Pochopit důvody, proč chce množství lidí v Íránu i v zahraničí vidět pád teheránského režimu, není těžké. Mnohem méně důvodů nicméně existuje pro víru, že cesta zvolená Donaldem Trumpem povede k lepším zítřkům.
Lidé v Íránu sledují dopady raket | Zdroj: Sociální sítě
Íránský režim je zrůdnost. Jen v letošním roce ukázal, že se neštítí zabít podle různých odhadů vyšší tisíce až desetitisíce lidí, kteří vyšli protestovat za svobodu. Represe v něm ale probíhají každý den.
Teherán navíc zásobuje Rusko drony klíčovými pro útoky na civilisty a civilní infrastrukturu v Ukrajině. A k tomu je důležitou částí osy režimů, které používají ty nejbrutálnější nástroje k umlčení domácí opozice.
Změnu podobné vlády je těžké si nepřát. Ideálně v důsledku domácího odporu a co možná nejklidnější tranzice moci.
Scénář, který pod tlakem Benjamina Netanjahua dává do pohybu Donald Trump, se ovšem takové situaci rozhodně neblíží. Když totiž americký prezident mluví o velkém a hrdém íránském lidu, zapomíná zaměřit pozornost na další klíčový aspekt této země – její lid rozhodně není jednotný v otázce toho, jak by měla země v budoucnu vypadat.
Jedním z klíčových argumentů Donalda Trumpa pro útok je hrozba jaderných zbraní v rukou režimu, který dlouhodobě rétoricky a někdy i fyzicky útočí na přítomnost USA v regionu. Nástroje, jak držet Írán dál od jaderných zbraní, přitom již existovaly. Konkrétně šlo o velmi složitě vyjednanou dohodu o íránském jaderném programu, která byla podepsána za Baraka Obamy Íránem, USA a šesti dalšími mocnostmi včetně Číny nebo Ruska.
Čtěte také: PULS | Ukojí Írán Trumpovo ego, nebo je za rohem válka?
Tu ale Donald Trump už za svého prvního prezidentství zrušil. Od té doby se Írán k jaderné zbrani začal blížit rychleji, než dřív.
Loňská červnová operace Midnight Hammer byla v Bílém domě oslavována jako akce, která za minimální náklady zastavila íránský jaderný program. Následně se ale ukázalo, že program zřejmě pokračuje dál a Írán se už zase může blížit k výrobě jaderné zbraně.
Udělat to po Trumpovsku
Chtělo by se říct, že tohle je typický důsledek Trumpovy politiky. Jeho jednání s Ruskem ostatně zatím také vedlo jen k tomu, že se od jeho nástupu loni v lednu Ukrajina ocitá pod historicky největšími a nejsmrtelnějšími útoky od začátku ruské invaze v roce 2022.
Výboje v Íránu pak nejsou populární ani v samotných USA. Donald Trump si od začátku své první prezidentské kandidatury paradoxně postavil popularitu na kritice „věčných válek“ a fiaska americké invaze do Iráku. Už předtím opakovaně útočil na Baracka Obamu, kterého falešně obviňoval z toho, že cynicky zaútočí na Írán, aby si zvýšil popularitu.
Teď se to samé snaží dělat sám, ale na populární rozhodnutí to vůbec nevypadá. Průzkumy veřejného mínění ve Spojených státech v posledních týdnech ukazují, že podpora útoků na Írán je velmi nízká. Trumpovo hnutí MAGA se navíc nyní do krve hádá kvůli podpoře Izraele a jeho významní podporovatelé, kteří slyšeli na mírové sliby, by ji rádi ukončili. Útok na Írán pro ně znamená opak.
Přesto když loňské útoky na jaderná zařízení v zemi nevyšly, pouští se teď Trump do zdánlivé nápravy reputačních škod. Pod stoupajícím tlakem izraelského premiéra jde do ještě většího útoku na zemi, kde bomby doprovází jeho výzvy ke změně režimu.
Jenže významná část odborníků na Írán i na širší region soudí, že jestli bude po takové zmatečné změně režimu něco následovat, není to klidný a demokratický Írán, ale zásadní nestabilita v regionu a dost pravděpodobná občanská válka, ve které mohou různé íránské menšiny vidět příležitost k posílení své pozice.
Celá situace může připomínat následky amerického útoku na Irák v roce 2003. Chybějící mandát Rady bezpečnosti OSN, regionální odpor proti podobnému kroku a naprostá nepřipravenost na to, co bude následovat po vojenské akci.
Změnit režim a co dál?
Američané historicky mnohokrát ukázali, že změny režimu provádět pomocí vojenských útoků umí. Už dlouho ale neukázali, že by dokázali také řešit následky této situace a celkově popřevratový proces budování národa – zvlášť na Blízkém a Středním východě.
Jejich útok na Írán tak může snadno vést ke dvěma následkům. Zaprvé půjde pro Západ opět o velké reputační šrámy ve světě za jednostranné a nevyžádané vojenské akce, které můžou přinést víc utrpení než řešení problémů. Tyto situace umí tradičně velmi dobře využívat pro posilování své pozice například Rusko.
Zadruhé USA jsou sice za oceánem a nemusí to řešit, ale v případě reálné destabilizace regionu Evropu opět čeká velký nápor migrace. Írán od Evropy dělí jen Turecko a i když se to tak může na první pohled zdát, není daleko.
Američtí představitelé nám například na Mnichovské bezpečnostní konferenci poslední dva roky rádi říkají, že Evropu zabíjíme migrací. Ta největší nicméně vždy přicházela v důsledku kroků USA a může to tak být i nyní.
Režim v Íránu je velmi těžké považovat za legitimní. Aktuální dění však vyvolává oprávněné obavy, že než k naději na zlepšení světa se řítíme do ještě temnější budoucnosti.
Komentář napsán s přispěním Matěje Schneidera.
%20(33).png)
