dostatek zkušeností na to, aby ohledně jeho záměrů a metod nebyla naivní. Obhajobu našlo svého času potlačení povstání východoněmeckých dělníků v roce 1953, invaze do Maďarska v roce 1956, do Československa o 12 let později nebo do Gruzie v roce 2008.
Z toho vychází třetí přístup k tomu, co bylo opravdu příčinou války v Ukrajině. Zároveň jde o nejméně populární pohled: říká, že vina leží primárně na nás samotných. A že ji nevyřeší sbírky na drony ani umlčování názorových oponentů.
Je třeba jít dál.
Rusko drží, my padáme?
V tomto pohledu je prvotní příčinou ruské invaze do Ukrajiny to, že ji Vladimir Putin provést mohl. S dostatečným přesvědčením, že to nebude znamenat konec režimu, ale naopak jeho posílení.
Po čtyřech letech lichých předpovědí, že se co nevidět Rusko rozpadne, můžeme říct, že tato Putinova kalkulace nebyla scestná.
Režim měl nejvíc namále krátce před anexí Krymu. Od chvíle, kdy začal dělat výpady proti Ukrajině, může být země jakkoliv prohnilá a argumenty pro agresivní válku fantazijní, nicméně opozice mlčí, je v zahraničí, nebo mrtvá. Volby dopadají tak, jak si Kreml přeje, a struktura režimu zatím nemá viditelnější trhliny. Vladimir Putin sedí pevně v sedle.
Letošní testování odpojení země od internetu a také vzor potlačení protestů v Íránu ukázaly, že režim má ještě dost prostoru, kam v potenciálních represích zajít. Ekonomika na tom není dobře, zpomaluje, ale nerozpadá se. Naopak západní vojenští a bezpečnostní představitelé mluví o tom, že máme počítat s čím dál více silovými akcemi přímo na území EU a NATO.
Jestli dřív padne Rusko, Ukrajina, nebo EU ovládnou lidé jako Alice Weidel nebo Marine Le Pen, je jen hrou o čas. Kdokoli vykřikuje, že to bude určitě Rusko, ukazuje, že toho o konfliktu ví velmi málo.
Proměnných, které mohou do situace zasáhnout, je totiž příliš mnoho. Od čínského útoku na Tchaj-wan, přes finální rozhodnutí Donalda Trumpa napadnout někoho ze spojenců či volby v Evropě až po události, které zatím nedokážeme předvídat.
Tatínek vám vyhlásí válku
Ondřej Slačálek ve svém článku píše, že zájmem Evropy je pokračování její bezpečnosti a blahobytu a že tento zájem nemusí být slučitelný se zájmy Ukrajiny. Požadavek pokračování bezpečnosti a blahobytu přitom vnímá jako stav, ke kterému je možné se lusknutím prstů vrátit.
Bezpečnostním zájmem a podmínkou blahobytu Evropských států – především těch ve střední Evropě – je nemít na své hranici agresivní zemi, která chce třeba i silovými metodami určovat, jakým způsobem budeme žít.
Je Rusko vytlačené ze střední Evropy také zájmem Spojených států? Možná, nicméně bezpečnostní priority zemí určují voliči nebo přinejmenším zájmové skupiny v jejich hlavních městech. A v USA to mohou vidět diametrálně odlišně než my. Vzhledem k aktuálnímu vývoji ve světě jim nemůžeme mít za zlé, že své klíčové bezpečnostní zájmy vidí víc v Pacifiku, než v tom, jestli se ruská sféra vlivu v Evropě posune o pár stovek kilometrů na západ.
