Macinkovo zahraničí. V zákulisí přitvrdí, nebo prodá Česko?

Jan Lipavský dokázal v parlamentních volbách přetvořit čtyři roky na ministerstvu zahraničí v druhý nejvyšší počet preferenčních hlasů. S více než 60 tisíci skončil nedaleko za Andrejem Babišem.

Lipavský se v úřadu nevyznačoval velkou politickou průrazností nebo schopností prosadit cokoli navzdory ostatním. Sám o sobě mluvil ne jako o tvůrci zahraniční politiky, ale jako o jejím koordinátorovi. Jeho ambice byly nakonec spíš úřednické než politické.

Přestože zahraniční politika byla pro podporovatele minulé vlády zlaté tele, vyjmenovat reálné výsledky je poměrně náročné.

Podívejme se například na politiku vůči Ukrajině. V té byla rétorika na domácí scéně velmi silná, ale v táboře ukrajinských spojenců jsme byli mimo první měsíce války a následnou muniční iniciativu zvenčí vidět jen velmi málo.

Téma boje proti ruskému vlivu znělo na sociálních sítích vlády hlasitě, ale když došlo na reálné politické kroky, jako je vymáhání sankcí nebo odstoupení od nákupů ruských energetických zdrojů, zavládlo podivné ticho.

Mimo záznam znělo z Černínského paláce vysvětlení, že by reálné kroky vedly k politickému konfliktu, kterého se členové vlády báli.

Samostatnou kapitolou byla politika vůči Izraeli, který jsme v jeho tažení v Gaze podporovali jako téměř nikdo jiný. Od izraelské velvyslankyně v Praze se nám dostalo vyjádření, že Češi podporují kroky Tel Avivu bez jakýchkoli podmínek a tak není ani potřeba nám za to vycházet vstříc třeba příznivější obchodní politikou.

Čtěte také: Vláda se bojí jít proti ruskému vlivu. Odhalili jsme proč

Česká zahraniční politika se dlouhodobě vyznačuje tím, že její základ tvoří PR a komunikace vágních hodnot bez hlubšího politického základu vůči domácímu publiku.

V komunikaci hodnot, kdy zároveň nikoho nebolí těžké politické kroky, byl ministr Lipavský jednička – jak se potvrdilo, když Piráti opustili vládu a pro ostatní strany nebylo problémem ponechat si ho nadále jako nestranického ministra.

Nejde však jen o samotného Lipavského. V Česku totiž neumíme o zahraniční politice debatovat nad rámec symbolů a rétorických prohlášení. Média se příliš nezajímají o vládní cesty do zahraničí a neprobíhá systematické stanovování cílů, kterých chce Česko v zahraniční politice dosáhnout, ani následná debata, zda se to podařilo.

Ministr zahraničí ve výsledku může prohlašovat prakticky cokoliv, dokud to lahodí uchu jeho voličů. Vztah těchto prohlášení a reality ho trápit nemusí.

Diplomacie bez diplomatů

Petr Macinka přišel do Černínského paláce s tím, že doba marketingového přístupu k zahraničí končí, jak zopakoval i při společné tiskové konferenci se svým slovenským protějškem Jurajem Blanárem. Prohlásil, že je čas vrátit se k diplomacii a omezit PR.

„Některá vyjádření předchozí vlády byla plytká a jejich cílem bylo působit pro média,“ prohlásil v Bratislavě a dodal, že zahraniční politika se má dělat za oponou. Více jednání a méně PR.

To zní samozřejmě jako odhodlané a sympatické prohlášení. Jenže dělejte silnou zákulisní diplomacii ze země, která má dlouhodobě podfinancované ministerstvo zahraničí – na některé klíčové kontinenty nemá vláda ani pořádný rozpočet.

Společenské vědy, které mají tvořit expertní podhoubí pro opravdovou diplomacii, jsou v Česku považovány za sprosté slovo.

Jestli chce v takové situaci Petr Macinka ukázat, že ministerstvo jen neprožírá peníze daňových poplatníků, ale má i výsledky, nabízejí se mu tři možnosti.

