Žádné oddělené incidenty. „Osadnické útoky na Západním břehu jsou součást státního násilí“

Izraelská armáda (IDF) vyhlásila rozsáhlou vojenskou operaci na Západním břehu poté, co ve vesnici Tal u Nábulusu došlo ke střetům mezi místními Palestinci a osadníky s několika oběťmi. Vojenské razie zintenzivnily, a s nimi i osadnické násilí.

Právě útoky ilegálních osadníků na palestinské komunity sledujeme v posledních letech čím dál častěji. Nezřídka k nim dochází za ochrany ze strany IDF.

„Armáda tedy nestojí opodál – je připravena zasáhnout ve chvíli, kdy se Palestinci pokusí bránit. Potom armáda zasáhne proti nim. Střílí nebo zatýká, přesně jak jsme to nedávno viděli při střetech v Talu,“ říká v rozhovoru pro Voxpot Yair Dvir, mluvčí izraelské lidskoprávní organizace B'tselem.

V rozhovoru se dočtete, jak osadnické násilí zapadá do širší strategie Izraele, jak s ním mohou zahýbat nadcházející parlamentní volby i o beztrestnosti osadníků, kteří na Palestince útočí.

Údaje OCHA (Úřad pro koordinaci humanitárních záležitostí) ukazují na rekordní počet útoků osadníků v roce 2026. Jak si v B’tselem tento nárůst vysvětlujete?

S osadnickým násilím se setkáváme už desítky let, možná od samého počátku osadnického hnutí. Po 7. říjnu 2023 jsme ale okamžitě zaznamenali nárůst útoků i jejich brutality, a to po celém Západním břehu. Od té doby jejich počet v podstatě stále roste.

Je to jako ve vlnách – situace není každý den stejná, sledujeme ale systematické útoky. 

Nejde o oddělené incidenty, osadníci budují nové, předsunuté osady a farmy po celém Západním břehu, záměrně velmi blízko palestinských komunit a vesnic. Tato místa pak využívají jako své základny pro útoky. Čím více jich mají, tím více útoků zaznamenáváme.

V oblastech Západního břehu, kde po mnoho let osadníci vůbec nebyli, žili lidé z hlediska útoků relativně klidně. Teď je to jinak. Krátce poté, co tam osadníci vybudují novou předsunutou osadu, pozorujeme i nárůst útoků.

Velkou otázkou je koordinace mezi osadníky a členy izraelské armády – jestli se při útocích armáda dívá stranou, nebo se jich nějakým způsobem aktivně účastní. Jak vnímáte míru koordinace mezi těmito dvěma stranami? 

Především je důležité říci, že k násilí osadníků by bez všemožné podpory armády a státu vůbec docházet nemohlo. Útoky osadníků proto nevnímáme jako jev, který stojí sám o sobě, ale jako součást státního násilí. Slouží cílům samotného státu – v co největší míře etnicky vyčistit Západní břeh.

Stát toho dosahuje různými mechanismy: prostřednictvím armády, demolic domů, omezení pohybu a přímého násilí osadníků, které stát financuje, chrání, vyzbrojuje a vybavuje. Mají od něj čtyřkolky, drony i další věci. Je tedy důležité chápat, že nejde o oddělené „násilí osadníků“. Jde o státní násilí, k němuž dochází také prostřednictvím osadníků.

Některá předsunutá stanoviště osadníci stavějí bez jakékoli koordinace s IDF, ale desítky dalších vznikají společně s armádou. Armáda jim říká, kam je umístit, a následně je chrání. Mnohokrát s osadníky také vyráží do terénu, když jdou na palestinskou zemědělskou půdu nebo když útočí na Palestince.

Mohl byste uvést příklady vesnic nebo předsunutých osad, které byly vybudovány za podpory IDF?

Názvy si přesně nepamatuji, dál je nesleduji. Ale generál IDF Avi Bluth, který stojí v čele bezpečnosti a vojenských operací na Západním břehu, několikrát veřejně uvedl, že budování nových farem je ve skutečnosti koordinováno s armádou. Je to součást bezpečnostního pojetí IDF – mít po celém území co nejvíce farem.

Nejde tedy o něco, co by bylo v rozporu s izraelskými zájmy. Armáda a stát tyto projekty skutečně financují a pomáhají s jejich budováním. A i když nejsou podle izraelského práva legální, nacházejí způsoby, jak je vybudovat a následně legalizovat.

Armáda tyto outposty také chrání. Často s osadníky vyráží do terénu, aby jim poskytla ochranu, když se dostanou do konfliktu s Palestinci na palestinské zemědělské půdě. 

Armáda tedy nestojí opodál a nic nedělá – je připravena zasáhnout ve chvíli, kdy se Palestinci pokusí bránit. Potom armáda zasáhne proti nim. Střílí nebo zatýká, přesně jak jsme to nedávno viděli při střetech v Talu. 

Samotní osadníci otevřeně říkají, že jde o jejich strategii, nikoliv o náhodu. Například Elisha Yared, známý osadník a klíčová postava osadnického hnutí, před pár měsíci v jednom podcastu řekl, že jde o strategii. Vytvářejí konflikty mezi osadníky a Palestinci na jejich půdě a vesnicích. Vědí totiž, že tam bude armáda, aby osadníky chránila a Palestince zabíjela.