Křičící Evropa požadující od Ruska křeslo u vyjednávacího stolu pak působí jako scéna z oblíbené pohádky, ve které zesměšněný princ vzlyká: „Já to řeknu tatínkovi a ten vám vyhlásí válku.“
Ve stínu toho je až zábavná otázka Ondřeje Slačálka v původním textu, když se ptá, jestli se mají „evropské společnosti militarizovat a ztratit svou podobu, jak ji známe z posledního půlstoletí.“
Stačí si uvědomit, co se za posledních padesát let stalo s naší schopností bránit vlastní způsob života, co se stalo s konkurenceschopností evropského průmyslu nebo s naším přístupem ke klimatické katastrofě. Při otázce, jestli bychom se měli proměnit, se pak chce člověku zároveň smát i plakat.
Vypovídá to o tom, jak moc jsme za poslední dekády pod „bezpečnostními“ deštníky a ideologickou dominancí Spojených států a Sovětského svazu přestali vnímat důležitost vlastní obrany – a to, jak zásadní je vlastní obrana pro život v hodnotách, které si sami zvolíme.
Pohled velmoci na úlohu armády asi nejpolopatičtěji vysvětlil v tomto roce Evropě americký ministr zahraničí Marco Rubio, když mluvil na Mnichovské bezpečnostní konferenci o tom, proč chce Trump po spojencích v NATO vyšší výdaje na obranu.
„Národní bezpečnost není pouhou řadou technických otázek, kolik utratíme za obranu a kam peníze půjdou, jak ji rozmístíme. Zásadní otázkou, na kterou musíme odpovědět hned na začátku, je, co přesně vlastně bráníme, protože armády nebojují za abstrakce. Armády bojují za lid. Armády bojují za národ. Armády bojují za způsob života,“ vysvětloval krátce poté, co Trump vyhrožoval útokem na Grónsko nebo Kanadu.
Nejspíš nevědomě Rubio navazoval na loňský příspěvek viceprezidenta J. D. Vance na stejné konferenci, který mluvil o tom, že Spojené státy chtějí přijít na pomoc chránit hodnoty v té podobě, v jaké je vidí Trumpova administrativa. Nápadně při tom připomínal Putinova slova směrem k Ukrajině, že důvodem, proč je třeba Ukrajinu napadnout a zmasakrovat, jsou jejich stejné hodnoty, od kterých se Ukrajina jen odklonila.
Rubio tak letos uzavřel kruh, ve kterém nám představitelé Spojených států nejprve ukázali, že stejné hodnoty nemáme, a následně to, že jestli chceme žít podle svých hodnot, musíme je umět v tomto světě bránit.
Nesvobodná Evropa
Otázka nestojí tak, jak ji pokládá Slačálek, tedy jestli chceme ztratit podobu evropských společností tím, že se militarizujeme. Otázka je, zda chceme riskovat ztrátu podoby evropských společností tím, že nebudeme schopni se bránit a jednou budeme hodnoty prodávat za to, že na nás někdo nezaútočí, a podruhé za to, že nám pomůže se bránit.
Posledních dvacet let nám mělo jasně ukázat, že diktátory jako Vladimir Putin nedokážeme jen pomocí slov odradit od toho, aby nám nebo našim spojencům nutili svůj způsob života.
Zatímco Bělorusko se Moskvě podařilo dostat pod svou nadvládu během třiceti plíživých let, Ukrajinci se rozhodli umírat za svoji zem, protože o svém způsobu života chtějí rozhodovat sami. Nemá smysl zastírat, že občas si pro tento cíl vybírají pochybné spojence. Jenže když vám hrozí zánik, berete ty spojence, kteří jsou s vámi ochotní bojovat, zatímco ti hodnotově správní se dlouze rozhodují, jestli vám chtějí pomoci za cenu toho, že na sobě budou muset zapracovat.
I přes stovky tisíc mrtvých se protesty proti Volodymyru Zelenskému objevují v Ukrajině výhradně ve spojitosti s tím, že má jeho vláda problémy s korupcí a to vede k neefektivitě obrany země před ruskou armádou. Ne proto, že by nebyla ochotná jít proti Rusku na ústupky.
