Letošní Mnichovská bezpečnostní konference je za námi. Její většinová reflexe v Česku je redukovaná hlavně na pár minut výměny mezi Petrem Macinkou, Hillary Clinton a Radoslawem Sikorskim. Nebylo to ale jediné, co se řešilo.
Macinka, Zelenskyj a Merz v Mnichově | Koláž: Voxpot
Mnichov přinesl pro tuzemskou debatu dvě v Česku ostře sledované otázky. Obě z hlediska současného stavu světa poměrně marginální.
Ta ještě před konferencí byla, jestli se usmíří prezident Petr Pavel a ministr zahraničí Petr Macinka. Andrej Babiš k tomu dokonce prohlásil, že v sobotu 14. listopadu je Valentýn, který znamená lásku a oba politici si spolu třeba skočí na večeři.
Na valentýnskou večeři dal nicméně Pavel přednost představitelce EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Kaje Kallas, polskému ministru zahraničí Radoslawu Sikorskému, dánské premiérce Mette Frederiksen a dalším asi třem desítkám světových státníků.
Okamžitě poté, co jsme tak dostali zápornou odpověď na první otázku, se objevila druhá. I ta přišla za přítomnosti polského ministra zahraničí. Konkrétně v menším pozdně večerním panelu, kterého se kromě Sikorského účastnila také Hillary Clinton nebo ministr Macinka.
Ten už před akcí v brífinku s novináři naznačil, že půjde o civilizační debatu. „Mě to umožní vystupovat tam trochu jako ideolog a určitě se těším, tak se na to podívejte,“ prohlásil před hotelem Bayrische Hof, kde se akce koná, s úsměvem.
Otázka, kterou jeho vystoupení v panelu vyvolalo, se týkala hlavně míry české ostudy v liberálních kruzích nebo naopak zviditelnění v těch MAGA. A jestli se ministr zahraničí přiblížil přijetí v Bílém domě.
Macinka přednesl dohromady pár tezí, které byly jen stěží svým sdělením výrazně horší, než co v sobotu v ranních hodinách říkal americký ministr zahraničí Marco Rubio. Ale k tomu se ještě dostaneme.
Jednou bylo, že Ukrajina bojuje především za svou nezávislost, ne za Evropu. S tím je pak spojené Macinkovo tvrzení, že porazit Rusko na bojišti je v dnešní situaci málo pravděpodobné. Trumpa následně bránil tím, že jeho kroky jsou reakcí na progresivismus, který zašel příliš daleko s iks pohlavími, klimatickou politikou nebo woke revolucí.
Nezaznělo nic, co bychom od Macinky neznali z dřívějška.
Podobně, jako v prosinci Macinka ukončil klimatickou změnu, také v debatě zvládl ukončit fašismus. „Měli bychom se uklidnit s označováním lidí za fašisty nebo nacisty. Jsme inteligentní lidé a měli bychom se znovu naučit spolu mluvit,“ řekl s tím, že fašismus skončil po druhé světové válce.
Nezaznělo nic, co bychom od Macinky neznali z dřívějška. Problém tak byl především v tom, že se na ideologickou debatu zjevně těšil natolik, až nedokázal moc dobře zhodnotit své schopnosti ji vůbec vést.
Příprava na ideovou debatu by měla zahrnovat zvážení svých schopností a schopností soupeřů a následnou volbu vhodné strategie. Když proti vám stojí nejtěžší váhy světové liberální politiky, které prošly tisíci hodin diskuzí (nutno dodat, že v angličtině) s největšími myslitelnými soupeři, není úplně nejlepší skočit do toho jako do hospodské rvačky. Debatující pak může působit, že občas ztrácí soudnost ohledně svých schopností.
Na druhou stranu i tohle vystoupení se ve výsledku může ukázat jako vítězná strategie, když se debatně zkrvavenému Macinkovi alespoň podaří vzbudit lítost v Bílém domě – video jeho konfrontace s Hillary Clinton ostatně na MAGA sítích nabírá obrátky.
V Mnichově šlo o víc
České peripetie nicméně nebyly pro celou konferenci ústřední. Nejočekávanější událostí letoška byl rozhodně projev Marca Rubia.
