V Gaze zkolabuje celé zdravotnictví. Dotkne se to všech, říká palestinský lékař

Příměří začalo v Pásmu Gazy platit 10. října 2025. Klid zbraní ale nenastal, stejně jako se příliš nezlepšila humanitární situace v zemi. 

„Stále jsme svědky opakovaných náletů, stále přijímáme pacienty se zraněními způsobenými válkou,“ říká Voxpotu chirurg Murad Asalya, člen palestinského týmu Lékařů bez hranic (MSF). 

MSF a desítky dalších humanitárních organizací nesmí mít kvůli podmínkám izraelské vlády od března v Pásmu Gazy zahraniční pracovnictvo. Zdravotní péči tak v jejich zařízeních poskytují pouze místní zdravotníci a zdravotnice. 

„Samozřejmě máme nedostatek personálu,“ vysvětluje zdravotník v rozhovoru. „Jsme na pokraji úplného zhroucení zdravotního systému, které se dotkne každého.“

S chirurgem se Voxpot spojil na konci září. Asalya pracuje v polní nemocnici MSF v Dajr al-Balah a v rozhovoru mluví o útocích IDF u žluté linie, čekacích listinách pacientů i o dopadech války na zdraví dětí v Gaze. 

Začněme bezpečnostní situací v Gaze. Jak vypadaly poslední týdny? 

Nic moc se vlastně nezměnilo. Sice bychom měli žít v období příměří, ale stále jsme svědky opakovaných náletů.

Jako člověk žijící v Gaze vím, že se lidé stále necítí v bezpečí.

Z pozice chirurga a manažera lékařských aktivit v polní nemocnici v Gaze pak mohu říct, že stále přijímáme pacienty se zraněními způsobenými válkou – včetně střelných zranění i těch po výbuchu. Jde zejména o civilisty žijící poblíž takzvané žluté linie. Když si s dalšími lidmi z Gazy povídáme, často zmiňují celkový pocit nejistoty a zmatku z toho, co se bude dít v budoucnu. Pořád žijeme v nebezpečí. 

Ještě bych k tomu jako zdravotník přidal přeplněnost Gazy a špatné životní podmínky přibližně 80 až 85 procent obyvatel, kteří již byli vysídleni a nejsou v bezpečí. A to ani pokud jde o jejich zdravotní stav.

Nadále zaznamenáváme rostoucí počet infekčních a nakažlivých onemocnění, kožní infekce nebo perspirační a gastrointestinální infekce. Postihují především zranitelné lidi: děti, mladé a těhotné ženy. 

Mluvil jste o útocích v blízkosti žluté linie, tedy demarkační čáry, která od příměří loni v říjnu rozděluje Pásmo Gazy. Izraelská armáda drží po dalším posouvání linie zhruba šedesát procent území. Říkal jste, že oběťmi jsou často civilisté žijící u této linie. Hlouběji v Gaze k úderům tedy nedochází? 

Ano, střelná zranění po výstřelech z velkých pušek nebo tanků přijímáme poblíž žluté linie. Nicméně v Gaze nejde o žádnou vzdálenou hranici. Nacházím se teď v jedné z polních nemocnic MSF, která leží jen asi jeden a půl kilometru od žluté linie.

Nejde tak o žádnou velkou vzdálenost – podle posledního odhadu žijí všichni obyvatelé Gazy na necelých 40 procentech území Gazy oproti předválečnému stavu. Zbývá tedy odhadem 100 čtverečních kilometrů, kde žijí asi dva miliony lidí. Jde o velmi stísněnou oblast. Nejvzdálenější místo od žluté linie leží jen asi dva až tři kilometry.

Kromě střelných zranění z pušek stále přijímáme i případy zraněných po výbuchu, z přímého náletu letadel nebo dronů. Poslední případ byl nahlášen právě včera o půlnoci, šlo o dvě oběti.

Před nynějším takzvaným příměřím byl počet obětí opravdu vysoký a vy říkáte, že nálety i střelba pokračují. Jak se tedy změnil počet obětí v nemocnicích?

Počet akutních případů a zranění způsobených násilím od takzvaného příměří klesá. Ale stále k nim dochází, a to téměř denně. 

Tato válka trvala asi dva roky. A během těch dvou let se nasčítalo mnoho dalších lidí, kteří potřebují chirurgický zákrok nebo lékařskou péči v nemocnicích. Jejich případy byly odloženy právě až na dobu po příměří. My v MSF, tedy na úrovni polní nemocnice, máme teď pro chirurgické pacienty napříč obory čekací listinu zhruba čtyři až šest týdnů. 

K tomu připočítejte ještě ty, kteří sice přežili prvotní zranění během války, ale teď s nimi musíme aktivně pracovat. 