Kolik palestinských komunit bylo násilně vysídleno od října 2023, tedy masakru spáchaného Hamásem na izraelských civilistech? 

64 celých palestinských komunit bylo vysídleno v důsledku záměrného násilí osadníků, armády a úřadů, které často demolují i domy a další stavby. Dalších patnáct komunit bylo vysídleno částečně – někteří jejich obyvatelé už byli donuceni odejít, zatímco jiní na místě stále zůstávají.

Jedná se o více než 4500 lidí, a to mluvím pouze o komunitách. Dalších více než třicet tisíc Palestinců bylo násilně vysídleno samotnou armádou z uprchlických táborů na severu Západního břehu.

Většina komunit žila v zóně C – řekl bych, že její etnické čištění je nyní v závěrečné fázi. Většina lidí už byla vysídlena a komunity, co stále zůstávají, čelí každodenním útokům osadníků.

Některé žily také v zóně B, tedy hlouběji uvnitř Západního břehu. I tam ale pozorujeme nárůst útoků osadníků a vznik nových osad. Také v této oblasti proto dochází k násilnému odsunu některých komunit.

A víte, co se s vysídlenými děje?

Záleží na konkrétní situaci. Většinou už komunita nemůže zůstat pohromadě. Každý jednotlivec nebo rodina si musí najít vlastní řešení. Pokud mají štěstí a příbuzné nebo kontakty ve vesnici, městě či obci, mohou u nich najít přístřeší.

Známe ale i komunity, které byly ze svého místa násilně vyhnány, utekly hlouběji do Oblasti B a našly si pozemky poblíž nějaké vesnice. O několik měsíců později je však osadníci znovu dostihli, zaútočili na ně a donutili je odejít podruhé.

Zatímco izraelská zařízení jsou plná palestinských vězněných, k trestnímu stíhání osadníků za násilné činy prakticky nedochází. Je to výsledek jednotného postoje izraelské justice a vlády? Nebo mezi jednotlivými složkami moci v Izraeli vidíte v otázce beztrestnosti osadníků nějaké rozpory?

Podle mě jde o jeden systém. Beztrestnost je zásadní součástí toho, co umožňuje pokračování násilí. Osadníci vědí, že mohou útočit den co den. Mohou dokonce zabíjet a neponesou za to odpovědnost. 

Od října 2023 nebylo na Západním břehu proti jedinému Izraelci obviněnému ze zabití Palestince vzneseno ani jedno obvinění. 

Jediný případ, u něhož Izrael oznámil, že dojde k trestnímu stíhání, se týká Yinona Leviho, osadníka, který zabil palestinského aktivistu Awdaha Hathaleena. Stalo se to zhruba před rokem, na konci července. Levi je doposud je na svobodě.

Jde o systém. Itamar Ben-Gvir, jeden z nejextrémističtějších vládních představitelů, má na starost policii. Systém také dokázal do justičního systému dosadit představitele, kteří osadníkům straní. Někdy jsou vyloženě sami osadníky. 

Jak se od roku 2023 změnily podmínky pohybu a přístupu Palestinců ke službám na Západním břehu? Víme o velkých uzávěrách a omezeních, jak rozsáhlé ale jsou?

Omezení pohybu existovala vždy. Bezprostředně po říjnu 2023 se však rozšířila po celém Západním břehu, což trvá až dodnes. V současnosti je po celém území více než devět set zátarasů, bran, kontrolních stanovišť a uzavřených silnic.

Při průjezdu Západním břehem vidíte v každé vesnici, komunitě, palestinském městě a obci velké žluté nebo oranžové železné brány, které blokují všechny vjezdy a výjezdy. Jejich otevírání a zavírání je svévolné, někdy mohou vstup do vesnice uzavřít i na několik měsíců. 

Palestinci pak do vesnice nemají přístup, musejí zaparkovat venku a dojít pěšky. Jindy se brány otevírají a zavírají podle situace, dokonce i několikrát během jediného dne. Pokud pracují mimo vesnici, chodí do školy nebo potřebují do nemocnice, ovlivňuje to jejich každodenní život. Dochází k mnoha případům, kdy se lidé nemohou včas dostat ke zdravotní péči.

Někdy musí místo dvacetiminutové cesty z jedné vesnice do druhé jet dvě hodiny po cestách, ani ne skutečných silnicích, jen aby se dostali z bodu A do bodu B. Izrael také buduje hlavní silnice určené pouze pro osadníky. Staví nové komunikace, které propojují osady mezi sebou a s Izraelem, ale Palestinci na ně nemají přístup.

Ke konci října se mají v Izraeli konat parlamentní volby a nynější průzkumy ukazují na přinejmenším těšný boj o vládní mandát i možnou prohru nynějšího kabinetu Benjamina Netanjahua. Souvisí nějak nárůst násilí s nadcházejícím hlasováním, nebo jde o dvě oddělené události?

