Oligarchův prezident: Jak dostal šéf ruských železnic důchodce Zemana na Hrad

„Je třeba odstranit sankce, které jsou nejen zbytečné, ale i kontraproduktivní. Vyvolávají opačný efekt, než jejich autoři očekávají,“ přednáší český prezident Miloš Zeman plynnou ruštinou sálu pozorně naslouchajících lidí. Nacházíme se na řeckém ostrově Rhodos, je září roku 2014. Jen pár měsíců po vypuknutí války na Ukrajině a ruské anexi Krymu.

Rhodoské fórum je každoroční konference pořádaná organizací Dialog civilizací (DOC) pod patronátem Vladimira Jakunina, v té době ještě stále šéfa ruských státních železnic a blízkého důvěrníka prezidenta Vladimira Putina. Papírově má konference sloužit k výměně názorů na výzvy v mezinárodní politice. V roce 2014 je nicméně především platformou pro proruské hlasy kritizující sankce. Ty jsou v té době uvaleny Spojenými státy a Austrálií už i na samotného Jakunina, který do těchto zemí nemůže cestovat, obchodovat s jejich firmami ani nakládat se svým tamním majetkem i s účty.

Na následující galavečeři si Zeman sedá mezi ruské jestřáby. U prostřeného stolu si najde místo vedle ruského neofašistického filozofa a publicisty Alexandra Dugina. Večer dostává Zeman od Jakunina cenu Dialogu civilizací za vynikající úspěchy při snaze podpořit dialog mezi civilizacemi a světový mír.

Jde o výměnu pozorností mezi starými známými. A zdaleka ne první. Zeman a Jakunin se v roce 2014 přátelí už přes deset let. Byl to právě Jakunin, kdo pomohl stvořit okolnosti vhodné pro Zemanův politický návrat.

Když se civilizace rozmluví

Vše začalo ještě dříve, když se v lednu 2003 Miloš Zeman zvedl a beze slova odešel ze Španělského sálu Pražského hradu poté, co pro něj v prezidentské volbě nehlasovali ani poslanci jeho vlastní ČSSD. Po deseti letech na politickém vrcholu, během kterých vedl jednu ze dvou nejsilnějších stran, a čtyřech letech v křesle předsedy vlády to znamenalo tvrdou ránu a zdánlivý konec kariéry.

Vladimir Jakunin tou dobou naopak stále mířil vzhůru. Bylo mu 43 let, když v roce 1991 ukončil svou kariéru na sovětské rezidentuře při v newyorské centrále OSN. Traduje se, že byl na tuto pozici vyslán z nouze, když byli v polovině 80. let odhaleni a vyhoštěni zkušení sovětští špioni. Mladý agent se nicméně stal pověstným, když se jeho výsledky ukázaly být lepší než výsledky ostřílených předchůdců.

Jeho přátelé, včetně bývalého šéfa FSB Vladimira Putina, se po divokých 90. letech začali pomalu usazovat na vrcholu ruské moci a ekonomiky. Jakunin se zaměřil na dopravu. Přes pozice náměstka ministra dopravy a náměstka ministra komunikací se stal v roce 2003 prvním viceprezidentem Ruských železnic, zodpovědným za finančně-ekonomické záležitosti. O dva roky později povýšil na prezidenta společnosti a na tomto postu vydržel až do roku 2015.

Jeho ambice ale byly mnohem větší a sahaly daleko za hranice Ruska. Jakunin si začal tvořit platformy pro získávání spojenců na mezinárodní scéně a ještě v roce 2003 spoluzaložil mezinárodní iniciativu Dialog civilizací, která mu měla do budoucna pomáhat s kontakty po celém světě.

Čtěte také: Jsme ochotní jít do války kvůli Ukrajině? Rozhodnout se musíme teď

Koncept dialogu civilizací nebyl ničím novým. Už od 90. let jej v reakci na teorii amerického politologa Samuela Huntingtona o střetu civilizací prosazoval íránský prezident Muhammad Chátamí. Tomu se po dlouholetém úsilí podařilo protlačit v OSN i s ruskou pomocí rok 2001 jako rok dialogu mezi civilizacemi.