Kvůli složité lékařské evakuaci nedokončili chirurgickou léčbu a potřebují podstoupit náročnější chirurgické zákroky. Jedná se o resekci kosti, obnovení kontinuity střeva, složitější ošetření měkkých tkání pomocí lalokových plastik, nebo dokonce kožní štěpy. Bez nich by byl jejich život znovu v ohrožení. 

Loni jsem v Ammánu navštívila nemocnici MSF zaměřenou na zraněné děti z Pásma Gazy, právě na náročnější zákroky. Jak je to nyní s jejich léčbou přímo na místě?

Je to těžké, od dospělých se velmi odlišují fyziologií, psychologií i základními potřebami. Během války byla ve skutečnosti většina našich pacientů v dětském věku. 

Podle poslední zprávy WHO utrpěly asi dva tisíce dětí nějakou formu amputace končetiny. U dětských pacientů to ale amputací nekončí, protože jsou stále ve vývinu. Pokaždé, když kost vyroste, prorazí kůží. Potřebují tedy další a další operace, aby se končetiny a kost zkrátily a pahýl znovu zrekonstruoval. Jsou tak vystaveni nepřetržitému utrpení, emočnímu stresu a strádání.

Řeknu vám příběh dítěte, které jsme přijali před čtyřmi týdny kvůli zranění způsobenému výbuchem. Je to jen šestiletý chlapec, který přišel se svou matkou. Měl šrapnel pronikající do břicha. Anamnézu jsem osobně odebíral a jeho matka mi řekla, že se toto dítě pokusilo šestkrát o sebevraždu. Během války ztratilo otce a stále se nedokázalo smířit s tím, že o něj přišlo. 

To je mi moc líto. 

Ano, je to složité. Tady v Gaze v současnosti nemáme specializované oddělení ani nemocnici, která by se starala pouze o děti. Dokonce ani pokud jde o emoční a psychologické problémy, nemáme specializovaného poradce nebo dětského psychiatra. 

Jak je na tom nejen dětská populace Gazy právě z pohledu duševního zdraví? 

Obecně mluvíme o více než dvou třetinách obyvatel, kteří trpí posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD). To pro nás znamená vyšší úroveň intervence, včetně posílání takových pacientů k psychiatrovi. 

V celé Gaze jsou na takový počet pacientů jen tři psychiatři. A žádný z nich nemůže léčit PTSD u dítěte, protože tam je potřeba ještě jiná péče. Žije tu teď hodně sirotků, dětí na ulici. Pro děti je to prostě opravdu náročná situace. 

Čtěte také: Bouřky se nebojí. Navštívili jsme děti z rozbombardované Gazy

Zmiňujete nedostatek psychiatrů nebo psychiatriček. Izraelská vláda zakázala desítkám mezinárodních organizací přivést do Gazy kvůli novým bezpečnostním požadavkům personál ze zahraničí. Je to tedy jen na palenstinském zdravotnictvu. Jak situaci zvládáte? 

Samozřejmě máme nedostatek personálu. V současnosti dokonce najímáme čerstvé absolventy a absolventky medicíny nebo ošetřovatelství, kteří potřebují spoustu času, aby získali dostatečné dovednosti pro zvládání a řešení složitých případů. To je vlastně jedna z mých rolí tady jako manažera lékařských aktivit.

Mluvil jste o tom, že donedávna nebyl prostor věnovat se jiným než akutním případům. Čemu v tom případě čelí lidé s chronickým nebo třeba autoimunitním onemocněním? 

To se dostáváme k nastavení celého zdravotnictví, které je postaveno na systému primární, sekundární a poté terciární zdravotní péče. Systém primární zdravotní péče je založen hlavně na existenci rodinného lékaře a střediscích primární zdravotní péče. Podle zprávy ze začátku tohoto roku byly dvě třetiny těchto center v Gaze zcela zničeny.

V současnosti pracujeme se zbývajícími čtyřiceti procenty zdravotního systému a pomocnou ruku podávají humanitární organizace jako MSF, které budují infrastrukturu primární zdravotní péče a centra v oblastech, kde jsou vysídlení lidé nebo tábory. 

Pro lidi s chronickými chorobami, jako jsou hypertenze, cukrovka, roztroušená skleróza nebo třeba astma a endokrinní onemocnění, je pak situace o to složitější. 

Příkladem je moje rodina. Pracuji s MSF, jsem zdravotník a stěží dokážu najít lék na hypertenzi pro svou rodinu, nebo dokonce perorální hypoglykemikum na cukrovku.

Děti s cukrovkou potřebují pravidelně inzulin, ale v současnosti už tři roky nemáme inzulinová pera. Inzulin si tedy píchají pomocí běžné jehly, což je pro ně opravdu bolestivé. Ostatně není snadné ani skladovat inzulinové lahvičky. Je potřeba je uchovávat v lednici a my nemáme v Gaze elektřinu. Většina inzulinu pak tedy stejně už nefunguje. 