Násilí jednoduše dál narůstá, nemyslím si, že přímo souvisí s volbami. Zároveň se volby blíží a osadníci i vláda se snaží využít čas, který jim zbývá – pro případ, že by se později situace změnila.

V každém případě chtějí na místě dosáhnout co nejvíce svých cílů. Snaží se proto změnit realitu v terénu, vybudovat co nejvíce nových předsunutých osad a násilně vysídlit další komunity. Řekl bych tedy, že s volbami to určitým způsobem souvisí, ale zároveň jde o pokračování dosavadní politiky.

Zmínila jsem střet v Talu nedaleko Nábulusu. Zemřeli při něm čtyři Palestinci a dva Izraelci včetně člena armády. Osadnické násilí pak zesílilo a IDF zahájila rozsáhlou vojenskou operaci a zintenzivnila razie. Jde o legitimní reakci armády, nebo o kolektivní trest?

Jedná se o kolektivní trest, což se Izrael už ani nesnaží skrývat. Říká to otevřeně. Generál Avi Bluth jasně prohlásil po střetu, k němuž došlo před rokem v al-Mughajiru ve stejné oblasti,  že Palestince kolektivně potrestají. Tehdy násilně vysídlili tisíce lidí a stejnou praxi vidíme i nyní.

Ve stejný den, kdy došlo k útokům osadníků v Talu, jsme slyšeli politiky, například Becalela Smotriče a Zviho Sukkota, tedy představitele vlády, otevřeně vyzývat k tomu, aby byly tyto vesnice vymazány stejně, jako „jsme to udělali v Gaze“. 

Ministři Smotrič i Ben-Gvir jsou osadníci z Golanských výšin, respektive Západního břehu. Oba se velmi hlasitě vyjadřují pro budování dalších osad, ačkoliv jde podle mezinárodního práva o nelegální praxi. Jak debata o osadách právě z toho právního hlediska vypadá? 

V izraelském veřejném diskurzu, mezi většinou obyvatelstva i lidmi v politice, je myšlenka mezinárodního práva vnímána téměř jako vtip. Neberou ji vážně, považují ji za antisemitskou. 

OSN i Mezinárodní trestní soud označují za antisemitské instituce a myšlence mezinárodního práva se vysmívají. Viděli jsme to ostatně během války v Gaze při odpírání základních potřeb milionům lidí a ničení celých měst. 

Pokud jde o osady, mezinárodní právo ani nezmiňují. Nezajímá je, zda jsou s mezinárodním právem v souladu, nebo nikoli. Možná rozlišují mezi osadami a některými předsunutými stanovišti, protože ta nejsou legální ani podle izraelského práva. Pak říkají: „Dobře, ale my je zlegalizujeme.“ To je z právního hlediska jediná otázka, kterou zvažují.

A jaký postoj obecně má izraelská veřejnost k Západnímu břehu a pokračujícímu násilí? Jak vlastně vnímají okupované území?

Společnost samozřejmě tvoří mnoho různých lidí a skupin. Řekl bych ale, že většina nepoužívá slovo „okupace“ a neříká „Západní břeh“. 

Území nazývají Judeou a Samařím a považují ho za součást Izraele, která patří Židům. Palestinci tam podle nich nemají být, nebo tam nemají být jako společnost. Nezabývají se tedy otázkou, zda jde o okupaci, či nikoli.

Samozřejmě existují lidé, kteří vidí záběry plné násilí a říkají, že s takovým druhem násilí nesouhlasí. K tomu ale rovnou dodávají, že osadnický projekt podporují, jako by bylo možné tyto věci oddělit a jako by samotná existence osad už nebyla porušením práv Palestinců.

Existují ale i lidé, kteří realitu chápou nebo jsou ochotni ji vidět takovou, jaká je. 

Platí ten většinový pohledi i u opozičních stran, třeba bloku Gadiho Eisenkota, který v průzkumech vede? 

Ani odpůrci Netanjahua – například právě Eisenkot – Západní břeh neoznačují za okupované území. Říkají, že by mohli určitým způsobem zastavit násilí, ale pokračovali by v okupační politice. Pokračovat také chtějí v politice židovské nadvlády nad celým územím, tedy „od řeky k moři“, a v apartheidním režimu jako celku.

Jde tedy jen o dva proudy téhož apartheidu, které spolu soupeří: zda praktikovat otevřeně genocidní apartheid, nebo jakýsi liberální apartheid. Ten by se snažil zlepšit obraz Izraele před mezinárodním společenstvím, ale v praxi pokračoval v kontrole Palestinců i nadvládě.

Je postoj veřejnosti stejný i v případě dalších území, třeba nově okupovaného jižního Libanonu nebo území v Sýrii za anektovanými Golanskými výšinami? 

O jihu Libanonu a nově okupovaných územích v Sýrii mluví jako o možných součástech Izraele spíše extremističtí osadníci. Většina izraelské společnosti je zatím nevnímá jako území, která Izraeli patří.

Je to ale jen otázka času. Pokud tam Izrael v určitém okamžiku vybuduje nové osady a mezinárodní společenství po nějaké době nic neudělá, stane se z toho také určitý konsenzus.