Izraelské volby skončily patem a vyjednávání se teprve rozjíždějí. Jedno je ale jasné už teď: přestože současný premiér Benjamin Netanjahu ztratil většinu, ještě se nakonec může stát vítězem. Čtěte komentář Marka Čejky.
Benjamin Netanjahu má šanci zůstat u moci i po volbách | noamgalai / Shutterstock.com
Izraelské parlamentní volby vyústily v patovou situaci. Netanjahuův blok si zajistil 53 křesel, zatímco židovské opoziční strany disponují dohromady 48 mandáty. Zbylých 19 křesel připadlo arabským politickým formacím, které na svých kandidátkách úspěšně dovedly do parlamentu také dva židovské poslance.
Jelikož ani jeden z hlavních táborů nedosáhl na nadpoloviční většinu 61 hlasů ve 120členném Knesetu, o budoucí vládě rozhodnou až povolební vyjednávání, která se pod patronátem prezidenta Jicchaka Hercoga právě rozjíždějí.
Paradoxně tak může být politickým vítězem opět Netanjahu, přestože jeho tábor ztratil parlamentní většinu. Jak situaci shrnul zpravodajský analytik Danny Citrinowicz: „Vyhrál tím, že neprohrál.“ Premiér zůstává ve funkci a může se pokusit rozštěpit opozici, získat na svou stranu některé její poslance nebo vyjednat širší koalici.
Arabské strany jazýčkem na vahách?
Klíčovou otázkou je, zda se opozice dokáže dohodnout na spolupráci s arabskými stranami, které dosáhly historicky výrazného výsledku. Arabští občané Izraele tvoří přibližně pětinu obyvatelstva, jejich politické zastoupení však dlouhodobě naráží na odpor části židovských stran.
Předseda arabské kandidátky Júsef Džabarín označil povolební situaci za „historickou příležitost změnit směřování země“. Zároveň zdůraznil, že arabská menšina očekává rovné zacházení a konkrétní zlepšení každodenního života – od boje proti kriminalitě přes financování obcí až po omezení diskriminace.
Pro opozici je to ale složité dilema, protože její postoje se pohybují od vstřícných a kooperativních (Jair Golan) až k radikálně pravicovým (Avigdor Liberman). Bez arabské podpory bude sestavení vlády obtížné, část pravicových politiků však takovou spolupráci striktně odmítá.
Netanjahu může této rozporuplnosti využít a pokusit se přetáhnout některé soupeře na svou stranu. Pokud se nikomu nepodaří většinu vytvořit, Izrael čeká další kolo politických vyjednávání, případně předčasné volby.
Výměna premiéra nemusí znamenat změnu kurzu
Ani případný konec Netanjahuovy éry nemusí znamenat zásadní obrat v přístupu k Palestincům. Mezi opozicí a současnou koalicí sice existují rozdíly – například v otázce násilí extremistických osadníků na Západním břehu nebo vztahů se západními spojenci – základní bezpečnostní doktrína však zůstává v mnoha ohledech podobná.
Opoziční kabinet by sice mohl důrazněji zasahovat proti nejradikálnějším osadníkům, neznamenalo by to ale automaticky konec osidlovací politiky ani podporu vzniku palestinského státu. Také v otázce vojenských operací v Gaze a regionálního soupeření s Íránem, Hizballáhem a Hútíi panuje mezi hlavními tábory shoda.
Čtěte také: Izraelské volby: Začátek nového začátku bez radikálních změn?
Na domácí scéně by se naopak potenciální střídání stráží mohlo projevit výrazněji. Opozice slibuje vyšetření bezpečnostních selhání ze 7. října 2023 a změnu pravidel pro odvody ultraortodoxních Židů do armády. Pro Netanjahua by to mohlo znamenat nejen konec politické kariéry, ale také citelný tlak v jeho probíhajících trestních kauzách.
Izraelské volby tak otevřely otázku, kdo bude zemi vládnout, nikoli však nutně to, kam bude směřovat. Netanjahu může stále u moci zůstat, opozice ale získala šanci na změnu. Její největší překážkou však nejsou pouze premiérovi spojenci, ale i vlastní ideologické rozpory a dlouhodobý posun izraelské společnosti doprava.
Společnost se už dlouho posunuje doprava
Výsledky voleb vypovídají o hluboké proměně izraelské společnosti po teroristickém útoku Hamásu ze 7. října 2023. Přestože část veřejnosti Netanjahuovi vyčítá selhání a způsob vedení války, premiér si udržuje pevné jádro podporovatelů. Jeho pozice je totiž založena na silné, až kultovní osobní loajalitě voličů.
Zároveň se normalizovaly postoje, které ještě před patnácti lety působily jako okrajové. Likud se posunul výrazně doprava a radikálně nacionalistická rétorika pronikla do širšího politického mainstreamu. Oslabení stran Itamara Ben Gvira a Becal'ela Smotriče proto neznamená ústup jejich ideologie.
Řada jejích prvků se stala součástí běžné debaty. Izraelský volič si dnes zkrátka může vybírat z pestré nabídky radikálně pravicových stran, od sekulárních až po náboženské.
Čtěte také: V Gaze zkolabuje celé zdravotnictví. Dotkne se to všech, říká palestinský lékař
Opačným směrem se izraelská politika vyvíjí jen stěží. Tradiční levice, kdysi reprezentovaná Stranou práce a Merecem, prakticky zanikla. Jejich nová aliance Demokraté sice získala osm křesel a zůstává tak nejvýraznějším hlasem židovské levice – avšak ačkoli dvoustátní uspořádání stále vnímají jako řešení konfliktu, samotnému slovnímu spojení se v debatách raději vyhýbají z obavy, že budou ocejchováni jako „ultralevice“ nebo „zrádci národa“.
V tomto paradoxu se zrcadlí celá proměna izraelské scény – co bylo v devadesátých letech pro zastánce mírového procesu naprostou samozřejmostí, představuje v dnešním Izraeli téměř tabu.
.png)