Vyhlášená pohostinnost i opatrná slova o režimu. Co viděla a zažila reportérka Jolana Humpálová během úvodních dní v Jordánsku? Přečtěte si první deník z její reportážní cesty po Blízkém východě.
22. 11. 2025, cesta Praha–Ammán
Seznamování s Jordánskem a jeho pohostinností začíná ještě v Praze. V letadle si sedám vedle mladého Jordánce, se kterým se i přes brzkou hodinu dáváme na chvíli do řeči.
Povídáme si o jeho první návštěvě Evropy, o Rumunsku, lázních v Budapešti i mešitě na Černém mostě v Praze. Na oplátku mluvím o svém nadcházejícím reportážním tripu po Blízkém východě.
Odai, jak se mladý muž pracující za Ammánem na stavbě představí, mi popřeje bezpečnou cestu – prý se za mě, fotoreportérku Dorotu i naše blízké bude modlit. Doporučí mi taky jídlo, které opravdu musím ochutnat: tradiční jordánský mansaf, tedy jehněčí s rýží a jogurtem.
O pár hodin později už jedeme směr Ammán letištním autobusem a já se kochám novou, úspornou paletou barev. Bílá, béžová, tu a tam zelená a spoustu modré.
Odai se na mě zničehonic otočí a ptá se: „Jaké jsi znamení?“ Je to asi poslední otázka, kterou bych od Jordánce a praktikujícího muslima v tu chvíli čekala. Moje odpověď ho nezklame, prý to tušil – jeho znamení je s tím mým v přátelském vztahu.
Volá potom bratrovi a zjišťuje, kde mám vystoupit, aby to bylo co nejvýhodnější. Když čekáme na taxi, několikrát mi připomíná, že „kdyby cokoliv“, mám se mu ozvat. Ujišťuje se, že jsem nastoupila do správného vozu a naposledy mi přeje všechno dobré.
Je mi docela jedno, co planety říkají o kompatibilitě našich znamení – ze setkání si odnáším hlavně první doušek vstřícnosti a hřejivého přijetí, kterými je arabská kultura pověstná.
22. 11., 17:30, Ammán
Sedím nad velkým hrnkem kávy, venku se pomalu stmívá a za výlohou ammánské kavárny se míhají červená světla aut. Sešla jsem se se svým zdrojem, který žije v Jordánsku a dopodrobna mi vysvětluje kontext k tématu, na které se chci v příštích dnech zaměřit: život místních palestinských uprchlíků a uprchlic.
Jak už naznačila domácí rešerše i spojení „místní Palestinci“, téma je dost složité. Oklikou se nakonec dostáváme i k širší politické situaci v Jordánsku – a zdroj ztišuje hlas.
„Řekl bych, že stát je v tuto chvíli poměrně stabilní. Ale nevím, jak dlouho to vydrží, pod povrchem se děje spoustu věcí. Vláda přitvrzuje, je tu více útlaku než dřív.“
Povstání ve stylu Arabského jara ale nečeká. „Jordánci mají specifický přístup, říkají si: ‚Situace není úplně nejlepší, ale aspoň se ještě držíme. Nemáme tu válku!‘,“ popisuje.
Stát je sice čím dál autoritářštější a přísnější, ale prochází mu to. Válku drží za hranicemi, a to je nakonec nejsilnější páka, kterou při komunikaci k veřejnosti má.
Čtěte také: Jordánské dilema. Jak ochránit svou suverenitu ve stínu Gazy?
22. 11., 19:15, Ammán
Po městě jezdí pickupy, které nejde přehlédnout. Respektive přeslechnout – z jejich reproduktorů neustále hlasitě vykřikuje mužský hlas. Měla jsem za to, že jde o prodejce, ale jsou to nákladní auta, vyzvedávající harampádí do sběru.
„Kdybyste se chtěla zbavit třeba ledničky, hodíte ji na tohle vozidlo. Je to takové poznávací znamení Ammánu. Kdykoliv si s někým z místních voláte, vsaďte se, že tohle auto v dálce zaslechnete,“ vysvětluje mi místní.
23. 11., 11:10, Ammán
Na smluvené místo v centru přibíhá Malak, studentka softwarového inženýrství a umělkyně. Vlasy má schované pod šátkem, na obličeji perfektní makeup a ruce ověšené mohutnými stříbrnými prsteny.
Šestadvacetiletá žena je jednou z respondentek do velkého textu o překážkách, které lidem palestinského původu klade do cesty systém v Jordánsku. Než začne vyprávět o vlastní zkušenosti, bavíme se o jejích studiích, cílech nebo malbě.
