Svědek genocidy: Nepřestali jsme operovat, ani když padaly rakety

„Nikdy v životě by mě nenapadlo, že budu muset al-Fášir opustit. Ani když nám na hlavy padaly tisíce bomb. Myslel jsem si, že se s tím popereme,“ začíná svůj příběh doktor Modter Ibráhím Sulejmán Abakar.

„Ve městě jsem se narodil, vyrostl, vystudoval medicínu a byl ředitelem jediné stále funkční nemocnice. Navíc jsem na sobě cítil tíhu morální odpovědnosti – nemocnici se stovkami pacientů prostě neopustíte,“ konstatuje.

Jenže pak přišel den, kdy město padlo.

Devětadvacetiletý súdánský lékař je klíčovým svědkem genocidy, která se loni odehrála v súdánském městě al-Fášir. Byl svědkem obklíčení města Silami rychlé podpory (RSF) a jejich následné snahy vyhladovět obyvatele. Zároveň na město dopadaly tisíce raket a dronů.

Jedním z hlavních cílů byla Abakarova nemocnice. „Lidé do naší nemocnice chodili bez přestání. Zranění, nemocní, staří, ženy v pokročilé fázi těhotenství… Nepřestali jsme se o ně starat, nepřestali jsme operovat.“

Na konci prosince, dva měsíce po masovém zabíjení v al-Fáširu, které si vyžádalo tisíce mrtvých, se Abakar dostal do hlavního města Chartúm. Přežil jen díky šťastné náhodě.

Dnes se podle svých slov cítí v bezpečí a dostatečně silný na to, aby se poprvé podělil o svůj příběh psaný uprostřed genocidy. Spojujeme se s ním prostřednictvím online hovoru, který kvůli přehřívajícímu se telefonu neustále vypadává.

„Je tu nejméně čtyřicet stupňů. Mobil se mi doslova rozpouští,“ omlouvá se doktor Abakar. A pouští se do vyprávění.

Čtěte také: Dlouhý stín zla. Kdo živí hrůzy v Súdánu?

Emiráty vědí, jak na to

Město al-Fášir po vypuknutí války 15. dubna 2023 zavalilo násilí.

„Dělo se to postupně. RSF nejprve napadly vnější čtvrti, čímž nás přinutily zavřít dětskou nemocnici, protože byla přímo v palebné linii. Tehdy ale byly mezi boji pauzy a obě strany používaly pouze lehké dělostřelectvo. Stále jsme mohli dýchat,“ popisuje Abakar.

Po pár měsících se ale v bojové strategii něco zásadně změnilo. Ozbrojenci z RSF se přestali snažit porazit vládní armádu, ale začali s vyhladověním a terorizováním obyvatel města.

„Začala blokáda. Odřízli hlavní přístupové cesty z Chartúmu a Libye, vyrabovali vesnice a farmy kolem města,“ shrnuje doktor.

„Lidé byli vražděni a vyháněni, zemědělská půda vypalována. Také zničili hlavní vodní zdroje a vykopali hluboký příkop táhnoucí se kilometry kolem města,“ popisuje středověkou taktiku, viditelnou i ze satelitních snímků oblasti.

„U bariéry hlídkovali ozbrojení milicionáři. Došly zásoby potravin, základních potřeb a léků. Byli jsme ve vězení pod otevřeným nebem,“ konstatuje.

„V tomto období začalo do naší nemocnice přicházet stále více zraněných. Každý den mi to bylo jasnější: Chtějí nás vyhladovět, chtějí, abychom zemřeli žízní, chtějí nás vyhladit.“

Čtěte také: Hlad jako nástroj pomsty

Pro Abakara začalo dlouhé, až surreálné období, během kterého léčil a operoval pacienty, zatímco na jeho nemocnici padaly bomby.

„Dopadaly na nás rakety, budova se otřásala a my přitom operovali raněné, pomáhali ženám rodit a cítili, jak nám jejich životy unikají mezi prsty,“ zkouší přiblížit situaci.

„Období lehkého dělostřelectva bylo za námi. Bombardovali nás nejmodernějšími drony a střelami, které jim přes tajná letiště dodával jejich spojenec – Spojené arabské emiráty.“

O efektivnosti systému podpory RSF se přesvědčili lékaři na vlastní oči. Jedna raketa zasáhla nemocniční budovu a Abakar s kolegy našli její plášť.

„Datum výroby bylo stále čitelné: raketa byla vyrobena sotva týden před dopadem. Z továrny do naší nemocnice za méně než týden. Emiráty vědí, jak na to.“

Lékařem i elektrikářem

Během hororových měsíců pozoroval Abakar narůstající útoky na civilní cíle.

„Jen naše nemocnice se vloni stala terčem více než jedenapadesáti útoků,“ vypočítává doktor, podle jehož názoru byly údery přesně cílené.