Zatímco loni J. D. Vance kritizoval, co vnímal jako cenzuru a rušení voleb v EU, letos se Rubio držel daleko smířlivějšího tónu o spojenectví a společně prolité krvi. Jeho projev o přátelství a spojení Evropy a Ameriky „nejpevnějšími vazbami, které mohou národy mít, ukuté stovkami let společné historie, křesťanské víry, kultury, dědictví, jazyka i obětí, které naši předci pro naši společnou civilizaci udělali,“ zdaleka tolik neděsil.
„Občas jsme trochu moc přímí a urgentní, ale to je proto, že nám hluboce nám záleží na naší i vaší budoucnosti. Naše vzájemné neshody vychází z našeho hlubokého zájmu o Evropu. Chceme, aby Evropa byla silná a přežila,“ uklidňoval sál tím, že Amerika není nepřítel.
Následně ale přímo z Mnichova v duchu loňských slov J. D. Vance vyrazil na návštěvu Roberta Fica a Viktora Orbána. Tedy dvou státníků, kteří pro svůj politický prospěch jednotu a akceschopnost Evropy nejvíce narušují.
Podobné jednání, jaké skrze Rubia použil Washington vůči Evropě, můžeme běžně vidět u Vladimira Putina vůči Ukrajině. I ten používá slova o sdílené historii, předcích a duchovních hodnotách jako obhajobu, že lépe vyzbrojená a energeticky nezávislá část tohoto sdíleného duchovního prostoru může říkat, podle jakých pravidel máme žít.
V Mnichově si opravdu hodně lidí vydechlo, ale pro mě není snadné pochopit proč. Od poslední silové hrozby Evropě ze strany USA neuplynuly ještě ani dva měsíce a důvodem, proč aktuálně není na stole, je především skutečnost, že má teď Trump zase na hraní Írán.
Tragická Evropa
Ať už chceme Spojeným státům vyčítat cokoli, zdaleka nejhůř z letošní Mnichovské konference vyšla Evropská unie.
Už léta slýcháme z Washingtonu, že USA nedokážou nadále přebírat odpovědnost za naši regionální obranu před mocností druhé kategorie jako je Rusko. Zvlášť v situaci, kdy Washingtonu roste mnohem nebezpečnější nepřítel v Pacifiku.
Jak si vedeme od konce amerických vojenských balíčků v podpoře Ukrajiny jasně obnažil projev Volodymyra Zelenského. V rámci hranic, aby nedemotivoval od podpory země, silně naznačoval, že bez opravdové pomoci, bez protiletecké obrany a se zničenou energetickou infrastrukturou se země nemůže bránit donekonečna.
Čtěte také: Tři stupně v pokoji. Ukrajinu dál svírá „chladomor“
„Jednou z nejhorších věcí, kterou může lídr ve válce slyšet, je hlášení velitele vzdušných sil, že došly rakety protivzdušné obraně. Rakety byly použity na zastavení ruských útoků a už nejsou další na doplnění. A rozvědka dodá, že další masivní útok přijde za den nebo dva,“ popsal Zelenskyj ve svém projevu.
Navázal slovy, že když sleduje ukrajinské energetiky, opraváře neb záchranáře, vidí něco, co mu často chybí v politice: opravdové nasazení, schopnost pracovat na sto procent a hlavně pracovat hned ve chvíli, kdy je tu hrozba – nikoli o měsíce nebo roky později.
A právě tato klíčová schopnost se u evropských zemí ukázala jako tragicky nedostatečná. Evropští lídři měli sice hodně řečí o podpoře Ukrajiny, ale žádné konkrétní plány, jak ji pomoct, nebo se aspoň dostat k jednacímu stolu u mírových jednání, nezazněly.
Trapně pak působilo, když předseda Mnichovské bezpečnostní konference Wolfgang Ischinger otevřel svou debatu s čínským ministrem zahraničí Wangem I otázkou, co může Čína udělat, aby válka v Ukrajině skončila.
Podobně jako Spojené státy i Wang I naznačil, že jde o regionální konflikt, u kterého jeho země není přímým účastníkem a na vyřešení by se měla podílet hlavně Evropa.
Mnichovská konference tak dost jasně ukázala, že řeči nemají žádnou váhu, když nejsou podpořené schopností se za své hodnoty reálně postavit. A tato schopnost dnes slabé Evropské unii tragicky chybí.