„Až dokončím školu, chtěla bych žít v Japonsku. Mám ráda chytré lidi a hádám, že tam jich bude dost,“ vybalí na mě Malak. Sálá z ní sebejistota a energie – působí jako člověk, pro kterého jet na sto procent znamená jen na půl plynu. I když studuje, chce si zřídit umělecké studio a otevřít ho veřejnosti, aby s ní mohla sdílet zážitek z umění.
Na mobilu mi ukazuje malby, na kterých pracuje: velkoformátové, pestrobarevné portréty žen nebo obrazy se zvířecími motivy. Zajímá mě, co jimi chce sdělit.
„Chci skrze ně předat sílu. Zejména tu ženskou, která se podle mě dost podceňuje, takže jí dávám prostor. A dalším tématem je i duševní zdraví. Každý má nějaké problémy, skoro nikdo o nich ale nemluví. I když – je to čím dál lepší, Alhamdullilah (chvála Bohu),“ vysvětluje náladu ve společnosti a usrkne si kávy.
Ptám se na její zájem o ženskou sílu. Jak to jakožto Palestinka žijící v poměrně konzervativním Jordánsku vidí s právy žen a feminismem? Ani tady nezaváhá.
„Aby bylo jasno: já rozhodně nejsem feministka. Jsem pro, aby žena byla silná a tak dál, dokážu se o sebe postarat. Ale ve chvíli, kdy se vdám, nebudu platit nic – to už pak není moje zodpovědnost. Porodím děti, budu o ně pečovat, vychovám je. Pro to mě Bůh stvořil,“ říká mi.
Malak pochází z konzervativního prostředí a takzvané tradiční hodnoty jsou pro ni naprostá priorita. Z jejího vyprávění přesto vyplývá, že v kontextu její rodiny jde o moderní ženu.
„Mám práva a muž to musí chápat. V arabských zemích došlo k velkému nedorozumění – muži si myslí, že uklízet nebo vařit je moje práce. Tak to není. Oni se musejí postarat, abych se pak začala starat já.“
23. 11., 14:15, Ammán
Z Prahy mi chodí zprávy o mínusových teplotách. Sedíme s fotoreportérkou Dorotou na obědě na terase podniku s výhledem na Ammán, je šestadvacet stupňů a nad městem se vznáší smogový opar.
Objednávám si hummus, asi nejlepší, co jsem kdy jedla. Tuším, že něco podobného v příštích dnech prohlásím ještě hodněkrát. Ke každému jídlu obsluha automaticky nosí vodu v plastové lahvi, což ve mně vyvolává otázky. V Evropské unii jsme sice vyřešili víčka, jak to ale mají s plastem tady?
Ve zkratce: plasty jsou tu problém. Místní i regionální média mluví o environmentální krizi a dočítám se, že většina takového odpadu končí na skládce, ve spalovnách nebo volně pohozená. Výsledkem jsou znečištěné ovzduší, půda i voda, které mají vážné dopady na lidské zdraví i životní prostředí.
Existují tu snahy plasty recyklovat, ale do dokonalosti mají daleko. Kohoutková voda nicméně pitná (absolutně) není a v dohledné době ani nebude – plastový problém tedy jen tak nezmizí.
Čtěte také: Plasty nás poškozují od raného věku, varuje zpráva
23. 11., 18:30, Ammán
V centru pro děti a mládež na kraji původně palestinského uprchlického tábora Jabal Al-Hussein je rušno. Jde o jediné zařízení v oblasti, kde spolu trénují místní holky i kluci dohromady. Cíl je jasný: udržet je mimo ulici, kde se rozmohlo užívání drog, především captagonu.
Děti se zrovna učí tradiční tanec dabke a manažer centra jim vysvětluje, že kroky sice dělají správně, ale ještě do nich nedávají srdce. A to by měly, protože je v prosinci čeká veřejné vystoupení.
Ve stejnou chvíli se v budově koná i lekce jiu jitsu jen pro dívky. Ve chvíli, kdy jsme s foťáky vešly do místnosti, se některé běžely zahalit – narušily jsme jim jejich safe space.
„Někteří rodiče nám sem posílají zahalené i děti, kterým je sotva šest,“ kroutí hlavou ředitelka Beisan, která je z liberálního prostředí.
„Máme tu ale i dívky, které by podle rodiny měly nosit hidžáb a zvysoka na to ale kašlou. Prostě rebelují,“ poukazuje, zatímco náctileté holky pózují pro fotoaparát.
