Česká vláda v čele s premiérem Andrejem Babišem (ANO) a ministrem kultury Otou Klempířem (AUTO) se rozhodla vzít útokem veřejnoprávní média a nahnala tak desetitisíce lidí do ulic. Návrh na zrušení koncesionářských poplatků vyvolává vášně oprávněně a hlasování uprostřed temné noci jasně ukazuje, že si to uvědomují i iniciátoři. Skutečná demokracie se denního světla nebojí.
Nedělní demonstrace na Staroměstském náměstí. | Voxpot / Tanya Stadnyk
Sám jsem si ve veřejnoprávním Českém rozhlase odpracoval několik let. Mezi lidmi, kteří v rozhlase i České televizi dělají, mám mnoho přátel, a všichni z nich mají plnou hlavu nápadů, jak by tyto instituce mohly a měly dělat svou práci pro nás všechny lépe.
Moc dobře vím, jak je těžké opatrnou, byť zaslouženou kritiku veřejnoprávních médií formulovat v momentě, kdy tu máme hlasitou, zpovykanou a bohužel velmi vlivnou menšinu, která se chystá vrhnout na veřejnoprávní média při sebemenším pochybení.
A nemluvím teď o těch, kteří chtějí zlepšit současný stav veřejnoprávních médií nebo jen skutečně zrevidovat jejich financování. Část z nich, která má své zástupce i v současné vládě, je chce zničit.
Pokud ne rovnou zničit, tak alespoň nechat tak krvácet, že jim pak všichni raději budeme chtít dát ránu z milosti. Mise splněna. Kdo má větší prostředky, ať nastavuje mantinely veřejné debaty. Neúprosné tržní logice, v níž jsou největší média nevyhnutelně propletena se zájmy svých miliardářských vlastníků, už nebude odporovat vůbec nic.
Jak dát občanům hlas
Současná krize je sice do značné míry uměle vyvolaná, ale to, že současná vláda unáhleně vyvolala sněmovní hlasování, neznamená, že po reformě tu po téměř čtyřech dekádách od roku 1989 není žádná poptávka. Spousta lidí se oprávněně ptá, co, jak a proč mají veřejnoprávní média ve 21. století dělat. A zaslouží si odpovědi.
Naštěstí máme způsob, jak jim je můžeme dát. Pokud chceme skutečně chránit demokracii, nejsnáze to uděláme tak, že názorně ukážeme, jak demokracie funguje. Můžeme sami rozhodnout o tom, jakou funkci a za jaké prostředky mají veřejnoprávní média plnit.
Pokud bude proces probíhat transparentně, nebojím se, že bychom jeho chyby nevychytali.
Jinde to funguje: Švýcaři letos v březnu v referendu odmítli výrazné snížení poplatku na veřejnoprávní rozhlas a televizi z 335 na 200 franků ročně. Proti návrhu hlasovalo téměř 62 % účastníků referenda.
Nejde jen o samotné referendum, ale i proces, který k němu vede. I do něj je nejlepší co nejaktivněji zapojit běžného občana. Není to tak divoký nápad, jak se může zdát. Něco podobného si v minulé dekádě velmi úspěšně vyzkoušelo Irsko.
Ústavní konvent, v němž zasedali politici i náhodně vybraní občané, přišel i v silně katolickém Irsku s překvapivě vstřícným návrhem úpravy ústavy ve vztahu k stejnopohlavním svazkům. Na tyto úspěchy navázalo podobně laděné občanské shromáždění, složené z předsedkyně a vybraných občanů, které doporučilo další změny v přístupu k interrupcím.
Obě reformy následně získaly jasnou podporu v referendech. Občané dostali svůj hlas a politici si umyli ruce nad komplikovanými tématy, která by jim jinak mohla sebrat politické body.
Příkladů je víc. V Jižní Koreji dostalo v roce 2017 několik set vybraných občanů za úkol posoudit dostavbu dvou jaderných reaktorů. Po debatách doporučili pokračovat a vláda jejich závěr uskutečnila, přestože tamní prezident původně prosazoval opak.
Jde to celé samozřejmě udělat velmi špatně. Před tím, jak hloupě lze přímou demokracii praktikovat, varuje třeba příklad Britů, kteří si ani deset let po referendu o brexitu nejsou jistí, co vlastně odchod z EU znamenal a jestli ho nevzít zpátky.
Nebát se demokracie
Nastavení mechanismu může buďto podporovat produktivní hloubání, nebo působit jako parodie na přímou demokracii, která umocní všechny nejhorší neduhy a z komplikovaných témat udělá hloupou internetovou anketu.
Český ústavní řád pro něco takového jasný mechanismus nemá, ale to neznamená, že si jej nemůžeme vymyslet za pochodu jako v Irsku. Na přesné podobě jednorázového orgánu a na tom, jestli by měl oficiálně jen poradní funkci, v tuto chvíli až tak nezáleží.
Čtěte také: Česká televize pod palbou: Kdo ovládne veřejnoprávní média?
Pokud bude proces probíhat transparentně, nebojím se, že bychom jeho chyby nevychytali. Horší než snahy prohlasovat hloupý legislativní návrh uprostřed noci to nebude.
V době, kdy je módní nadávat na populismus a hloupost davu, je jednoduché zapomenout na to, že když lidem dáte dostatek informací, čas na rozmyšlenou a smysluplně nastavený proces, který podněcuje přemýšlení o výhodách a nevýhodách, rozhodují dle dostupných dat vesměs velmi rozvážně a rozumně.
Je jasné, že by v rámci podobného rokování o smyslu veřejnoprávních médií padalo mnoho věcí, které by se nelíbily tu zastáncům současného statu quo, tu ostrým kritikům veřejnoprávní praxe. To je v pořádku a není důvod se toho bát.
Určitě v průběhu takového procesu padne spousta nesmyslů, spousta návrhů, které těm či oněm budou připadat nepřijatelné. Ani otázku, jestli se bez veřejnoprávních médií skutečně neobejdeme, bychom předem neměli v panice shazovat ze stolu. Pochybuji, že by si něco takového většina české společnosti skutečně přála. Data o důvěře ve veřejnoprávní média mi dávají za pravdu, ale nehledě na takové ujištění bychom do rizika měli ochotně jít.
Členové administrativy Donalda Trumpa, která sama předem vyhrožuje, že neuzná výsledek nadcházejících voleb, nám do Evropy létají kázat o tom, jak nám Atény daly demokracii. Můžeme jim i sami sobě ukázat, že jsme na to nezapomněli a že kolébku demokracie umíme ještě rozhoupat. Nebo můžeme nechat poslance hlasovat o ostudných návrzích v půl páté ráno.
.jpg)
