Po deseti letech vypršela platnost jaderné dohody, která měla zastavit íránské snahy o získání jaderných zbraní. Jak se teď zachovají ajatolláhové i další země regionu?
Írán ke konci minulého týdne oznámil, že ho již nesvazují omezení jaderné dohody z roku 2015.
„Od této chvíle jsou všechna ustanovení [dohody] včetně omezení íránského jaderného programu a souvisejících mechanismů považována za ukončená,“ uvedlo íránské ministerstvo zahraničí v prohlášení 18. října – v den vypršení platnosti smlouvy.
Nešlo o náhodné datum. Na tuto říjnovou sobotu připadlo desetileté výročí od rezoluce 2231 přijaté Radou bezpečnosti OSN.
Takže: dohoda oficiálně vypršela, Írán se z ní vyvázal. Co bude dál? Ptala jsem se politologa Josefa Krause z Masarykovy univerzity.
„Nic se dramaticky nemění, jaderná dohoda jako taková neplatí už mnoho let od doby, kdy ji jednostranně vypověděly Spojené státy,“ konstatuje na úvod odborník. Írán velkou část podmínek včetně transparentnosti systému nebo umožnění inspekcí Mezinárodní agentury pro atomovou energii dodržoval i po americkém odchodu v roce 2018.
Jaderná dohoda z roku 2015
Společný komplexní akční plán (JCPOA) byl podepsán v roce 2015 mezi Íránem a Čínou, Francií, Německem, Ruskem, Spojeným královstvím a Spojenými státy. Vedl ke zrušení mezinárodních sankcí proti Íránu výměnou za omezení jeho jaderného programu. V roce 2018 od dohody odstoupila první administrativa Donalda Trumpa.
„Íránci si chtěli neformálně nechat pootevřené okénko k vyjednávání nové dohody. A zároveň si tak ponechali možnost spolupráce s evropskými státy, které na zemi netlačily obnovením takzvaného snapback mechanismu, tedy znovuspuštění sankcí,“ vysvětluje Josef Kraus.
Jenže právě k tomu nyní evropští signatáři přistoupili, byť se tomu chtěl íránský režim, už tak čelící ekonomické krizi, mermomocí vyvarovat.
Blízkovýchodní stát se proto podle politologa necítí – formálně, ani neformálně – zavázán smlouvě, kterou stejně nikdo nedodržuje. Znamená to ale, že v dohledné době přibyde na seznamu jaderných mocností další země?
„Írán se teď neutrhne ze řetězu a nezačne okamžitě intenzivně budovat jaderný program a obohacovat uran na vysoké hodnoty. Pořád totiž doufá, že nakonec k nějakému vyjednávání dojde,“ upozorňuje Kraus.
O zmiňované výroční sobotě nakonec zaznělo, že země „pevně vyjadřuje svůj závazek diplomacii“. Jde o pragmatický postoj – cílem režimu je především přežít. A to se stane zejména v situaci, kdy sankce proti němu budou zvednuty a země se bude moci ekonomicky nadechnout.
Otázkou samo sebou zůstává, jak bude chtít íránské vedení využívat kartu jaderného programu: zda s ním bude mezinárodní společenství vydírat, vytvářet skrze něj nátlak na USA nebo evropské státy, nebo ji prostě podrží v ruce do doby, než se Američané sami ozvou kvůli dalšímu vyjednávání.
Zájem o rozhovory ze strany Teheránu nicméně přetrvává.
Politolog Kraus považuje spuštění snapback mechanismu za prohru íránské diplomacie. Obnovení sankcí zemi posunulo ještě hlouběji do mezinárodní izolace: „Navzdory všem íránským deklarovaným snahám o navázání dialogu je druhá strana prostě neslyší. Uslyší ji ve chvíli, kdy íránské vedení nabídne o něco víc či méně? Je to hodně komplexní hra.“
Co může mít z obnovení sankcí takzvaná E3, tedy Francie, Velká Británie a Německo? Motivy evropských signatářů nejsou úplně zřejmé – Kraus je částečně přičítá americkému tlaku. Evropa koneckonců sama hraje s USA partii o financování vlastního obranného potenciálu i míru zdanění a cel.
Je tedy dost možné, že americká strana při vyjednáváních požadovala, aby Evropa nebyla na Írán příliš měkká a naopak přitvrdila. Navíc se dá předpokládat, že se otázka Íránu neřeší izolovaně – tedy že souvisí i s vývojem v Pásmu Gazy a celém regionu.
Pozice Íránu na Blízkém východě ostatně v posledních letech citelně zeslábla. Teherán přišel o řadu spojenců, především o Sýrii čele s Bašárem Asadem, který padl v prosinci loňského roku.
Čtěte také: Kde všichni jste? Íránu se rozpadá síť jeho proxies
V posledních dnech se objevily zprávy o upevnění vztahů mezi Íránem a Irákem. Ani k němu nedošlo nahodile – blíží se irácké parlamentní volby, a spřízněné vlády se tak rozhodly pojistit partnerství ještě před hlasováním 11. listopadu. Volební výsledky totiž vřelým vztahům s Teheránem nejspíš nakloněné nebudou.
Snížení íránského vlivu zapříčinil celý sled událostí. Zmařená jaderná dohoda, obnovení sankcí, celostátní protesty, pád Asada, letošní válka s Izraelem, oslabení spojenců… A dalo by se pokračovat.
„Nálada v zemi je rok od roku horší. Kdykoliv tam jedu, přijde mi, že je depresivnější. Je opravdu znát, že lidé mají jen malé vyhlídky nebo naděje na zlepšení,“ popisuje Josef Kraus.
Zemi sužují ohromné ekonomické problémy: Vysoká nezaměstnanost, nízké mzdy, rostoucí ceny nebo oslabení íránské měny, kdy je pro Íránce a Íránky najednou problém si cokoliv dovolit, včetně třeba farmaceutik.
„Extrémně tím trpí zejména mladé generace. Ty starší se už alespoň nějak sociálně-ekonomicky rozjely, mají zaměstnání, možná i nemovitý majetek,“ přibližuje politolog.
Mladí ale na dostatečné zaměstnání ani nemovitosti nedosáhnou a míra frustrace jen roste. Kdo tedy jen trochu může, snaží se země dostat pryč.
„Odliv mozků se velice negativně promítne nejen na další hospodářské výkonnosti Íránu, ale v podstatě na celé společenské škále. Jde o poměrně zásadní problém, kterému země čelí – následky budou obrovské,“ uzavírá politolog Kraus.
