Zbraně jsou pomocníkem diplomacie. Ohroženým zemím Česko nabízí cestu z lesa, říká diplomat

Menší země sousedící s Čínou a Ruskem si často nemůžou dovolit reagovat na kroky svých sousedů příliš ostře. Proto je třeba číst jemnější náznaky v jejich chování. Mezi ty často patří, že od nás chtějí kupovat zbraně, aby se měly čím bránit proti případné agresi. Česko v tom má podle nejvyššího českého diplomata věnujícího se státům Asie a Pacifiku velký potenciál.

„Můžeme sice mít velké řeči, ale když pak nemáme nikoho, kdo to dodá, tak to je hloupost. V našem případě máme výhodu, že naše firmy jsou schopné, ochotné a odhodlané do toho jít a tohle naplnit,“ vysvětluje, proč byli na asijské cestě premiéra Fialy hojně zastoupeni právě zbrojaři. Poptávka po českých zbraních je podle něj cítit i od režimů, u kterých by se mohla zdát nečekaná.

„Když jsme s nimi za zavřenými dveřmi, tak nám i státy, kde vládnou komunistické strany, řeknou, že od nás chtějí nabídku,“ říká Libřický, který za sebou má kromě třiceti let na odboru Asie a Pacifiku i diplomatické mise v Addis Abebě, Manile nebo Madridu.

Předností české diplomacie se podle něj v poslední době ukazuje mnohem víc. „V Africe i Asii teď nabízíme to, že můžeme sehrát roli frontmana celého západního společenství,“ vysvětluje Libřický možnou roli České republiky, která podle něj může těžit z absence koloniální minulosti i skutečnosti, že byla jako země východního bloku napadena Moskvou.

Bavili jsme se ale také o pravděpodobnosti čínského útoku na Tchaj-wan, o reálném odhodlání Západu jít ostrovu na pomoc nebo o tom, kdy žádají českou diplomacii spojenci o laskavosti.

Čtěte také: Do světa se vrací geopolitika, v diplomacii se Česko dostává do vyšší ligy, tvrdí náměstek Marian

Stále častěji u nás zaznívá otázka, jestli po ruské invazi na Ukrajinu přijde něco podobného i z čínské strany na Tchaj-wan. Jaké by to na nás mělo dopady?

Velké. Hovoří se o roce 2027, kdy má být Čína podle svých deklarací připravena na válku. Někdo říká rok 2030. Jsou různé spekulace o tom, jakou formu by to mělo mít – jestli půjde přímo o útok na Tchaj-wan, nebo o blokádu. Blokádě nahrává fakt, že Čína by byla sama proti sobě, kdyby zničila infrastrukturu, která je na Tchaj-wanu, včetně „polovodičového deštníku“, který Tchaj-wan používá jako svou ochranu (Tchaj-wan je největším světovým výrobcem polovodičových čipů, v těch nejpokročilejších vyrábí dokonce přes 90 procent, pozn. red.). S tím souvisí, že kdyby tohle bylo zničeno nebo kdyby byly přetrhány ty řetězce, tak odhady hovoří o poklesu světového HDP až o 19 procent. Takže to je to, čím se Tchaj-wan brání. Ten dopad by to prostě mělo obrovský.

Trpěla by tím i Čína? 

Samozřejmě, že by tím trpěla i Čína. U ní si ale umím představit, že když jde o nějakou pozici, tak je ochotná trpět. Uvažuje totiž v delších cyklech, než jsou ty naše. Nejen v rámci společenské, filosofické a kulturní oblasti, ale i v té kratší volební. Ale zase jsou lidé, kteří si myslí, že právě proto, že by to Čínu bolelo, tak preferuje najít mírové řešení. Mírové řešení tchajwanské otázky, které bude vyhovovat oběma stranám, my samozřejmě vítáme jako suverénní rozhodnutí tamních lidí.

Čína na nás sice je stále závislá, ale ne absolutně. Kdybychom my vypadli, tak se její prosperita sice sníží, ale může si najít alternativu.

