Bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy strávil přesně dvacet dní ve vězení. Vlivný politik, který publikoval několik bestsellerů, teď vydává svůj Deník vězně, kde „život za mřížemi“ popisuje.
„Ve vězení není co vidět, ani co dělat. Zapomínám na ticho, které ve věznici La Santé neexistuje, je tu totiž hodně co slyšet,“ píše muž, který býval před dvěma dekádami francouzským prezidentem.
„Hluk je neustálý. Ale stejně jako v poušti, i ve vězení se posiluje váš vnitřní život,“ tvrdí.
„Šedá vévodí všemu, všechno požírá a zahaluje veškeré povrchy. Udělal bych cokoliv, abych se mohl podívat z okna a kochat se pohledem na projíždějící auta,“ popisuje Nicolas Sarkozy ve své nové knize Le journal d’un prisonnier, tedy Deník vězně.
Ve více než dvousetstránkové knize vrací se vrací ke každému z dvaceti dní, které strávil v pařížské věznici.
Letos na podzim byl sedmdesátiletý muž, který si navzdory četným kauzám stále udržuje vliv na francouzské politické scéně, odsouzen k pěti letům odnětí svobody. Dohnalo ho nelegální financování své prezidentské kampaně penězi libyjského režimu Muammara Kaddáfího v roce 2007.
Sarkozy je vůbec prvním prezidentem v moderních dějinách Francie, který skončil za mřížemi. S novou knihou ale chytá druhý dech a vyhlíží autogramiády po celé Francii.
Ježíš i hrabě
Ještě před nástupem se svěřil, že se zamýšlí na dopisy, které posílal nespravedlivě odsouzený důstojník Alfred Dreyfus z nechvalně proslulých Ďábelských ostrovů. Dokonce se s jeho případem srovnává.
Do pařížské věznice si vzal Sarkozy podle francouzských médií tři knihy: Hraběte Monte Christa od Alexandra Dumase a dvoudílnou biografii Ježíše od Jeana-Christiana Petitfilse. Když pak 10. listopadu vycházel na svobodu, měl u sebe ještě čtvrtou – své zápisky.
Soud krátce předtím rozhodl, že Sarkozy může na odvolací řízení, naplánované na březen příštího roku, vyčkat na svobodě. Nadále trvá na své nevině a doufá, že soud rozhodne v jeho prospěch.
Nesmí ale vycestovat ze země, ani se scházet s některými výraznými osobnostmi – například s ministrem spravedlnosti Géraldem Darmaninem, který Sarkozyho za zdmi věznice navštívil.
Vždyť neumí uvařit ani vejce.
Do slavného Dumasova hraběte má však někdejší hlava státu daleko. Zatímco knižní a filmový hrdina byl odsouzen neprávem a ve vězení pobýval dlouhá léta v děsivých podmínkách, Sarkozy skončil sotva na měsíc ve „VIP“ části věznice.
Svůj trest přitom nastoupil jako politik, který dlouhodobě tvrdil, že podmínky ve věznicích by měly být sice důstojné, ale ne pohodlné. Sám ale nebyl běžným vězněm – jinak by musel sdílet celu s ostatními, nebo dokonce spát na matraci na zemi, jako zhruba stovka odsouzenců v La Santé, potýkající se s dlouhodobou přeplněností.
Čtěte také: Žalář pro narkobarony. Francie se novým vězením vrací do koloniálních časů
Sarkozy v knize popisuje, co zažil jako vězeň číslo 320 535, jak dny trávil vedle psaní cvičením, přestože ho bolela záda, vypráví o nocích přerušovaných křikem dalších vězňů nebo pečlivě střežených přesunech do návštěvních místností.
Popisuje také, jak vězeň v sousední cele neustále zpíval písně z filmu Lví král nebo lžící bušil do mříží. Někdejší prezident byl přitom oddělen od ostatních vězňů a pobýval v soukromé dvanáctimetrové cele s vlastní toaletou, sprchou a kuchyňským koutem. Ten ani nepoužil.
Francouzský deník Le Point popsal, že Sarkozy si byl vědom averze, kterou k němu chovají ostatní vězni. Odmítal proto jídlo uvařené ve vězeňské kuchyni – obával se, že by mu do něj mohl někdo plivnout, nebo provést něco ještě horšího.
Zároveň však odmítl i možnost nákupu surovin ve vězeňské kantýně suroviny a vlastního vaření. „Vždyť neumí uvařit ani vejce,“ komentoval pro magazín jeden z jeho blízkých přátel.
Sladkosti a bodyguardi
Nakonec se tedy muž, kterému se před lety přezdívalo „hyperaktivní prezident“, stravoval jen mléčnými výrobky, cereálními tyčinkami, sladkostmi a balenou minerální vodou a džusy.
