Sto úderů za deset minut. Svět slaví příměří, Bejrút se třese

Telefon začíná zvonit někdy kolem druhé odpolední. Volá partner z Bejrútu.

Ještě než stihnu cokoli říct, začíná vyjmenovávat místa: kolem jeho univerzity, poblíž stánku se šavarmou, kam chodíme, přímo za obchodem, kde kupujeme chleba. Výbuchy slyší každý den, ale tohle bylo jiné.

„Přišly rychle a ze všech stran najednou,“ popisuje. Ptám se, jak jsou na tom doma. Říká, že pes ještě nevylezl zpod postele.

WhatsApp se mezitím plní zprávami od rodiny a přátel. Už ani nepíšou co se děje – to je všem jasné. Posílají jen místa. Název čtvrti. Ulici. Pin na mapě.

Instagram plní videa z ulic: kouř nad jižním předměstím Bejrútu, pak nad centrem, pak ze Sidonu, z Týru, z Bekáa. Během deseti minut izraelská armáda zasahuje více než sto míst napříč Libanonem.

Sama označuje bombardování za největší koordinovaný úder od začátku své ofenzivy. Jen několik hodin předtím přitom svět sledoval úplně jiné zprávy.

Pákistán – který v posledních týdnech hraje nezvyklou roli blízkovýchodního zprostředkovatele – oznámil dvoutýdenní příměří mezi USA a Íránem. Teherán souhlasil s dočasným otevřením Hormuzského průlivu, paralyzovaného od začátku války.

Ceny ropy padají o více než patnáct procentních bodů. Burzy v Tokiu a Soulu slaví. Na chvíli to vypadá, že se blízkovýchodní válka blíží ke konci.

V Libanonu ne.

„Příměří se Libanonu netýká“

Zatímco pákistánský premiér Šahbáz Šaríf prohlásil, že dohoda mezi válčícími stranami pokrývá „celý region včetně Libanonu“, kancelář izraelského premiéra Benjamina Netanjahua jeho slova odmítá.

Operaci pojmenovává „Eternal Darkness“, Věčná tma. Název neskrývá záměr.

Izraelská armáda vzápětí zahajuje útok na více než sto cílů v Bejrútu, Bikáa, na jihu Libanonu. Vojenský mluvčí Avišaj Adrae na síti X vyjmenovává zasažená místa: velitelská centra Hizballáhu, infrastruktura raketových systémů, základny elitní jednotky Radwan.

Většina cílů se podle izraelské armády nachází v civilních oblastech, což prezentuje jako důkaz postupů Hizballáhu.

Na ulicích se tvoří zácpy. Sanitky se nemohou prodrat k zasaženým místům. Ministerstvo zdravotnictví vyzývá občany, aby uvolnili silnice.

Libanonské záchranné složky zaznamenávají nejméně 254 mrtvých a přes 1100 zraněných. Nemocnice hlásí přetížení, ty v Bejrútu vyzývají k dárcovství krve. Mezi zasaženými cíli byl podle dostupných informací i pohřeb v Bikáa.

Libanonský premiér Nawáf Salám údery okamžitě odsoudí. „Izrael pokračuje v útocích na hustě obydlené rezidenční čtvrti a způsobuje civilní oběti, aniž by bral ohled na regionální a mezinárodní snahy o ukončení války,“ píše na síti X. Vyzývá všechny přátele Libanonu, aby pomohli útoky zastavit.

Hizballáh na bombardování nereaguje. Od oznámení příměří s Íránem drží klid zbraní. Svým stoupencům vzkazuje, aby se nevraceli domů.

„Stojíme na prahu historického vítězství,“ píše hnutí. „Čekejte na oficiální příměří."

To zatím nepřichází.

Šest týdnů, 1530 mrtvých

Izraelská ofenziva vůči Libanonu začala 2. března, kdy Hizballáh zahájil odvetné raketové útoky na severní Izrael. Reagoval tak na zabití íránského nejvyššího vůdce ajatolláha Chameneího v úvodní fázi americko-izraelského útoku na Írán.

Od té doby libanonské úřady zaznamenaly přes 1530 mrtvých a téměř pět tisíc zraněných. Přes 1,2 milionu lidí – každý pátý obyvatel země – opustilo své domovy.