„Za vznikem těchto konferencí stál Vladimir Putin, Jakunin se stal jejich tváří, teprve když se to institucionalizovalo,“ vysvětluje Voxpotu pravidelný návštěvník akcí Dialogu civilizací, osobní přítel Vladimira Jakunina a šéf českých komunistů Vojtěch Filip.

Rozhodnutí kandidovat na prezidenta pak údajně padlo 30. září 2007 na Rhodu při oslavě Zemanových narozenin.

Podle Filipa předcházely konferenci na Rhodu dvě další – v roce 2000 v Paříži a o rok později v Kyjevě. Šéf komunistů se na ně dostal skrze své vystupování proti bombardování Srbska vojsky NATO v roce 1999. Právě na těchto akcích se podle svých slov začal poprvé setkávat s lidmi z okolí nového ruského prezidenta.

Jakunin se v tomto případě inspiroval svým dřívějším působištěm: podobně, jako když od 80. let využíval newyorskou centrálu OSN k získávání kontaktů pro KGB, tentokrát z OSN vytáhl koncept mezicivilizačního dialogu coby hlavičku pro pravidelné mezinárodní síťování.

Konference na ostrově Rhodos mu měla v následujících letech pomoci s navazováním vztahů se špičkami mezinárodní politiky, financí, kultury i vědy. Na prvním ročníku v roce 2003 ostatně nechybělo ani mnoho dalších českých tváří – od šéfa komunistů Vojtěcha Filipa přes bankéře Jana Struže až po bývalého předsedu vlády a budoucího prezidenta Miloše Zemana.

Omotá si nás kolem prstu

Stoupající Jakunin se začal obklopovat vlivnými postavami. Jednou z nich se měl už brzy stát i Miloš Zeman. Spojka propojující oba ambiciózní muže se objevila záhy po Zemanově dočasném ukončení politické dráhy. Stal se jí absolvent Akademie generálního štábu ozbrojených sil Sovětského svazu a později obchodník a zprostředkovatel Zdeněk Zbytek.

Zbytek pro Voxpot vzpomíná, že se s Jakuninem seznámil v roce 2002. Jakunin tehdy s delegací z ruského ministerstva dopravy přiletěl do Česka hledat dodavatele náhradních dílů pro staré české lokomotivy sloužící v Rusku.

„Historicky byly v té době ještě Ruské železnice závislé na československých lokomotivách. Jakuninovi předchůdci ve vedení RŽD kupovali náhradní díly a dávali tam 300procentní marži. Putin se obklopil kolegy, kteří dostali za úkol obrovské korupci zabránit. A Jakunin to měl zařídit v RŽD,“ popisuje Zbytek své seznámení s bývalým důvěrníkem Vladimira Putina.

Týdeníku Respekt nicméně Zbytek ještě v roce 2014 vylíčil první setkání jinak: prý šlo o rok 2003 a stalo se to „někde u piva“.

Diametrálně odlišný pohled na důvod, proč Jakunin nastoupil do RŽD, podává jiný insider. „Jeden nejmenovaný spolupracovník Vladimira Putina mi na setkání Valdajského klubu citoval prezidentovo varování, že je Jakunina třeba si držet od těla, protože jinak si každého z nás omotá kolem prstu během 14 dní,“ vypráví Voxpotu Alexej Kelin. Ten před lety vedl Koordinační radu ruských krajanů, díky které měl přístup do nejvyšších kruhů ruské politiky.

Právě proto měl Jakunin dostat jako „pachanát“ RŽD. „Vedlo k tomu domnění, že bude na železnici hrabat miliardy a přestane zlobit. On ty miliardy skutečně nadělal, nicméně chtělo se mu výš,“ popisuje Kelin Jakuninovy politické ambice.