Co se potom s takovými pacienty a pacientkami děje? 

V dětských nemocnicích stále přijímáme mnoho dětí s DKA, což je diabetická ketoacidóza. Jejich krev se prostě stane kyselou, což ohrožuje jejich život. 

Také pokud jde o prenatální péči o ženy před porodem i po porodu, mohou ji najít jen stěží. Většina z těhotných žen skončí například se zvýšeným krevním cukrem nebo krevním tlakem během těhotenství, což ohrožuje plod i matku na životě. Takže ano, je to náročné. 

Chci tedy zdůraznit, že v Gaze nejde o urgentní medicínu, jde o celý zdravotní systém. Jsme na pokraji úplného zhroucení zdravotního systému, které se dotkne každého. 

Čtěte také: Utrpení v Gaze nekončí. Jak vypadá izraelské „příměří“?

Další věcí, která jde ruku v ruce se stavem zdravotnictví, je humanitární situace. Sledovali jsme hladovění i hladomor a vše ostatní, co dále zvyšuje zranitelnost populace. Jak je na tom Gaza v tomto ohledu?

Ano, první věc je nutriční stav obyvatel Gazy a druhá zásobování pitnou vodou. Pokud jde o podvýživu, jako zdravotník říkám, že je to opravdu složité.

Během války jsme byli svědky skutečného hladomoru, který byl vyhlášen organizacemi jako WHO, UNICEF a mnoha dalšími. Tento stav se projevil i ve válečné chirurgii a traumatologii. Všimli jsme si, že se rány hojily a zotavovaly mnohem déle.

Evidovali jsme také rostoucí počet infekcí, včetně těch plísňových. V naší polní nemocnici jsme zaznamenali pět případů plísňové infekce za rok, některé smrtelné, což jsem do té doby jako zdravotník se skoro dvacetiletou pracovní zkušeností nezažil.

Ano, po příměří došlo k nárůstu humanitární pomoci a hlavně dodávek potravin do Gazy. Většina dodávek je však založena na jedné nutriční položce a většina vysídlených lidí má jen jedno nebo dvě jídla denně, což je suchá rýže. A ano, vidíme u lidí i přibírání na váze, ne ovšem zdravým způsobem

Například děti sice mohou nějakou váhu přibrat, stále častěji ale nyní hlásíme zakrnění růstu. Protože jídlo, které jedí, je sice v pořádku v tom smyslu, že mají dostatek kalorií ze sacharidů, není však vyvážené ani zdravé.

Dítě tedy vypadá zdravě nebo přibírá, ale podle klinické definice podvýživy je podvyživené. Nejí, nezvětšuje se, neposiluje, ztrácí soustředění, všímáme si zpoždění ve vzdělávání, nestačí svým spolužákům ve škole a podobně.

U těhotných žen pak dokonce sledujeme úmrtí plodu nebo jeho nízkou hmotnost vzhledem ke gestačnímu věku. Děje se to kvůli těžké podvýživě. Přestože hmotnost matky je v pořádku a přijatelná, matka nepřijímá vyváženou a zdravou stravu, kterou potřebuje.

A jak je to s vodou? 

Většina z nás, a to včetně mě, dokáže zajistit pitnou vodu jen pomocí cisteren. A to je opravdu náročné.

Nejsem si úplně jistý, kolik vody na osobu v Gaze připadá, ale já sám potřebuji asi dvě hodiny, abych naplnil několikalitrový kanystr. Musím stát v řadě dvě hodiny, abych dostal pár litrů pitné vody, které stěží zásobí mou rodinu na dva dny.

Čtěte také: YALLA يلا: Kdo vlastně vládne Gaze? Rozhovor o Hamásu

Obecně musíte být vystaven obrovskému množství traumatu, svému osobnímu i tomu pacientů, kterým navíc nemůžete vždy pomoci. Jak se celá situace dotýká vás? 

Osobně jsem byl vysídlen jedenáctkrát, možná víckrát. Naposledy minulý týden, tedy vlastně dvanáctkrát. Zatímco jsem se s rodinou přesouval z místa na místo, musel jsem chodit do práce. To je něco, co ve mně vyvolává pocit hrdosti – pomáhám svým lidem tady v Gaze v těžkých, náročných časech a poskytuji jim náležitou a nezbytnou zdravotní péči, kterou potřebují a zaslouží si. 

Práce u MSF mi pak dala ještě víc, protože mě posunula k vyššímu standardu péče o zraněné a pacienty s traumatem. 

Právě to mě naplňuje hrdostí na sebe i na to, co dělám. Dává mi to energii a sílu pokračovat ve službě svým lidem a nadále stát na své půdě.