Západní levici se snadno vysmíváme. Nemá ale nakonec v otázce Ukrajiny pravdu?

Západní levice bývá obviňována, že nepochopila ruskou agresi vůči Ukrajině. Vesměs ji sice odsoudila a jasně pojmenovala, byla ale zdráhavá v otázce posílání zbraní a měla pochybnosti o rozšiřování NATO.

Za to čelila značné kritice, mimo jiné i od levice z Ukrajiny a blízkých zemí. Největší kritika údajného „westsplainingu“ a „antiimperialismu idiotů“ se od počátku války ozývala od ukrajinských autorů jako Taras Bilous, v poslední době ji oživil polský filozof Bartosz Wójczik. Ten odlišil dva typy západního levičáka – „míráka“ a „anti-imperialistu“, přičemž oba se podle něj v porozumění Rusku fatálně mýlí.

To, co je pochopitelným zájmem Ukrajiny, těžko může být zájmem Evropy nebo jiných zemí.

V Česku se podobná kritika objevuje mnohem méně kultivovaně – pro některé lidi slouží především k symetrizaci západní radikální levice a krajní pravice. Zatímco západní krajní pravice se pod heslem remigrace začíná hlásit k etnickému čištění a má dlouhodobou historii sympatií (nebo i finančních vazeb) s Putinovým režimem, v české debatě je lze symetrizovat s radikální levicí jen proto, že její strany mají kritický postoj k NATO. Tato kritika vyhřezla třeba v debatě o slovech Bořka Slezáčka o militarizaci společnosti.

Český rozhlas se posléze pokusil udělat z Robina Kvapila, manipulativního dokumentaristy a velmistra v oboru internetové šikany, relevantní hlas pro debatu o zahraniční politice. Kvapil nám posléze vysvětlil (za mohutného přitakávání moderátorky Lucie Vopálenské, pro niž je otevřená podpora jedné strany sporu takřka součástí jejího novinářského rukopisu), že zatímco válka v Gaze je „složitá“, válka v Ukrajině je „černobílá“. Za hlavní problém s válkou v Gaze pak označil to, že ubírá pozornost nám blízké černobílé válce.

Řekl bych, že by lidé s tímto přístupem mohli mít více pochopení pro lidi, kteří chápou situaci opačně. Masakr v Gaze pokládají za celkem jednoznačný a nemohou pochopit, co je na tom pro nás vlastně tak „složité“.

Naopak v případě války v Ukrajině berou vážně otázky, které jsme až příliš snadno vytěsnili, protože je příležitostně využívá ruská propaganda a zaplétá do svých lží. Vidí pak válku v Ukrajině jako více „složitou“ než my. Dlouhodobě máme pocit, že vzhledem k blízkosti konfliktu vidíme věci jasněji než oni a lépe. Zkusme ale vzít vážně otázky, které kladou. 

Po čtyřech letech války a všech těch mrtvých se to samozřejmě píše obtížně. Dvojnásob obtížněji v situaci, kdy Trump svými nejnovějšími kroky Ukrajinu nejen už poněkolikáté ponížil a zradil, ale možná také signalizuje, že jí chystá nějaký nový (tentokrát patrně pekingský) Mnichov.

Tváří v tvář současnému jednání americké administrativy se chce víc než dřív spolknout všechny pochybnosti a stát jednoznačně na straně napadené a zrazované země. Jenže co přesně znamená stát na její straně? I v této situaci, a možná právě v této situaci, musíme vnímat situaci s její ostrostí a složitostí, ne jen skrze nesouhlas s nespravedlností, jakkoli oprávněný.  

Vstupujeme do momentu, kdy se musíme ptát, zda jsme se nemýlili víc než ona pohrdaná západní levice. Ta odmítala a odmítá vojenské řešení konfliktu. Pokud ji za to chceme kritizovat, měli bychom se zamyslet, k jakému dlouhodobému rozuzlení válka zatím vede.

Rozkol zájmů

Klíčové západní radikálně levicové síly – německá Die Linke, francouzská La France insoumise, španělští Podemos i američtí Democratic Socialists of America – jasně odsoudily ruskou agresi. Čím provokují, jsou pochybnosti o NATO, upřednostňování diplomatického řešení nebo kritika posílání zbraní Ukrajině. Zní nám to naivně, lehkomyslně až nebezpečně. Jenže jaký přesně byl výsledek dosavadní politiky? 