„Jednou byl zcela zničen náš sklad, což nás stálo téměř všechny zásoby léků a obvazů. Jindy zaútočili na nádvoří, kde hledalo útočiště mnoho vysídlených lidí. Zabito jich tam bylo nejméně sedmdesát.“

Boj o přežití nemocnice popisuje jako válku uvnitř války. „Zničili vodovodní systém a my ho museli co nejrychleji opravit. Pak vyřadili z provozu elektřinu. Obvazy jsme vyráběli z prostěradel a moskytiér. Nebyli jsme tehdy jen lékaři, ale také instalatéři a elektrikáři. Skoro jsme nespali.“

Abakar nebojoval pouze o udržení nemocnice v chodu, ale také o vlastní přežití. Popisuje, jak měsíce fungoval na adrenalinu a nemohl si dovolit truchlení nebo zpomalení strachem.

„Samozřejmě byly dny, kdy jsem se mentálně hroutil. Jeden okamžik, který mě bude pronásledovat navždy, je útok na naše porodní oddělení,“ pokračuje.

„V době, kdy tam byly těhotné ženy a čerstvé matky se svými novorozenými dětmi, ho zničily tři rakety. Nikdo nepřežil. Krátce před útokem jsem přitom viděl těhotnou ženu mířící k akutnímu porodu. Pokaždé, když vidím fotografie z toho incidentu, pláču. Ani ten nejčerstvější život nedostal v al-Fáširu šanci.“

Čtěte také: Těla žen jsou bojištěm, říká zdravotnice působící v Súdánu

Rozhovor utichne. Na obrazovce vidíme Abakara zírat do prázdna. Ptáme se, zda je v pořádku.

„Ano. Samozřejmě. Vše je v pořádku. Ale od příjezdu do Chartúmu žiju s hluboce znepokojujícími pocity. Možná jsem v bezpečí fyzicky, ale psychicky mě samozřejmě události v al-Fáširu hluboce zasáhly,“ přiznává lékař.

„Když zavřu oči, vidím tváře lidí, které jsem musel opustit. Lidí, kteří už mezi námi nejsou, nebo zůstávají vězněni a musí každý den snášet nepředstavitelné násilí.“

Zrak zvedne kamsi do stropu. „Můžeme ale v rozhovoru pokračovat. Ta zkušenost posílila mé přesvědčení, že se nesmím vzdát a musím být nadále svědkem. Musím zajistit, aby se na to nezapomnělo.“

Abakar navazuje dalším okamžikem, který ho bude pronásledovat navždy – útokem dronu na Velkou mešitu al-Fášir během ranních modliteb 19. září 2025.

„Mešita byla vedle nemocnice. Slyšeli jsme obrovský výbuch a vyběhli ven pomoci raněným. Vstoupili jsme do pekla: mrtví byli všude, včetně dětí. Okolo sténali zranění. Jakmile o tom mluvím, musím brečet.“

Při útoku bylo zabito nejméně sedmdesát osm lidí. Každodenní život ve městě ale přesto nějak pokračoval. Lidé museli jíst a nakrmit i své děti.

Čtěte také: Bojuj jako lvíče. Jak do války v Súdánu zasahují dětští influenceři

„Ve městě bylo zřízeno několik komunitních kuchyní. Lidé sdíleli to málo jídla, které našli. Tyhle kuchyně lze nazvat lidským zázrakem. Jsou symbolem solidarity, která je pro súdánský lid typická,“ nachází Abakar záblesk naděje.

„Problém samozřejmě byl, že kvůli blokádě se jídlo stalo vzácnějším a dražším. Brzy zůstala jen základní zelenina, jako třeba cibule. Rýže téměř nebyla. Lidé nakonec vařili i kravské kůže,“ popisuje.

Problémem bylo také ostřelování kuchyní ze strany ozbrojenců z RSF.

„Všichni jsme hladověli. Sledoval jsem, jak moji kolegové hubnou. Sám jsem zhubl čtyřicet kilo. Z robustního muže o osmdesáti kilogramech jsem se změnil na čtyřicetikilového kostlivce,“ odhaduje Abakar.

Nejtěžší rozhodnutí

Nakonec přišel den, kdy město padlo. Před koncem loňského října ozbrojenci vtrhli do města a začali masakrovat obyvatele.

„Ve dnech, které tomu předcházely, se útoky ještě více zintenzivnily. Každý den dopadlo na město snad tisíc raket. Vedle nemocnice jsme měli zbudovaný kryt a byli neustále schovaní. Noc z 25. na 26. října byla taktéž pekelná: jeden výbuch za druhým,“ vykresluje doktor hodiny před katastrofou.

„Kolem šesté hodiny ráno jsme pak v okolních ulicích viděli podezřelý pohyb. Tehdy jsem si uvědomil, že je konec, že ozbrojenci se chystají vtrhnout do budovy. Rozhodli jsme se proto nenápadně nemocnici opustit,“ vypráví.