Prezident rhodský

Už brzy Zbytek ukázal Jakuninovi nepochybnou schopnost sehnat postavy na vysoké úrovni. Pochybnosti ovšem zůstávají okolo toho, kdy, kde a za jakých okolností vlastně Jakunina se Zemanem seznámil.

Zbytek nejprve vypráví o tom, že na květen roku 2004 začala jeho organizace Klub Rusko připravovat spolu s Jakuninovým Centrem národní slávy Ruska podnikatelskou konferenci na pražském Žofíně. Pro tu potřebovali vysoce postaveného řečníka, který by k události přitáhl pozornost.

„Neměli jsme tam žádnou osobnost z české strany a někdo si vzpomněl na pana Zemana. Nebožtík pan Dostál [tehdejší ministr kultury za ČSSD] mi na něj dal číslo, já jsem mu zavolal a on mě velmi rád přijal,“ vzpomíná Zbytek na první tlačenku a klobásu, kterou mu Zeman u sebe na Vysočině nabídl.

Čtěte také: Terminátor Marx a Stalin s e-cigaretou. Ruští komunisté si získávají srdce mladých opozičníků

„V té době jsem už byl úspěšný podnikatel. Když ho ti jeho pitomci podrazili, tak logicky zatrpkl,“ vysvětluje dnes Zbytek expremiérovu otevřenost k novým příležitostem mimo ČSSD.

Podle první Zbytkovy verze příběhu o seznámení Jakunina se Zemanem se oba poprvé setkali právě na žofínské konferenci v roce 2004. Po upozornění redaktora Voxpotu, že je Zeman na fotkách z rhodského fóra v roce 2003, nakonec připouští, že oba muže mohl seznámit právě tam.

Nesrovnalosti ve Zbytkově výpovědi objasňuje Vojtěch Filip tím, že to byl ve skutečnosti on, kdo Zemana na Rhodos dostal. „Zbytka o to požádali Rusové, ale protože ten se se Zemanem neznal, tak s tím šel za mnou a já jsem to zařídil,“ vykládá Filip, jak přijel za Zemanem na Vysočinu a jej i jeho ženu Ivanu přesvědčil, aby se zúčastnili první konference na Rhodu v roce 2003.

„Od té doby jsme ho zvali na konference a hecovali ho, ať se vrátí do politiky,“ pokračuje ve vyprávění Zbytek. „Kamkoliv pan Zeman přijel, tak mluvil velmi dobrou ruštinou nebo angličtinou, bez papíru a na jakékoliv téma. Byl hvězda, ať to bylo v Oděse, ve Vídni, na Rhodu nebo v Břevnovském klášteře,“ vyjmenovává Zbytek akce, které Zemanova nová parta začala objíždět.

Rozhodnutí kandidovat na prezidenta pak údajně padlo 30. září 2007 na Rhodu při oslavě Zemanových narozenin. „Trošku jsme se prdli, já jsem ho hecoval a on řekl dobře, tak já jdu. A ty půjdeš se mnou, řekl a ukázal na kolegu bankéře,“ směje se Zbytek. O kterého bankéře šlo ani jakou měl mít v kampani roli, neprozradí.

Podle výpovědi tehdejšího předsedy KSČM Vojtěcha Filipa v Haló novinách byl v roce 2007 na rhodském diskusním fóru spolu se Zbytkem a Zemanem i Zbytkův dlouholetý spolupracovník Jan Struž, legenda českého bankovnictví a předrevoluční šéf londýnské pobočky Živnobanky. Ten byl Zemanem v roce 2019 vyznamenán za zásluhy v oblasti hospodářské.

Šlouf byl vždycky dobrej organizátor, tak zorganizoval i proprezidentskou partaj. Ví, co je to péózetka a dokáže ji napsat a pak realizovat třeba i vožralej.