Kořeny dnešní situace lze hledat v různých momentech – část západní levice je vidí v roce 2008, kdy na summitu NATO v Bukurešti prosadila Bushova administrativa ve spolupráci se střední Evropou (a proti vůli Německa, Francie a Velké Británie) vágní deklaraci o pozvání Gruzie a Ukrajiny do NATO.

Od té doby utekly už skoro dvě dekády, byli jsme svědky ruské agrese proti oběma zemím a násilně zemřely stovky tisíc lidí. Pokud byl smyslem pozvání skutečně vstup obou zemí do NATO, rozhodně se nepřiblížil. 

Čtěte také: Jde Trumpovi o konec NATO? A na co čeká Čína?

V Gruzii vládne proruská vláda, Ukrajina je v devastující válce a samotné NATO čelí bezprecedentním tendencím k rozpadu. Tyto tendence dramaticky zdůraznil prezident Trump svými osobnostními rysy a predátorským způsobem vedení zahraniční politiky.

Jenže ani trumpismus není osobní patologií. Je vyústěním důležitých tendencí v americké společnosti (které s Trumpem neodejdou) a důsledkem celosvětových změn v dělání zahraniční politiky, které Abraham L. Newman a Stacie Goddard popsali jako neoroyalismus. V tomto kontextu se Evropa ptá sama sebe, zda může být její bezpečnost závislá na tom, jaká další verze otce Ubu přesvědčí americké voliče o tom, že je nejlépe reprezentuje. 

Osmnáct let od pozvání Ukrajiny do NATO vidíme jasný rozpor v zájmech. Bezpečnostním zájmem Ukrajiny je nejen slabé, ale ideálně také rozvrácené Rusko, což v české debatě celkem otevřeně artikuluje třeba historik David Svoboda. Zkrátka Rusko, které má dost starostí samo se sebou.

Mají se evropské společnosti militarizovat a ztratit svou podobu, jak ji známe z posledního půlstoletí?

Z pohledu masakrované Ukrajiny je to pochopitelná aspirace, znamená to ale zároveň akceptaci obrovského lidského utrpení, jaké by rozpad Ruska přinesl, stejně jako značná bezpečnostní rizika pro blízké i vzdálené této nemocné atomové velmoci. To, co je pochopitelným (leč sporným) zájmem Ukrajiny, těžko může být zájmem Evropy nebo jiných zemí.

Zájmem Evropy je pokračování její bezpečnosti a blahobytu. Dlouhou dobu to bylo slučitelné s podporou ukrajinského boje, což v sobě ovšem neslo značnou pachuť: zatímco Ukrajinci masově umírali v „nárazníkové zóně“, ve kterou se změnil jejich stát, Evropa nebyla ochotna Ruskou federaci ani důsledně sankcionovat. Vznikla tak velmi problematická morální ekonomika, v důsledku které je zaděláno na problémy ve vztazích mezi Evropou a Ukrajinou ještě na dlouho dopředu. 

Jenže je třeba zároveň říct, že tento evropský zájem je pochopitelný. Mají se evropské společnosti militarizovat a ztratit svou podobu, jak ji známe z posledního půlstoletí? Pokud je skutečně situace natolik vážná, pak je to věc veřejného zájmu a je třeba to udělat tak, aby na tom nevydělávaly zbrojařské firmy oligarchů a nevyvolávalo to podezření, že politika západních zemí byla unesena novým vojensko-průmyslovým komplexem, kombinací zbrojařů, „dobře informovaných zdrojů z bezpečnostní komunity“, lobbistů a politiků.

V zemi oligarchy Strnada, klíčových poradců Pojara a Koláře, expertů, jako je Mikulecký nebo Bříza, a koneckonců i prezidenta generála Pavla se nám o tom bude přesvědčovat obtížně. Ti samí lidé, kteří nás po dekády přesvědčovali, že bezpečnost nám zajistí jedině americká přítomnost v Evropě a ještě před nedávnem nám vnucovali nevýhodný nákup letadel F-35 závislých na vzdálené americké podpoře, se teď tváří, že musíme o to víc platit evropským zbrojařským firmám. 

Kvůli Trumpovi je těžké identifikovat dlouhodobý americký zájem – zdá se, že se jím stalo predátorství americké vůdčí kasty, která pro okamžitou výhodu obětuje v zásadě cokoli, jak jsme nejnověji viděli na pozoruhodném tahu s ruskou ropou. Zcela jistě tímto zájmem není obrana Evropy: to už spíš její rozbití s využitím místní krajní pravice, jak američtí policy makers poměrně otevřeně deklarují i ve své Národní bezpečnostní strategii.

