Tunisko vyhazovačem Evropy. Držíme vám migranty za vodou, jen se neptejte jak

Jednoho srpnového večera vezli tuniští policisté v nacpaném autobusu asi sto třicet lidí. Mezi nimi i Andersona, zatčeného cestou do Tunisu, kde si chtěl obnovit status žadatele o azyl.

Jenže ho cestou potkala Národní garda. „Bili mě,“ popisuje muž původem ze Sierry Leone. „Svázali mi ruce za zády a já cítil, jak mi v nich pulzuje krev,“ pokračuje. Následně skončil v autobusu plném nedobrovolných cestujících.

Na vyprahlém jihu země poblíž alžírských hranic zazněl příkaz vystoupit. Policisté rozdělili cestující do skupin podle jazyka a národností. Anderson měl vedle sebe mimo jiné několik kojenců, tři těhotné ženy a pět dalších registrovaných žadatelů o azyl.

Pak jim pracovník Národní gardy přikázal vyrazit směrem ke hranicím. Bez vody, jídla i jakéhokoli ponětí, kde vlastně jsou.

Pořád nemůžu spát. Zdá se mi o nich.

V prvních čtyřech dnech se od skupiny odtrhlo třináct lidí. Anderson neví, co se s nimi stalo. „Pořád nemůžu spát,“ svěřuje se. „Zdá se mi o nich. Ale co jsme mohli dělat?“ ptá se bezmocně a vypráví, jak se někteří zbývající lidé ve skupině uchýlili k pití vlastní moči.

Jednání tuniských mužů zákona, kteří migranty odvezli do pustiny, přitom není ojedinělé. Skupiny zabývající se ochranou lidských práv uvádějí, že k podobným „vyhoštěním“ dochází tak často, že se rovnají neoficiální politice.

A nejde jen o pevninu. Fyzického násilí nebo střelby slzného plynu se dopouštěly tuniské jednotky i na moři při zadržování lodí s migranty. „Tuniské úřady vystavují uprchlíky, žadatele o azyl a migranty mučení a jinému špatnému zacházení,“ píše se v prohlášení dvaašedesáti organizací pro lidská práva.

Často jsou takto zadržení lidé předáni do Libye. Tam podle důvěrného dokumentu OSN, který viděla agentura Reuters, čelí nuceným pracím, vydírání, mučení a zabíjení. Podle dokumentu z toho těží například obchodníci s lidmi.

Andersonovi se před tuniskými muži zákona podařilo schovat telefon. Jeho i celou skupinu tak po více než týdnu v poušti zachránil náhodný telefonát – kontaktoval ho přítel z Německa, který posléze zmobilizoval dobrovolnickou skupinu Uprchlíci v Libyi.

Přes výše zmíněné svědectví pumpuje Evropská unie do Tuniska peníze. Podstatu unijních vztahů se zemí severní Afriky lze shrnout třemi slovy: zastavení migračních toků. Bez ohledu na humanitární následky a lidská práva.

Čím více peněz, tím méně migrantů

V neděli 6. října se v Tunisku konaly volby. Prezidentské křeslo si v nich udržel Kaís Saíd, který vyhrál s 90,7 procenty hlasů. Ke spravedlivosti ale mělo hlasování daleko.

Po postupném stíhání opozice proti Saídovi kandidovali pouze dva další muži – a jeden z nich byl pět dní před volbami odsouzen na dvanáct let.

Nekonala se žádná předvolební shromáždění ani veřejné debaty a téměř všechny plakáty v ulicích podporovaly prezidenta. Lidskoprávní skupiny volby odsoudily a uvedly, že se Saídovým autoritářským stylem vládnutí roste v zemi nespokojenost.

Evropská unie je naopak spokojená: může s Tuniskem spolupracovat beze změny. Jako důležitého partnera zemi označuje také Česko, v jehož zájmu je podle vyjádření Ministerstva zahraničních věcí (MZV) pro Voxpot „rozvíjet s Tuniskem všestranné politické, ekonomické i kulturní vztahy“.