Vyházel experty a teď se mu to vrací. Trump opakuje chyby z vietnamské války

Donald Trump a jeho administrativa jsou v rétorické pasti.

Na jednu stranu se americký prezident snaží tvrdit, jak neuvěřitelně vyhrává válku s Íránem, kterou rozpoutal. Zároveň se ve světle dopadů na globální obchod nejen s fosilními palivy snaží přesvědčit zbytek světa, že se zas tolik neděje a jeho drobná „speciální operace“ brzy skončí.

Přesně to se pokusil udělat i v napjatě očekávaném proslovu z Bílého domu. „Nikdy v historii války neutrpěl nepřítel tak jasné a ničivé zásadní ztráty v horizontu několika týdnů,“ chvástal se Trump.

Jasno měl i co se týče následků: „Jsme teď zcela nezávislí na Blízkém východě,“ tvrdil přesvědčeně.

Těžko říct, jestli svým slovům věří. Je ale nad slunce jasné, že mu nevěří trhy.

Prezidentův proslov, kterým se snažil zmírnit globální paniku, měl zcela opačný efekt. V následných hodinách poskočily ceny ropy nahoru o více než desetinu, zatímco akciové trhy dál padaly.

Po měsíci chaosu a nejasných a měnících se deklarovaných cílech není divu.

Trump a jeho ministři říkají neustále něco jiného: od přiznání, že je do konfliktu možná zatáhl Izrael, přes zmatení, jestli jim vůbec jde o změnu íránského režimu, až po tvrzení, že už byl vlastně změněn, i když americké síly o změnu neusilovaly.

Zamlžovat své úmysly je oblíbenou Trumpovou strategií. V případě války s Íránem je ale na místě úvaha, že prezident dost možná vůbec nerozumí tomu, co na Blízkém východě rozpoutal.

Ostatně v některých chvílích své překvapení nad vývojem událostí ani neskrývá.

„Zaútočili na Saúdskou Arábii, Katar, Spojené arabské emiráty a Kuvajt. Nikdo to nečekal. Byli jsme v šoku. Oni se bránili,“ přiznal Trump v půlce března novinářstvu.

Podle americké stanice NBC navíc americký prezident dostává jen velmi selektivní brífinky o průběhu války sestavené především z nejvelkolepějších vojenských úderů.

Už i jeho šéfka štábu Susie Wiles si měla stěžovat, že v prezidentovi je živen příliš optimistický a naivní náhled na celý konflikt.

Snaha lakovat věci narůžovo byla ostatně patrná v Trumpově zmíněném proslovu, konkrétně když srovnával válku s Íránem s předchozími americkými konflikty.

„Válka ve Vietnamu trvala devatenáct let, pět měsíců a devětadvacet dní. Válka v Iráku trvala osm let, osm měsíců a osmadvacet dní. Současnou údernou a brilantní vojenskou operaci proti jedné z nejmocnějších zemí vedeme jen dvaatřicet dní,“ chlácholil sebe a své spoluobčany.

Saigonské repete

Nad lekcemi, které Spojeným státům udělila válka ve Vietnamu, by se měl americký prezident zamyslet trochu více.

Trump – nikoli Benjamin Netanjahu, washingtonští jestřábi jako Lindsey Graham, nebo kdokoliv z prezidentova kabinetu – samozřejmě nese hlavní zodpovědnost za rozhodnutí vrhnout se do války s Íránem.

Redukovat ale zmatení americké vlády na vrtochy jednoho stárnoucího prezidenta by bylo chybou.

Podobně jako před válkou ve Vietnamu jdou v aktuálním konfliktu vyčíst strukturální příčiny. Jedním z aspektů, které v šedesátých letech navedly Spojené státy do katastrofálního konfliktu, byly následky takzvaného mccarthismu.

V rámci hysterického protikomunistického tažení si Američané vyházeli především z ministerstva zahraničních věcí klíčové odbornictvo, které rozumělo dynamice jihovýchodní Asie. Právě expertní vakuum přispělo k sérii strategických přešlapů umožňujících konfliktu narůst do obřího fiaska.

Americké vedení prostě nerozumělo jednotlivým aktérům války, což jako jednu ze zásadních chyb zpětně identifikoval i tehdejší ministr obrany Robert McNamara.

Občas se historie opakuje – nebo aspoň rýmuje. Současná válka s Íránem přišla rok poté, co se Trump vrátil do Bílého domu.

První tažení, do kterého se loni pustil, byla radikální decimace amerického státního aparátu, kterou delegoval na nejbohatšího člověka planety Elona Muska.

Dle všeho tak Trump ve větším měřítku zreplikoval přešlap ze šedesátých let.

Americké ministerstvo zahraničních věcí od Trumpovy inaugurace propustilo téměř čtyři tisíce lidí – včetně osmdesátky z blízkovýchodního odboru, do jehož vedení byla dosazena loajalistka napojená na Project 2025.

Trumpovské škrty na témže ministerstvu rozcupovaly energetický odbor, který v minulosti pracoval na analýzách potenciálních infrastrukturních šoků, jaké právě zažívá Hormuzský průliv a Perský záliv jako celek.

Zůstala jen hrstka expertů a expertek na kritické minerály a zelenou energii.

Ministr války Pete Hegseth loni v srpnu vyhodil vedení pod Pentagon spadající zpravodajské agentury (DIA). Prohřeškem měl být skeptický úsudek ohledně úspěšnosti loňského amerického úderu na íránský jaderný program – dle vyhozených zpravodajců by zásah Íránce zpomalil jen v horizontu měsíců.

V týdnu před začátkem současné války pak nechal ředitel FBI Kash Patel propustit tucet lidí z kontrarozvědky s expertizou na Írán. Americká média pracují s teorií, že byli propuštěni mimo jiné pro svou účast na vyšetřování Trumpova nepravomocného zacházení s utajenými dokumenty.

Jádro pudla

Ministr Hegseth pokračuje ve vyhazovech i v těchto dnech: 2. dubna vyhodil náčelníka generálního štábu armády, generála Randyho George.

Podle deníku The New York Times bylo jedním z bodů sváru mezi ministrem a generálem Hegsethovo rozhodnutí zablokovat povýšení čtyř důstojníků armády – dvou žen a dvou Afroameričanů – na jednohvězdičkové generály.

Trumpovými škrty byla notně zasažena také Agentura pro kybernetickou a infrastrukturní bezpečnost (CISA), perské vysílání Voice of America nebo Národní úřad pro jadernou bezpečnost (NNSA) – byť část propuštěného odbornictva se pak Bílý dům překotně pokoušel najmout zpět.

Není tak divu, že prezident Trump nerozumí důsledkům konfliktu, který vyvolal, a vyjadřuje šok nad jeho vývojem. Zrovna lidé z úřadu pro jadernou bezpečnost nebo vyhození zpravodajci mu mohli poradit ve věci jednoho z cílů války, kterým Bílý dům šermuje nejraději.

„Léta se všichni shodovali, že Írán nesmí mít jaderné zbraně. Ale nakonec to jsou jen prázdná slova, pokud nejste ochotni v pravý okamžik jednat,“ prohlásil 1. dubna Trump.

Podle nejednoho odborného pohledu nebo komentáře ale může Trumpova válka s Íránem dosáhnout zcela opačného výsledku: utvrdit nejednu zemi světa v přesvědčení, že před útokem hegemonů ji ochrání jedině vlastní jaderná zbraň.