Spektákl kolem Trumpa nám ale zakrývá, že americké a evropské zájmy se vzdálily už dávno. Klíčovým tématem pro USA je už od úřadování prezidenta Obamy soupeření s Čínou, v němž podle všeho momentálně prohrávají a soudě podle průběhu posledních summitů směřují k rezignaci.

Zatímco Trump Zelenského veřejně ponižoval, Biden ho v soukromí školil v tom, že americké a ukrajinské zájmy jsou odlišné, a dal si dobrý pozor, aby mu poslal dost zbraní na to, aby Ukrajinci odrazili ruský útok, ale také aby zásadně nezměnili poměr sil na bojišti.

Podle dobře informovaných zdrojů to krutý stařec v Bílém domě doplnil kritikou Ukrajinců za to, že na bojiště nenahnali nejmladší ročníky dospělých mužů. Sám ovšem posléze povýšil beztrestnost pro svého nezdárného syna nad zákon. 

Poučení ze světových válek

Často se mluví o poučení ze druhé světové války: nepodceňovat agresora, aby nebylo příliš pozdě. Ano, můžeme a měli bychom si klást otázku, zda měly západní země vzít mnohem vážněji anexi Krymu a ruské silové pronikání na Donbas a udělat víc, než jen potají připravit ukrajinskou armádu na ruskou invazi a přijmout vcelku bezzubou verzi sankcí. Jenže existují i jiná poučení.

Nejen pro evropskou levice je totiž obzvlášť traumatické poučení z první světové války. Tehdy Evropa po spektakulárním selhání diplomacie a za roztleskávání nacionalistů (ale i mnohých socialistů) jako náměsíčná napochodovala do světové války. Čtyřletého zákopového masakru tak děsivého, že když skončil, nedávalo vůbec smysl vzpomínat na válečné cíle, kvůli kterým začal.

Čtěte také: Od pušky po Patriot. Jak Ukrajina brání své nebe

Válka v Ukrajině už teď trvá déle než první světová válka. A to i pokud za její začátek považujeme až plnou invazi v únoru 2022. Hrůzy zákopové války doplnily zóny dronové smrti. Zemřely stovky tisíc lidí a před sebou nevidíme žádný smysluplný konec. Všichni bychom chtěli „spravedlivý mír“, ale je reálné jakýkoli takový mír prosadit?

Kolik lidí bude muset zemřít, než si jej vůbec dokážeme představit? Jakou cenu v lidských životech by bylo nutné zaplatit za návrat ukrajinských hranic do roku 2014? Jaký rozvrat ukrajinské společnosti bude znamenat pokračování války o další měsíce, o další roky?

Vinu za válku má vždy agresor. I ti ostatní ale mají zodpovědnost za rozumnost své politiky. 

Lze si představit mnohem horší, ale stále smysluplnou variantu spravedlivého míru: možnost odchodu všech ukrajinských obyvatel, kteří si to vyberou, z okupovaných území na teritoria pod kontrolou Ukrajiny (a analogicky, možnost všech občanů Ukrajiny odejít na území pod kontrolou Ruska, pokud se lidé, kteří toto budou chtít, najdou).

Právě k tomu by měla mírová jednání směřovat; nejdrtivější není ztráta území, ale uchvácení životů konkrétních lidí pod vládu tyranské a mučící diktatury. Je ovšem příznačné, že právě o životech těchto konkrétních lidí slyšíme vcelku málo. Jako by na nich zas tolik nezáleželo.

Umírání „tam daleko“

K ideologovi autoritářského konzervatismu Petrovi Drulákovi můžeme mít mnoho oprávněných výhrad. Zůstává jedním z nejpronikavějších analytiků zahraniční politiky, své analýzy ale halí do takového mračna štvavé demagogie, že jsou obvykle nepoužitelné. Základní problém Ukrajiny ale formuloval dobře: Rusko je kvůli ní ochotné vést válku, Západ nikoli. 

Osmnáct let po svém pozvání do NATO je Ukrajina zemí ve válce, s rozsáhlým válečným traumatem, demografickou katastrofou a velmi rozvinutou armádou. Je zemí busifikace a zemí, kde jsou jedni hnáni na smrt a druzí využívají rozsáhlé korupční příležitosti.

