Revoluci nedáme. Změní obávané gardy íránskou teokracii?

Ačkoliv útočící síly oslavily smrt několika nejvyšších představitelů íránského režimu, ten má ke kolapsu ještě daleko. A jednou ze složek, která ho drží a dost možná bude i mluvit do jeho budoucnosti, jsou revoluční gardy.

Sbor islámských revolučních gard dominuje vojenské, politické i ekonomické scéně země už bezmála pět dekád. Gardy disponují miliardami dolarů, ovládají legální i ilegální obchodní sítě doma i v zahraničí a drží v rukou obrovský vojenský arzenál.

Jsou vnímány jako nejloajálnější a nejodolnější složka režimu a momentálně můžeme pozorovat, jak upevňují své sevření a udržují tvrdou ideologickou linku, nastolenou vedením ájatolláhů. Skrze nově zvoleného nejvyššího vůdce Modžtabu Chameneího mají navíc velmi dobře nakročeno k dalšímu posilování moci.

Nově zvolený vůdce, který je synem předchozího vůdce Alího Chameneího zabitého zkraje současné války, byl sám členem gard a s jejich veliteli udržuje dobré vztahy.

Gardy jsou hierarchizované a decentralizované a disponují nejen moderními zbraněmi i technologiemi, ale také schopným velením a obrovskými majetky. Jsou přítomny ve všech částech země a díky válce jejich zástupci posílili své postavení v hierarchii státu – navzdory ztrátě a nahrazení vrchního velitele.

Přesně stanovené postupy jim určují systém nástupnictví a zefektivňují jednání v krizi, přičemž každá provincie může v případě nutnosti jednat a bojovat sama za sebe. Cílem je zajištění přežití gard, aby mohly nadále chránit zemi před vnitřními a vnějšími hrozbami a zajistit pokračování systému.

Historie a organizace

V roce 1979 byla íránská monarchie nahrazena teokracií a spolu s ní přišly strukturální změny. Nepřišla ale válka. Krále nikdo nebránil.

Íránskou armádu přitom svět považoval za pilíř režimu: byla dobře vyzbrojená, úzce spolupracovala se Spojenými státy a představovala moderní instituci loajální monarchii.

V klíčový okamžik ale Nejvyšší vojenská rada vyhlásila neutralitu – snad kvůli obavám z občanské války, ideologickému rozkladu nebo prostě pragmatismu ohledně královy neoblíbenosti.

Monarcha tak zůstal sám a musel uprchnout. Moci se chopili revolucionáři a pod taktovkou ájatolláha Chomejního vznikla Islámská republika Írán. Už od svého počátku přitom čelila nedůvěře vůči armádě, v kontextu revoluce patrně oprávněné.