Čtěte také: Západ se mýlí. Ruskou ekonomiku rozloží jedině Putin, říká ekonom
Jestli jsme si mohli v devadesátých letech myslet, že existuje jeden způsob života v liberální demokracii, který nakonec vyhraje, tak zvlášť v posledních letech je zjevné, že nic takového není.
Současná Evropská unie se dá označit spíš za ostrov pozitivní deviace v moři nebezpečných hráčů, kteří vidí správný způsob života většinou jinak a stále častěji jej mají tendenci nutit ostatním za svými hranicemi.
Můžeme jim to vyčítat a morálně se nad ně povyšovat z pozice svobodných lidí, kteří si vládnou sami a nenechají si poroučet od autoritářů. Efekt takového postupu je nicméně minimální.
Nabízí se spíš otázka, jestli nejsme podobně nesvobodní i my, když se bojíme na politické úrovni kritizovat Donalda Trumpa v obavě, že nám pak nepomůže s válkou v Ukrajině, nebo Ilhama Alijeva, Muhammada bin Salmana či Kasyma-Žomarta Tokajeva proto, že nám přestanou prodávat plyn a ropu. Bojíme se kritizovat Čínu v otázce Tchaj-wanu, Tibetu nebo Sin-Ťiangu, protože je prostě příliš silná.
Nechat o napadené zemi rozhodovat zbrojaře, kteří dokáží prosadit svoje zájmy skrze politický lobbing, je možná dočasně účinná, ale dlouhodobě extrémně krátkozraká strategie.
Nesvobodnými se nestáváme proto, že by to byla naše preference. Nesvobodnými se stáváme v důsledku toho, že jsme se v různé momenty nechali neochotou k vlastní akci svést do série závislostí, které nám nedávají možnost chovat se svobodně.
Rusy kritizujeme za to, že se nedokáží vymanit ze sevření diktatury Vladimira Putina a být svobodnými lidmi. Máme ale na tuto kritiku právo, když sami nejsme schopni naplňovat své hodnoty, protože jsme se nechali svázat množstvím závislostí s těmi, na kterých bychom už při letmém zamyšlení závislí nikdy být neměli?
Vrátit se k politice
Putin říká, že příčinou války v Ukrajině je rozšiřování NATO. Svým způsobem má pravdu. Nejde ale o NATO jako princip kolektivní obrany svobodných zemí. Jde o NATO, ve kterém jsou evropské státy plně závislé na tom, co za svůj národní zájem uznají nebo neuznají ve Washingtonu.
Ať nám hodnoty, o kterých mluvil v Mnichově J. D. Vance, přijdou impozantní, nebo zvrácené, v tuto chvíli jde o jediného člena aliance, který dokáže země jako Rusko nebo Čína aspoň do nějaké míry odstrašit. Za tuto schopnost Spojených států platíme tím, že přivíráme oči tam, kde naše zájmy společné nejsou a naopak zvyšují naši zranitelnost. Ať už třeba v Íráku před téměř čtvrt stoletím, nebo v Íránu dnes.
Političtí představitelé vám neřeknou, že do některých kompromisů jdeme prostě proto, že jsme si léta neplnili domácí úkoly a jsme slabí. Že se možná nemůžeme rozhodovat svobodně, protože by nám zdražil plyn nebo by zdražila bezpečnost. Není divu, že je pak často náročné přesvědčit i vlastní obyvatelstvo, že je naše politika založená na reálných hodnotách. Respektive že máme politiku, která je víc, než naplňování zájmů těch, kteří na něčem dokáží vydělat.
S tím se pojí i dnešní podpora Ukrajiny. Můžeme se plácat po ramenou, že Češi v různých sbírkách vybrali na pomoc napadené Ukrajině už přes deset miliard korun. Je to impozantní číslo. Jenže stejně jako klimatickou změnu neřeší to, že se budu individuálně chovat ekologičtěji, tak války nerozhodují sbírky jednotlivců. U těch jde spíš o úlitbu svědomí za to, že země, ve které žijeme, není schopná pomoct.