Na nezapomenutelném večírku, na kterém padlo rozhodnutí, že bude Zeman kandidovat, však nebyli jen Zbytek se Stružem. „Seděl jsem u toho, když se to stalo. Ten večírek organizoval Honza Struž, Ivana byla už s Kačenou (Zemanova žena a dcera, pozn. red.) na pokoji a ještě tam byl taky Robert Fico,“ vzpomíná Filip. Podle něj bylo jednou ze Zemanových podmínek to, že půjde o přímou volbu. „Říkám mu na to, že se asi pomátl, sám jsem byl proti přímé volbě,“ směje se Filip. Jeho slova potvrzuje, že komunisté byli o čtyři roky později jedinou stranou, která hlasovala proti přímé volbě prezidenta. Tu paradoxně v roce 2011 protlačila pravicová koalice, která měla obavy, že by si v parlamentní volbě v té době silná sociální demokracie snadno prosadila svého kandidáta.

„Ano, my jsme ho se Zbytkem přesvědčili, že by do toho měl jít. Tehdy jsme byli iniciátory založení Strany práv občanů,“ říká pro Voxpot Jan Struž o době, kdy jezdil za Zemanem kromě mezinárodních konferencí i na Vysočinu. Zeman se tam v tom období kromě nich „samozřejmě setkával s různými potentáty, třeba s americkým nebo ruským velvyslancem“. Vlastní roli v kampani nicméně Struž popisuje jako málo významnou.

Poradci, špioni a Lukoil

Zbytkem vzpomínanou Zemanovu zatrpklost po neúspěšné prezidentské volbě v roce 2003 popisuje jako zásadní moment v jeho orientaci na Rusko i zmíněný Alexej Kelin, exšéf Koordinační rady ruských krajanů, který se narodil v rodině kozáckých emigrantů v Česku.

„Jakunin je dokonalý psycholog, který pochopil, že je pro něj pomstychtivý žlučovitý zahořklý stařec tím správným člověkem. Takže mu zafinancovali volební kampaň, pozvali sem experty, kteří tu volební kampaň profesionálně naplánovali a načasovali, a dopadlo to tak, jak to dopadlo,“ popisuje Kelin. Na otázku, o které politické marketéry šlo, odpovídá, že jejich konkrétní jména zná Martin Nejedlý.

Martin Nejedlý je externí poradce Miloše Zemana s mnohaletou „ruskou dírou“ v životopise. V 90. letech odešel do Ruska prodávat auta, aby se o téměř deset let později bez dalších podrobností vrátil jako spojenec ropného giganta Lukoil. Nejedlý, který byl zodpovědný za financování Zemanovy úspěšné prezidentské kampaně v roce 2013, na dotaz Voxpotu ohledně účasti ruských poradců odpověděl, že v kampani žádné ruské peníze ani agentury žádnou roli nehrály.

„Součástí té kampaně byli mladí lidé jako Vláďa Kruliš nebo Ivanka [Zemanová]. Nikdo z členů kampaně neměl ruský pas a financování volební kampaně ze zahraničí zakazuje zákon,“ tvrdí Nejedlý pro Voxpot.

Čtěte také: Nevyzpytatelný Nord Stream 2 jako politická zbraň Ruska, nástroj sbližování, nebo past pro Německo?

Stejně se vyjadřuje i Zdeněk Zbytek. Podle něj měl celou kampaň na starosti Miroslav Šlouf, bývalý komunistický poslanec, podnikatel a lobbista, který v Česku svého času stejně jako Nejedlý prosazoval zájmy ruského ropného gigantu Lukoil. Dlouhodobě dobré vztahy Lukoilu s Hradem ilustruje také to, že ropný kolos zaplatil vydání ruského překladu knihy tehdejšího prezidenta Václava Klause Modrá, nikoli zelená planeta. Kromě toho se Klaus stal jako pravidelný host konference na Rhodu – po přesunu Jakuninova think-tanku Dialog civilizací do Berlína v roce 2016 – členem jeho dozorčí rady.