Ve vedlejší cele na něj navíc na Sarkozyho neustále dohlíželi dva osobní strážci a denně za ním chodil také jeho právní zástupce Christophe Ingrain. Podle něj je exprezident vyhlížející odvolací soud ve větším bezpečí doma.
„Čelil výhůžkám smrti, slyšel v noci křik a jednou byl svědkem urgentního zásahu v sousední cele, když si vězeň sám způsobil zranění,“ popsal Ingrain.
Během slyšení k žádosti o propuštění se exprezident připojil přes video přímo ze své cely. Svůj pobyt ve vězení popsal jako „vyčerpávající“.
„Chtěl bych vzdát hold veškerému personálu, který je mimořádně lidský. Díky němu je tato noční můra snesitelná,“ doplnil Sarkozy.
Proč se ale doopravdy pustil do psaní vězeňských deníků? „Chce napravit pohled veřejné mínění na něj. Pracuje na svém image a odkazu. A za druhé se pokouší vybudovat mediální obranu proti soudcům,“ vysvětluje pro Le Monde francouzský expert na strategickou komunikaci Moreau Chevrolet.
„Kniha vám otevírá přístup do médií, do televizních studií. A poskytuje materiál pro vaše stoupence, aby zůstali nadále mobilizovaní,“ zdůrazňuje.
Dozví se z ní čtenáři něco zajímavého? Chevrolet soudí, že ne – knihu si ale i tak koupí řada Sarkozyho příznivců. „Je v tom prvek voyeurství: přání vstoupit do jeho intimního světa,“ konstatuje.
Le Pen? Proč ne
Sarkozy se přitom v knize nevěnuje pouze svým stručným zážitkům za mřížemi. Komentuje také současnou politickou scénu ve Francii a na několika stránkách se mu dokonce podařilo odjistit bombu.
Odvypráví totiž svůj telefonický hovor s dlouholetou političkou Marine Le Pen z krajně pravicového Národního sdružení.
Marine Le Pen, která se už třikrát pokoušela dobýt Elysejský palác a nedávno byla odsouzena mimo jiné k zákazu vykonávat veřejné funkce, se Sarkozyho ptala, zda by se v případě předčasných voleb přidal k takzvané Republikánské frontě.
To by v praxi znamenalo, že se během voleb – ať už parlamentních, prezidentských nebo jakýchkoliv jiných – ostatní strany z levice i pravice spojí, aby zabránily úspěchu extremistů.
Čtěte také: Politická smrt Marine Le Pen
„Moje odpověď byla jednoznačná: Ne, hovořil bych o tom otevřeně a veřejně se vyjádřil, až by přišel správný čas,“ píše Sarkozy ve své knize, podle kterého už Národní sdružení pro Francii „nepředstavuje nebezpečí“.
Vyjádřil tak politický obrat – ještě v roce 2022, kdy se konaly poslední prezidentské volby, vyzval spoluobčany, aby „v zájmu Francie“ hlasovali pro Emmanuela Macrona, nikoli pro Le Pen.
Sarkozy je vedle toho přesvědčen, že „cesta k obnově pravice vede přes co nejširší sjednocení“. Tím má na mysli, že pravicové strany, včetně těch krajně pravicových, by se ve Francii měly ve volbách sloučit do koalic. I to je přelomové vyjádření.
Jedna kauza za druhou
Exprezident zůstává ostře sledovanou osobností francouzského veřejného života. Na konci listopadu francouzský nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího tribunálu v dalším případě nelegálního financování prezidentské kampaně v roce 2012.
Sarkozy výrazně překročil zákonem daný limit, a následně si najal PR firmu Bygmalion, která měla za úkol skrýt skutečné náklady – i proto se aféře přezdívá „Bygmalion“.
Politikovi vynesla rok odnětí svobody, z toho šest měsíců nepodmíněně. Navíc byl už dříve odsouzen za korupci a obchod s politickým vlivem a přišel tak o Řád čestné legie.
Sarkozyho předchozí knihy většinou týdny vévodily francouzským žebříčkům bestsellerů. Ve dva roky staré Le Temps des Combats (Čas bojů) se vrací do dění z let 2009 až 2011, nebo také komentuje válku na Ukrajině.
Čtěte také: „Rusové nás potřebují, a my zase je.„ Proti Sarkozyho výrokům se postavil i Macron
Deník vězně Sarkozymu vydalo francouzské nakladatelství Fayard, ovládané krajně pravicovým miliadářem Vincentem Bolloré.
Ten si přitom ukrajuje stále větší vliv na tamní média i politiku a do jeho mediálního impéria spadá například vlivný televizní kanál CNews.