Vesnice u jižní hranice jsou systematicky demolovány. Izraelský ministr obrany Israel Katz otevřeně říká, že jeho země chce opakovat „gazský model“: zničit zástavbu u hranice tak, aby se obyvatelé nemohli vrátit a Hizballáh nemohl v oblasti operovat.

Nejméně sedm mostů přes řeku Lítání je zničeno. Týr, starověké fénické přístavní město zapsané na seznam UNESCO, je z velké části izolované.

Francie, Španělsko, Egypt i OSN vyzývají k okamžitému zastavení útoků. Španělský ministr zahraničí označuje izraelskou přítomnost v zemi za „invazi do suverénní země“.

Válka slouží především domácím politickým účelům.

Netanjahuova vláda hovoří o bezpečnosti severních obyvatel Izraele a zničení vojenské infrastruktury Hizballáhu. Část izraelských vojenských analytiků ale přiznává, že Hizballáh nelze odzbrojit silou.

Nepodařilo se to ostatně už v roce 2006, kdy čtyřiatřicet dní války přineslo přes 1200 mrtvých Libanonců – a Hizballáh silnější než předtím.

Kritické hlasy, včetně části izraelské opozice, znovu připomínají, že válka slouží především domácím politickým účelům. „Nikdy v naší historii nedošlo k takové politické katastrofě,“ konstatoval opoziční lídr Jair Lapid.

Série úderů bezprostředně po oznámení příměří s Íránem může být také signálem nezávislosti, kdy Izrael dává najevo, že jedná podle vlastní logiky bez ohledu na dohody, u jejichž vzniku nebyl.

Jiné analýzy ale upozorňují na paradox: pokud Hizballáh neodpoví, Izrael fakticky stvrzuje, že může útočit bez důsledků. Libanon by tím přišel o jakékoliv odstrašení do budoucna.

Znovu sami

Libanon prochází podobnými momenty opakovaně. A téměř vždy se jedná o vedlejší kapitoly k většímu dění.

V roce 1982 vtáhl Izrael do země s cílem vyčistit palestinské pozice. V táborech Sabra a Šatíla byly mezi 16. a 18. zářím zavražděny tisíce civilistů – odhady hovoří o 1300 až 3500 obětech, převážně z řad palestinských uprchlíků a libanonských šíitů.

Masakr provedla libanonská křesťanská milice za přihlížení izraelské armády, která oba tábory obklíčila a osvětlovala je světlicemi. Mezinárodní reakce přišla pozdě a zůstala bezzubá.

Na pozadí současné americko-íránské války a jednání o jaderné dohodě a budoucnosti Hormuzského průlivu je Libanon opět tam, kde bývá: na okraji velkého příběhu.

Diplomacie mluví o příměří, analýzy o ropě, burzy reagují na Hormuz. O Libanonu se mluví v souvětích začínajících „a také“.

Míra pozornosti, kterou konflikt dostává, nesouvisí se závažností situace, ani čísly mrtvých a vysídlených. Více než milion lidí čeká na možnost vrátit se domů.

Čtěte také: Bude se kam vrátit? Izrael vyhnal přes milion Libanonců a zbrojí na další okupaci

Libanonská armáda blokuje silnice na jih a varuje, aby se nikdo nevracel, dokud nebude situace jasná. Školy jsou plné lidí, kteří nemají kam jít.

V Týru zůstávají převážně staří, nemocní a ti, kteří nemají ani prostředky na odjezd.

V zemi žije přibližně 5,9 milionu obyvatel. Libanonská diaspora zahrnuje podle odhadů tamní vlády 15,4 milionu lidí – více než dvojnásobek vnitřní populace. Lidé odcházeli po občanské válce, po výbuchu v nejrútském přístavu, po ekonomickém kolapsu.

Teď z druhého konce světa sledují, jak se jejich země znovu boří. Prosba libanonského premiéra adresovaná „všem přátelům“ z Bejrútu zaznívá dekádami – v letech 1982, 2006, 2024 a letos znovu.

Zatímco ceny ropy klesají a trhy zažívají oddech, v Libanonu izraelské bomby dopadají dál. A svět se dívá jinam.