Na konci května vyšel v Rusku dokumentární snímek mapující pobyt ukrajinských dětí z okupovaných regionů v ruských převýchovných centrech. Voxpotu se podařilo k jeho obsahu, který není v Česku dostupný, dostat. Jak vykresluje, co unesené děti v zemi agresora zažívají?
Traumatizovala tě válka? Pojď to vyběhat na lasergame! | Koláž: Voxpot / YouTube
„Líbí se mi tu úplně všechno,“ nešetří chválou odhadem desetiletá blonďatá dívka z okupované Chersonské oblasti. Její starší sestra souhlasně přitakává.
Nadšení z pobytu neskrývá ani třináctiletá Melanija z města Popasna z Luhanské oblasti nebo stejně starý Vlad, který by tu nejraději zůstal a ani se domů nevracel.
Vše je tu zkrátka báječné a zalité sluncem, štěstím i radostí.
Vítejte na takzvaném ozdravném táboře pořádaném dětskou ombudsmankou Marijí Lvovou Bělovou, přezdívanou „hlavní matka Ruska“. Táboře, kam se sjíždějí ukrajinské děti obtěžkané traumaty z „banderovského běsnění“ a odjíždějí s úsměvem na tváři a ruskou vlajkou v srdci.
Je libo zahrát si lasergame? Chodit na lekce řezbářství, gymnastiky či si vyzkoušet jízdu v motokáře? Nic není nemožné, organizátoři vše zařídí. V nabitém programu nechybí ani společné hry, vypouštění balónků či pravidelná terapeutická sezení s psychology.
Po ruce tu jsou mladí sotva plnoletí vychovatelé a speciálně vyškolení krizoví interventi, připraveni ihned zaskočit v každé vážné situaci.
Takto idylický obrázek ruských integračních středisek servíruje divákům nový snímek SVOje děti (volný překlad z ruského názvu СВОи дети, který pracuje se slovní hříčkou odkazující ke zkratce „speciální vojenské operace“) od režiséra Vladislava Kuzněcova.
Jedenasedmdesátiminutová podívaná, dostupná prozatím pouze na ruské streamovací platformě Okko, byla iniciovaná samotnou Bělovou. Dokument je prezentován jako „první velké a podrobné zkoumání dětí z nových ruských regionů“.
Ve skutečnosti jde o propracovanou kremelskou agitaci, jejímž cílem je legitimizovat unášení ukrajinských nezletilců v očích běžných Rusů.
Nebezpečné náznaky
Dokument začíná za dramatické hudby v pokoji s rozházenými hračkami, na jehož pozadí běží záběry z Majdanu, vojenské přestřelky, jízda obrněných vozů a nakonec výměna modrožluté vlajky za ruskou trikoloru. Zamračená scéna se najednou rozjasní.
Dál plyne film klidně, vlastně se překvapivě vleče. Kdo by po úvodu čekal ostrou propagandistickou nálož plnou ukrajinských „fašistů“ běhajících s pochodněmi po Donbasu, bude zklamán.
Pokud neznáte kontext, nemáte důvod nic zpochybňovat.
Kremelský výklad událostí se objevuje nenuceně, v náznacích nebo ve vyprávění Ukrajinců z okupovaných regionů. O to je ale nebezpečnější.
Pokud neznáte kontext, nemáte důvod nic ze zhlédnutého zpochybňovat. Zvlášť když žijete v ruské informační bublině, kdy ve vás mnozí protagonisté naopak vzbudí sympatie.
Film je paletou různých příběhů ukrajinských dětí, jejich vděčných rodičů a dobrovolníků z převýchovného centra. Představuje se tu například Dima z Doněcka, dospívající Anja z Mariupolu či zmíněná Melanija.
Tu údajně z ostřelovaného Bachmutu vyvedl jednooký ruský odstřelovač – tak alespoň líčí zážitky z bombardovaného města její matka Oksana, která nenazve Bachmut jinak než sovětským jménem Artěmovsk.
Vděk za „ruské osvobození“ neskrývá ani matka tří dětí z Mariupolu, působící po většinu filmu dojmem, jako by těsně před natáčením vypila několik skleniček alkoholu.
„Vzali jsme zbraně do ruky a stali se tu konečně vládci,“ přibližuje chvílemi obtížně srozumitelným jazykem převzetí moci ve městě okupační správou, zatímco se její tři dospívající ratolestí „regenerují“ v ozdravovně pod dohledem Moskvy.
Čtěte také: Potěmkinův Mariupol. Jak se žije pod ruskou okupací
Na pravdu se zapomnělo
Narůžovo lakovaná svědectví jednotlivých protagonistů se přitom na hony liší od výpovědí dětských navrátilců do Ukrajiny: ráno povinné vztyčování ruské vlajky, pak program, v němž nechybí například lekce o současném Rusku a jeho velikosti zahrnující samozřejmě i území dnešní Ukrajiny.
„Pokud jsme něco z toho odmítli dělat, museli jsme psát speciální vysvětlení,“ popsal loni v březnu Voxpotu zcela jinou realitu převýchovných center tehdy devatenáctiletý Vlad, který v nich nedobrovolně prožil půl roku.
Za svou proukrajinskou pozici, kterou po celou dobu neskrýval, skončil dokonce v izolaci, kde mu proti jeho vůli podávali silné léky na uklidnění.
Podobné praktiky, stejně jako příběhy nedobrovolně odvlečených dětí, však Kuzněcův film podle očekávání nepřináší. Nezmiňuje se o nich ani ombudsmanka Bělova, na kterou kvůli nezákonným deportacím nezletilých Ukrajinců vydal Mezinárodní trestní soud v Haagu v březnu 2023 zatykač.
Zřejmě i proto je vysoká státní úřednice ve svých promluvách značně opatrná a drží se především neurčitých frází o nutnosti podpory a psychologické pomoci.
Nic konkrétního – například jako dlouho se děti v ozdravovně „léčí“, a kolik jich takto systémem prošlo – se divák nedozví.
Marija Lvova Bělova se filmovým počinem přiblíží dalšímu vysokému státnímu vyznamenání, ale určitý prospěch si z propagandistického filmu může odnést i napadená Ukrajina: na zásadní téma odvlečených je sice zkresleně, ale přesto upozorněno.
Kyjev podle ukrajinské státní agentury Diti Vijny postrádá přes dvacet tisíc dětí násilně vysídlených z okupovaných regionů do Ruska. Díky velkému úsilí a mezinárodní podpoře se část z nich daří skrze třetí země navracet.
Zpět do domoviny se tak k letošnímu červnu dostalo 2274 z nich. Většina se přitom do své vlasti vrátila teprve v posledním roce. I sporné obnovení uvadající pozornosti a mediálního zájmu je tak pro Kyjev v boji za ztracené dětí žádoucí.