Abychom pochopili, v jaké realitě žijeme, můžeme si například masochisticky opakovat, že v současné době pro Ukrajinu představuje mnohem větší přínos to, že mohou na její podpoře vydělat čeští zbrojaři, než všechny veřejné sbírky nebo český stát.
Zbrojní průmysl je síla, která dokázala otočit názor Miloše Zemana nebo dostat do čela ministerstva obrany pod SPD člověka spojeného s dnes nejbohatším Čechem a největším tuzemským zbrojařem Michalem Strnadem a zajistit pokračování největšího českého příspěvku k obraně Ukrajiny – muniční iniciativy.
A v tomto bodě je třeba souhlasit se Slačálkem, který píše, že pokud už musíme zbrojit, je třeba to udělat tak, aby v tom nakonec velká část společnosti neviděla jen to, že „politika západních zemí byla unesena novým vojensko-průmyslovým komplexem, kombinací zbrojařů, ‚dobře informovaných zdrojů z bezpečnostní komunity‘, lobbistů a politiků.“
Nechat o napadené zemi rozhodovat zbrojaře, kteří dokáží prosadit svoje zájmy skrze politický lobbing, je možná dočasně účinná, ale dlouhodobě extrémně krátkozraká strategie. Stejně jako spoléhání se na dobrovolné sbírky.
Absurditu nadvlády zájmů velkých podnikatelských skupin ukazuje asi nejlépe příklad dvou největších domácích oligarchů. Jeden má zájem na prodeji zbraní Ukrajině a druhý zase na transportu ruského plynu do Evropy.
Evropa je ekonomická mocnost. Nedokázala ale ani efektivně zavést sankce nebo se odpojit od ruských energetických surovin, které válku financují. Ukrajině nedokáže dodat klíčové technologie ani zpravodajské informace. Dlouhou dobu dokázala aspoň platit, ať země úplně nevykrvácí, ale i tahle doba se s nástupem protestních stran může chýlit ke konci.
Evropa dlouho existovala ve světě, kde politika ve smyslu kolektivního stanovování cílů a jejich následného naplňování prakticky nefungovala. Bylo možné na jednu stranu hlasitě odsuzovat diktátory, ale zároveň s nimi naplno obchodovat.
Zatímco některé země se za výdělky ze vzájemného obchodu připravovaly na válku nebo potlačovaly domácí opozici, u nás výdělky z těchto obchodů sloužily zčásti k tomu, aby takzvaně „racionalizovaly debatu“ o zemích jako Čína nebo Rusko, zčásti k tomu, aby obrousily hrany kritiky. Sociální stát je přece třeba z něčeho platit.
Stanovit si červené linie
Kritizovali jsme Putina, ale zároveň mu každý rok platili vyšší desítky miliard eur za energie. Země jako Česko přitom neudělaly nic pro snížení své závislost na fosilních zdrojích, díky které Česko i Evropu ovládají vnější dodavatelé. Nejhlasitější kritici transformace přitom byli zpravidla na výplatní pásce největších fosilních oligarchů nebo působí v jejich médiích.
Odsuzovali jsme Putinovu válku v Ukrajině, ale zároveň mu dál aktivně pomáhali stavět továrny na tanky a rakety. Ukrajině nebo Gruzii jsme slibovali vstup do NATO, ale zároveň nejsme schopni jim pomoct vyhnat agresora v případě napadení.
Víc než čtyři roky po začátku plošné války stále nejsme schopni zastavit proudy peněz mířící přes daňové ráje na ruské operace v Evropě. Nedokážeme sankcionovat šíření propagandy, a to i přesto, že proti ní máme zákony.
Doba, kdy se dalo přemýšlet nad tím, jestli si chceme zachovat svůj způsob života, skončila. Přišel čas podívat se na to, jaký systém ve skutečnosti stál za našim blahobytem a pocitem bezpečí. Život, ve kterém za naši bezpečnost a prosperitu platí jiné země a kupují si tím naše mlčení a poslušnost, není hodnota, která by se dala umístit do jakékoliv části politického spektra.