Ta první je politicky extrémně náročná. Obnáší vyjednání vyššího rozpočtu pro ministerstvo, pochopení jeho fungování a kapacit, koordinaci úsilí vlády, prezidenta, byznysu, tajných služeb, univerzit i dalších aktérů, a následně silné vedení v čele resortu, které ukáže, že lze diplomacii opravdu dělat novým způsobem.

I tak půjde maximálně o nastartování procesu, který při troše štěstí vezme dekádu nebo dvě.

Ministerstvo zahraničí je jedním z nejhůře ovladatelných resortů, kde se neustále točí zaměstnanci mezi zahraničními misemi a prací doma. Dovést ho k zásadně lepším výsledkům půjde jen velice těžko ve chvíli, kdy ministr sedí na dvou ministerských křeslech zároveň a zatím nic nenaznačuje, že by se obklopil opravdu zkušenými postavami.

Dopadlo to jako vždy

Druhou možností je, že si Macinka brzy uvědomí, jak náročné je rozjet opravdovou diplomacii, a půjde cestou nejmenšího odporu. To by znamenalo, že udělá totéž, co tolik ministrů zahraničí před ním: využije ministerstvo, aby byl vidět, ukazoval se se světovými státníky a sbíral politické body pro další volby.

Zatím jen není jisté, jestli se v takovém případě pasuje do role pokračovatele současného střihu politiky, nebo jejího protipólu. Jeho odpověď na otázku, zda vydrží ukrajinská vlajka na střeše Černínského paláce, nám napovídá, že zatím nemá jasno – nejdřív se prý musí podívat, jak vlajka statečně vlaje, a podle toho se rozhodne.

Dobré PR ostatně může být jak sundání vlajky a kritika předchozí vlády, tak i její udržení a podpora Ukrajiny. Na pravděpodobnější variantu ukazuje Macinkovo vyjádření v Bratislavě.

Od Macinky jsme viděli zajímavý obrat o sto osmdesát stupňů.

Když se Česká televize zeptala, jestli se budou česká a slovenská vláda v otázce Ukrajiny nadále rozcházet, Macinka odpověděl, že česká bude mít český názor, ale míra shody mezi oběma zeměmi bude největší ze všech zemí na celém světě.

Existuje ale třetí možnost, jak řídit ministerstvo bez bolestivých politických kroků i velkého PR. Tuto variantu známe i z jiných resortů, než je zahraničí: spočívá v tom, že ministr nezastává tolik své pozice, ale pozice vnějších aktérů, kteří si buď zaplatí, nebo za něj politické boje sami vybojují.

V tom jsme už u Macinky viděli zajímavý obrat o sto osmdesát stupňů v otázce politiky vůči Izraeli.

Ještě před dvěma lety například přesun české ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma označoval za „blbost, bezpečnostní riziko, šaškárnu a zneužívání potoků krve partičkou neschopných politiků, kteří vůbec ničemu nerozumí a chtějí si tak udržet moc.“

Jakmile se ukázala možnost, že by mohl nastoupit na ministerstvo zahraničí, otočil svou pozici bez dalšího vysvětlení a dodal, že doufá, že se přesun uskuteční naopak ještě za jeho ministrování.

Vyvolává to otázku, jestli nás v budoucnu nechá domýšlet si důvody proměny postojů také u dalších klíčových zahraničněpolitických témat, jako jsou vztahy s Ruskem nebo Čínou. Další nápovědu nám poskytla odpověď na otázku, zda nebude muset v zahraničí vysvětlovat například hajlování svého stranického kolegy Filipa Turka.

„Nežiji svět médií, která si myslí, že budeme muset stále něco vysvětlovat. Nebudeme. Svět diplomacie funguje jinak, to je svět dospělých lidí, kde se tyto věci nevytahují,“ odpověděl Macinka během své první tiskové konference v čele resortu.

Čtěte také: Nazývejme zdvižené pravice pravými jmény

Naděje, že se pod Macinkou stane z Ministerstva zahraničí opravdové sídlo silné diplomacie, není velká. Nic zatím nenaznačuje, že by měl jakýkoliv ucelený plán pro diplomacii nebo se obklopil zkušenými lidmi s takovou vizí.

Zbývá doufat, že si nakonec vybere spíš cestu starého dobrého PR, než prodávání českých zájmů bez dalšího vysvětlování.