Příliš hořká čokoláda. Co ukrývá byznys s kakaem?

„Nikdo neví, co to je. Budoucnost je nejistá,“ svěřuje se mi po návratu z plantáže Daplé Lue.

„Nejdříve to napadne listy, pak plody, a nakonec to zahubí strom. Postupně padne celý sad,“ popisuje.

Mluví o nemoci, která v západní Africe decimuje kakaovníky. Nákaza dostala název virus zduřelých výhonků a dost možná změní svět čokolády.

Celá komunita pěstitelů v Pobřeží slonoviny se cítí opuštěně. „Nikdo to neřeší. Nikoho to nezajímá,“ pokračuje Lue, který má kakaovníky zasazené na několika hektarech.

Jeho kritika nemíří pouze na tamní vládu, ale také na spotřebitele. Málokdo si za kousnutím do čokolády vybaví hodiny špatně placené práce včetně té dětské, odlesňování nebo generační chudobu.

Pěstitelé kakaa v okolí města Divo doufají, že jakmile se lidé na samém konci řetězce dozvědí o podmínkách, ve kterých se tu žije, přijde změna. Nastavení trhu ale takové naděje spíše pohřbívá.

Tvrdě pracující farmáři stojí proti staletí budovanému systému, který zvýhodňuje Západ a jeho bohaté společnosti.

„Potřebujeme pomoc,“ říká jasně jeden z pěstitelů Témoignage Gallet Gozé. „Bez ní nedokážeme zlepšit své životní podmínky a naše práce důstojnější nebude,“ konstatuje a zve mě na prohlídku své plantáže.

Nejdřív ale musím vše dohodnout s náčelníkem vesnice Kpakossou. Těsně před časem oběda mířím k jeho domku. Kolem pobíhají děti, a když vidí přicházet bělocha, spěchají pro svého otce.

Po chvilce přichází vysoký šlachovitý muž. Zdobí ho mírný úsměv a jeho oděv naznačuje, že i on se zrovna vrátil z práce na plantáži. Potřeseme si rukou a kvůli mé nedokonalé francouzštině ihned pochopí, že Francouz nejsem. Jeho úsměv se rozšíří.