Jestli má válka v Ukrajině skončit spravedlivým mírem, musíme si nejprve uvědomit, že slabost a pokrytectví evropských zemí jsou klíčovou příčinou, proč invaze vůbec začala a proč může být v blízké době cítit stále blíž. Následně je třeba se zaměřit na cíle, které tuto situaci mohou proměnit.
Z vojenského hlediska nejde nutně o opouštění USA. Jde o velmi rychlé dosažení vlastní obranyschopnosti, která nám v případě dalšího vývoje za Atlantikem v dnešním směru dá možnost říct, že touhle cestou my nepůjdeme. A to bez rizika postupného posunu ruské sféry vlivu zpět před rok 1989.
V otázce surovinové bezpečnosti a klíčových technologií je třeba se dostat do stavu přinejmenším vzájemné závislost se zeměmi, se kterými obchodujeme. A především jasně stanovit, že zahraniční politiku určují vlády, ne šedí kardinálové a favorité těch, kteří na konkrétní orientaci země vydělávají.
Stejně jako evropská obrana, ani vytváření vzájemné závislosti s mimoevropskými hráči nefunguje, když není Evropa ve využívání svých nástrojů jednotná. V takovém případě si její vyzyvatelé i nepřátelé dokáží najít cesty, jak si skrze jednotlivé státy a obchodní partnery v nich prosadit to, co sami potřebují.
Kudy vede cesta k míru?
Je třeba znovu zvednout otázku, jakou Evropu do budoucna chceme. Má to být kontinent, na kterém se sféry vlivu posouvají podle aktuální mocenské situace ve světě? Nebo takový, který si dokáže stanovit vlastní cíle a zajistit svým lidem kvalitní život, aniž by za to platil ztrátou svobody nebo schopnosti bránit své spojence?
V posledních letech často slyšíme, že krize vedly k posílení Evropské unie. Politický vývoj v jednotlivých státech ale ukazuje, že situace je složitější: krize především jasně nasvítily vnitřní rozpory, které v sobě EU jako celek nese. V současném institucionálním uspořádání jsme pravděpodobně narazili na strop toho, jakého hráče ve světě můžeme představovat.
Právě tento oligarchizovaný systém s gigantickými nerovnostmi v prostředcích i moci malé skupiny plodí pocit bezmoci u ostatních. Lidé cítí propast mezi vlivem, který by na svůj osud mít měli, a tím, který skutečně mají. A pochopitelně chtějí moc vzít zpět do vlastních rukou.

Tento pocit se pak snadno kanalizuje do odporu proti poměrně slabým evropským institucím. Ty jsou jednoduchým terčem, zatímco těžko prohlédnutelný systém oligarchických zájmů je silnější než kdy dřív. Domácí oligarchie navíc často slouží jako užitečný spojenec těm vnějším, mimoevropským zájmům. Evropa tak bývá řízena jednou těmi, podruhé oněmi a jen málokdy dokáže dosáhnout toho, co od ní očekávají samotní její občané.
K tomu je potřeba návrat politiky v jejím původním smyslu: kolektivního rozhodování o společné budoucnosti a naplňování těchto cílů. V současném oligarchickém systému vládnutí to nicméně není možné.
Boj za znovuzískání moci na rozhodování i za Evropu, která má místo v současném světě, je třeba vést na národní úrovni, nicméně solidární sítě těchto struktur dávno přesahují hranice jednotlivých států. Pro oba cíle je třeba otevřít velmi nepopulární otázku: zda by v dnešním světě lépe neobstála Evropa hlouběji propojená. Možná i Evropa federalizovaná.
Úkolů je před námi hodně. Jestli ale něco určitě konec války nepřiblíží, je to bezmocné pokřikování na názorové oponenty a jejich označování za kolaboranty nebo válečné štváče. Přiblíží ho jen spojená Evropa, která bude mít sílu rozhodovat sama o sobě.
