Čekání na válečné zajatce vyměněné s Ruskem jsou chvíle plné napětí i naděje. Co zažívají rodiny, které o svých pohřešovaných často nemají žádné zprávy? Přečtěte si naši reportáž přímo z Ukrajiny.
Jistota návratu není, ale naděje trvá | Foto: Ray Baseley
Je dusné odpoledne a před nemocnicí v Černihivě, asi hodinu jízdy autem od ruských hranic, se začínají scházet rodiny. Téměř každý drží v ruce fotografii – na každé je něčí syn, bratr, manžel.
V očích se mísí únava z čekání s nadějí. Výměny zajatců nejsou nikdy předem jisté. A už vůbec ne spravedlivé.
Lidé sedí v hloučcích a vyprávějí si útržky zpráv. „Říkali, že ho viděli v Kurské oblasti,“ šeptá žena vedle mě. „Jeden z propuštěných říkal, že s ním mluvil,“ dodává druhá.
Každá informace, byť sebemenší, se stává záchytným bodem, na kterém drží jejich naděje.
Na první pohled působí výměna zajatců jednoduše: skupina našich za skupinu jejich, někde na neutrální půdě. Ve skutečnosti jde často o psychologickou hru, v níž Rusko nakládá s lidmi jako s figurkami.
Nevzdávat naději | Ray Baseley
Čekání je tiché a napjaté. Všichni sledují telefony a v nich kanály na Telegramu, aby zahlédli aspoň náznak potvrzení svých nadějí. Každý doufá, že právě dnes zazní jméno, kvůli kterému přijeli třeba i přes celou Ukrajinu.
„Tohle je můj manžel,“ říká mi Vika tichým hlasem a ukazuje fotografii. „Byl měsíc na svých pozicích nedaleko Časiv Jaru. A pak se 20. ledna s jednotkou ztratil beze stopy.“
Čtěte také: Sto miliard na ty naše. Kdo doopravdy financuje ukrajinské vojáky?
Oficiální zprávy nemá. Jen útržky od jiných propuštěných. Ztraceného prý viděli ve Sverdlovské kolonii v Rostovské oblasti – jeden z vězňů jí řekl, že s ním mluvil. Vičin manžel měl obvázanou ruku i nohu a zadrhával.
„Včera se mi zdálo, že mi volá. Říkal: ‚Myško moje, vyměnili mě.‘ Ráno pak otevřu Telegram a čtu, že dnes má proběhnout výměna. Nasedla jsem na autobus z Kropyvnyckého a přijela sem. Doufám, že to vyjde.“
Vrátí se i oni? | Ray Baseley
„Hledám syna, Oleksandra Ivanovyče Bunjaka,“ říká mi starší muž a ukazuje zažloutlou fotografii. „Zmizel 28. února 2023 v Bachmutu.“
Poslední zprávy říkaly, že jeho jednotku sevřeli Wagnerovci. Došlo k přestřelce, vojáci ustoupili – a viděli, jak Saša spadl. Žádný záznam boje není. Velitelství později prozkoumalo místo dronem. Tělo nenašli.
„To znamená, že ho nejspíš vzali do zajetí. Čekám a doufám,“ vysvětluje otec.
V davu se rozpláče žena. „To je on, vrací se!“ celá se třese.
Co je za třemi tečkami se doví jen členové Voxpot Klubu.
Díky podporovatelům z Voxpot Klubu můžeme posílat naše reportéry do terénu a přinášet vám tak lepší zprávy, než jen to, co nabízí tiskové agentury.