Je zemí, kde na frontě získávají bojové zkušenosti krajní pravičáci z Ukrajiny i odjinud. Je také zemí, jejíž představitelé se i za cenu rozkolu se svým klíčovým podporovatelem Polskem hlásí k odkazu pachatelů zvěrstev „genocidní etnické čistky“ (slovy historika Grzegorze Motyky) z Ukrajinské povstalecké armády.

Tváří v tvář stovkám tisíc mrtvých, jichž neustále přibývá, je na místě klást si otázku, zda ono pozvání situaci zlepšilo, nebo zhoršilo. A zda skutečně nebylo možné jít jinou cestou. Tím spíš, že většina obyvatel Ukrajiny do NATO před válkou podle průzkumů spíše nechtěla a sám Volodymyr Zelenskij byl zvolen prezidentem s příslibem snahy o mír. Ano, klíčovou příčinou války byla Putinova agresivní politika. Udělali jsme ale dost, abychom ji odvrátili? 

Celkově se zdá, že západní země včetně Česka zodpovědné za pozvání Ukrajiny do NATO neměly a nemají jasnou představu, čeho vlastně docílit. I dnes se tváříme, že nemáme žádnou zodpovědnost, snad kromě „podpory Ukrajiny“ (především slovy a penězi). Válka je ale strašná a existuje řada dobrých důvodů, proč se jí snažit vyhnout, pokud to jen trochu jde. To, že je nevyhnutelná, by nám neměli říkat ti, kdo z ní mají bezprostřední prospěch.

My všichni, kteří jsme podporovali a podporujeme bránící se Ukrajinu, jsme k tomu měli a máme řadu dobrých důvodů. Budeme ale muset přemýšlet, zda jsme už příliš dlouho nepodporovali nesmyslné zabíjení stovek tisíců lidí, jež nemůže mít v blízké budoucnosti žádný smysluplný výsledek, a eskalaci násilí, která může válku rozšířit. Vinu za válku má vždy agresor. I ti ostatní ale mají zodpovědnost za rozumnost své politiky. 

Čtěte také: Vlivný ukrajinský poslanec: USA Ukrajinu neopustí. Rusko je v agónii před smrtí

Češi, kteří Ukrajinu podporují v lepším případě penězi, v horším případě urážením jinak smýšlejících, mají někdy sklon přehlížet, o jak zásadní lidskou tragédii se jedná. Platí se totiž ukrajinskými (a ruskými) životy. Máme sklon vidět válku jako černobílou a neptáme se, jak bude jejich morální jednoznačnost posuzovat rodina busifikovaného Ukrajince nahnaného na frontu a jak ji budou posuzovat generace vyrůstající v rozvrácených zemích.

Jistě, je tu argument „Putin se nezastaví“. Stoupenci míru nemohou dávat záruky za agresora. Pokud Putin potřebuje válku, my bychom se měli snažit mu ji neposkytovat, pokud to jen trochu jde. Dávat najevo odhodlání a bránit nezávislost co nejsilnější Ukrajiny, ale dávat také najevo otevřenost k vytvoření takového mírového uspořádání, jehož narušení by Putina a ideálně i Trumpa vážně poškodilo. 

Představa, že budeme pouze „zadržovat“ Putina za cenu dalších a dalších statisíců ukrajinských (a ruských) životů, je nemorální a také neudržitelná. Pokud Trump přijde s nějakou verzí mnichovanského míru, Evropa mu zvládne čelit jen s jinou mírovou alternativou. Ne pokud si nechá vnutit černého peška pokračování války.

Kvůli válce v blízké zemi má jistě smysl posilovat obranné kapacity a připravovat se na obranu. Má ale také smysl bavit se o tom, co to dělá s naší společností a jaký vliv v ní získává nový vojensko-průmyslový komplex.

Nesouhlasím se vším, co řekl Bořek Slezáček, myslím, že chození do aktivních záloh a zvyšování své připravenosti je pochopitelná reakce na válku. Kritika militarizace by měla směřovat ke Strnadovi a Pavlovi, nikoli k aktivním záložákům. Nicméně především je třeba vidět pokleslost útoků na Slezáčka. Odolná společnost připravená odstrašovat hrozbu vnější agrese a schopná účinně podpořit jiné napadené země se nevytváří snahou ukřičet antimilitaristické hlasy.