Když jsem před invazí na Ukrajinu přemýšlel nad tím, jestli k ní dojde, argumentem pro bylo, že v lepší pozici Rusko už dlouho nebude. Evropa na něm stále byla poměrně závislá v dodávkách ropy a plynu, Ukrajina nebyla dostatečně vyzbrojená a integrovaná do NATO, Rusko mělo obrovské valutové zásoby. Proto invaze nepřišla dřív a proto by bylo těžké ji podniknout později. Nedostáváme Čínu naší snahou diverzifikovat, zbavit se závislosti, embargem na vývoz pokročilých čipů do země i dalšími opatřeními do podobné pozice, kdy si vlastně brzy řekne, že už v lepší pozici pro podobnou akci nebude a invazi urychlí?

Když se na to podíváme zjednodušeně, tak ano. Současně v tom vidím předpoklad, že my jsme stále to epicentrum světového dění. To už dávno neplatí. Stejně jako my máme nečínské alternativy spolupráce, tak ve světě to taky není tak, že by všechny země chtěly spolupracovat jen s námi. Čína je na tom podobně, ona na nás sice je stále závislá, ale ne absolutně. Kdybychom my vypadli, tak se její prosperita sice sníží, ale může si najít alternativu. Proto se taky snaží spolupracovat s globálním Jihem a nás taky trochu izolovat.

Umět číst signály

Když jsme u globálního Jihu, tak vy jste dříve byl velvyslancem v Addis Abebě. Jaký je rozdíl mezi tím dělat diplomaticky Afriku, ve které jsou země spíše v pozici přesvědčovaných, aby se přidali k jednomu nebo druhému bloku, a tím, když se řeší místo, které se snaží stát centrem světového dění?

Ono je to dost podobné, Asii nejde zúžit pouze na Čínu. Okolo jsou sousední státy, které řeší úplně stejné problémy, jako Afrika. Narážíme na to, že jako kulturní Západ i jako Evropská unie, a jindy zase jako my sami na národní úrovni, nenasloucháme jejich potřebám a tomu, co je trápí. Nezohledňujeme to v tom, co děláme. Tohle Čína dělá lépe. V okolí Číny máme země, se kterými musíme jednat, přesvědčovat je a dávat jim důvody, ať jdou s námi.

Některé země nemají ve svém politickém a kulturním DNA explicitně se projevit. Odmítají být součástí hry, kterou vnímají jako boj o moc mezi Spojenými státy a Čínou.

O tom je národní i unijní indopacifická strategie. Nepovažuji ji za nástroj k vyvažování Číny, ale k hledání cest pro spolupráci s dalšími partnery. S tím jde ruku v ruce diverzifikace, protože se stane, že nebudeme závislí na jednom zdroji, ale budeme mít partnerů víc. Ona i pandemie covidu ukázala, že v Asii nejsme dostatečně přítomní a musíme si tam vytvořit regionální huby. A v té Africe je to podobné.

Takže co děláme špatně?

Často jsme zahledění sami do sebe a myslíme si, že někteří partneři pro nás nejsou dost dobří. Stačí se podívat, jaká je frekvence návštěv evropských předních politiků nejen z institucí, ale i těch předních států do některých zemí Asie nebo Afriky. V minulosti třeba pro Afriku platilo, že vysoká představitelka pro zahraniční politiku do subsaharské Afriky nejezdila. Jezdil tam komisař pro rozvojovou spolupráci. Což z mého pohledu nebyl signál, že jim nabízíme partnerství. Rozvojová spolupráce prostě znamená, že to je to vztah donor versus příjemce.

Oni neradi ztrácí tvář. I když se smějí víc než my na Západě a vypadají, že nic není problém, tak jim musíme stejně projevovat respekt. Je potřeba s nimi jednat na politické úrovni, protože pak nás najednou vnímají mnohem lépe. Je lidskou přirozeností jak v Asii, tak i v Africe, že každý z politických lídrů půjde k tomu, kdo se k němu chová s úctou jako kamarád, než k někomu, kdo mu jen posílá nižší úředníky, jako jsou velvyslanci, aby jej neustále kritizovali. Takoví lídři pak dají přednost tomu, kdo je poplácává po ramenou. Proto bychom měli najít taky trochu jiný přístup.