„Byl to hrozný okamžik. Museli jsme tam nechat mnoho našich pacientů. Později jsem se doslechl, že mnozí z nich byli zavražděni přímo ve svých postelích. Bezbranní lidé.“

Pokus o útěk ale selhal. Abakar a jeho kolegové a kolegyně byli přepadeni bojovníky RSF sotva, co opustili město.

„Napadli nás, zbili a rozkázali nám pochodovat na sever. Bylo přitom zavražděno tolik lidí. Pamatuji si, že když jsme pochodovali, každé dva nebo tři metry ležela mrtvola.“

Jakmile ho bojovníci RSF poznají, zabijí ho.

Okolo desáté ráno 26. října byli Abakar a jeho kolegové dovedeni na místo, kam ozbrojenci shromáždili asi deset tisíc lidí. „Na sociálních sítích stále kolují hrůzná videa z toho chaosu. Lidé byli biti, popravováni, do dalších bylo z bezprostřední blízkosti stříleno gumovými projektily.“

Abakar nepochyboval, že jakmile ho bojovníci RSF poznají, zabijí ho. „Až do posledních dnů jsem sdílel zprávy o raketových útocích na nemocnici se súdánskými úřady a lidskoprávními organizacemi. Byl jsem pro RSF nepříjemným svědkem.“

„Jako preventivní opatření jsem zničil svůj telefon a notebook, oholil si vousy a ostříhal vlasy. Když na mě ozbrojenci křičeli, zda jsem voják, bál jsem se, že mě okamžitě popraví. Ale nechali mě. Až později jsem si uvědomil, že jsem byl tak vyhublý, že mě nepoznali.“

Čtěte také: Umírají kvůli generálům. Súdán zažívá peklo stranou světové pozornosti

Vojáci RSF dovedli deset tisíc vězňů do vesnice Qarni severozápadně od al-Fáširu.

„Ozbrojenci se chovali jako zvířata. Všichni byli těžce biti, střílelo se. A také v Qarni panoval úplný chaos. Z nějakého důvodu se rozhodli skupinu rozdělit na dvě části: polovinu odvezli nákladními auty, polovinu zavřeli v budově místní školy. Já skončil ve škole,“ říká Akabar.

Právě v malé školní budově dostal k vlastnímu překvapení šanci utéct.

„Obyvatelům Qarni bylo dovoleno vejít dovnitř, aby nám prodali nějaké jídlo. Jedna žena se na mne podívala a řekla: ‚Vy jste doktor ze Saúdské nemocnice, že?‘ Strach mi sevřel hrdlo. Někdo mě přece jenom poznal,“ zděsil se tehdy.

„Řekl jsem, že nejsem doktor. ‚Ano, jste,‘ trvala žena na svém. ‚Léčil jste mou zraněnou sestru, díky vám je stále naživu.‘ Nabídla mi pomoc s útěkem. ‚Za chvíli běžte do zadní části a předstírejte, že potřebujete čůrat. Vyzvednu vás.‘“

Dlouhá cesta do bezpečí

S pomocí zmíněné ženy a její rodiny se Abakar dostal do vesnice Hila, kde se dvacet dní schovával.

Dostal tradiční róbu djellabu a osla, na kterém vyrazil od vesnice k vesnici, až se nakonec dostal na území kontrolované vládou. Cesta mu zabrala dva měsíce.

„S djellabou a oslem jsem už nevypadal jako člověk z města, ale jako farmář. Rodina mé zachránkyně mi neustále nabízela útočiště a radila mi, jak se vyhnout kontrolním stanovištím,“ vzpomíná.

Ve skutečnosti už ale o nebezpečí nepřemýšlel. „Na to jsem rezignoval. Hlavou mi běželo, že pokud mě chytí a zabijí, tak ať. A zda přežiju? Uvidíme.“

Do Chartúmu dorazil Abakar koncem prosince. „Byl jsem šťastný, že jsem naživu, ale zdrcen smrtí mé rodiny a nejistým osudem mých kolegů. Nyní se snažím popadnout dech a své kolegy hledat. Stále mohou být mučeni ve věznicích RSF. Nejpravděpodobněji jsou ale mrtví.“

Súdánský doktor se čas od času dozví, že nějaký jeho kolega byl objeven v některém z dárfúrských uprchlických táborů.

„Cítím úlevu i velké starosti o jejich zdravotní stav – i ten duševní. Je bolestivé je vidět. Jde o lidi, kteří dokázali udržet nemocnici v chodu v době nejtěžšího obležení. Riskovali své životy aby pomáhali. A teď hladoví v táborech. Nemohu to tak nechat.“

Původní text vyšel v deníku De Standaard, přeložil Filip Brychta.