„Šlouf byl vždycky dobrej organizátor, tak zorganizoval i proprezidentskou partaj,“ vysvětluje Filip, podle kterého by bylo přijetí ruských politických marketérů příliš riskantním krokem. „Šlouf ví, co je to péózetka (předrevoluční žargon pro programově organizační zajištění – dokument shrnující základní informace o pořádané události – co, kdy, kde, kdo, jak apod.; pozn. red.) a dokáže ji napsat a pak realizovat třeba i vožralej,“ shrnuje Filip organizační schopnosti Miroslava Šloufa.

Jestli se Nejedlý seznámil s Lukoilem skrze své kontakty na plynovodech, tak to bylo přes Transněfť, ve kterém to ke spolupracovníkům služeb neměl daleko.

„Celkovou strategii kampaně řídil Miroslav Šlouf, a kdo dnes říká něco jiného, tak lže a blafuje,“ dodává k roli ruských expertů Zbytek. Ten už ale v době voleb nebyl v nejužším volebním týmu. Jeho úloha skončila nejpozději v roce 2010, kdy jej podle jeho vlastního dopisu právě „lukoilovská klika“ v čele se Šloufem a Nejedlým z nejbližšího okolí Miloše Zemana vytlačila. Stejným způsobem se následně poroučel Šlouf, když jej jen o pár let později vystrnadil jeho žák Nejedlý.

Postup Mynáře a Nejedlého popsal v nedávném rozhovoru pro Seznam Zprávy Šloufův syn Ondřej. Podle něj začal tandem odstřihávat Šloufa od jeho kamarádů, kteří na něj měli vliv, následně ho odstřihli od Zemana a nakonec i Zemana od všech jeho dalších spojenců, aby si nad ním zachovali vliv sami.

„Zpětně je mi jasné, že vztah Martina Nejedlého k mému otci byl definován ruskými zájmy, které na Nejedlého působily. Jsem opravdu přesvědčený, že to byl nasazený agent,“ shrnuje Šlouf mladší motivy Zemanova poradce.

Na možné napojení Nejedlého na ruské tajné služby poukazuje i v Praze žijící ruský analytik, publicista a bývalý politický marketér Ivan Preobraženský.

„Jestli Nejedlý v Rusku opravdu pracoval na plynové infrastruktuře, tak tu zařizuje Transněfť, který se v té době prakticky zcela podřizoval Lukoilu a dosazoval do jeho vedení své lidi. Transněfť byl zároveň historicky pevně svázán s tajnými službami,“ vypráví Preobraženský o společnosti, kterou dnes vede Nikolaj Tokarev, bývalý nadřízený Vladimira Putina z rezidentury KGB v Drážďanech. Tam Putin pracoval až do roku 1990.

„Jestli se Nejedlý seznámil s Lukoilem skrze své kontakty na plynovodech, tak to bylo přes Transněfť, ve kterém to ke spolupracovníkům služeb neměl daleko,“ vysvětluje Preobraženský.

Preobraženský má ale pochyby o zásadním vlivu samotného Lukoilu v Zemanově návratu do politiky, stejně jako o výraznější přítomnosti ruských politických marketérů v první prezidentské volbě. Samotnému Lukoilu jako soukromé firmě se podle něj může hodit větší politický vliv v Česku ze dvou důvodů. Zaprvé, kdyby tu pral peníze a potřeboval k tomu jištění, za druhé v případě, kdy by chtěl zdejší kontakty jakožto soukromá firma využít coby směnný artikl při vyjednávání v Kremlu.

„I kdyby tu peníze pral, informace o tom téměř na 100 procent nenajdeme. Docela jistě můžeme mluvit jenom o tom, že Lukoil chtěl mít dobré vztahy s Kremlem, hlavně v rámci zahraničněpolitické části prezidentovy administrativy,“ vysvětluje Preobraženský Voxpotu.

Zemanovské dary

Na začátku se ale na podporu prezidentské kandidatury Zemana spojily snad všechny výraznější postavy angažující se ve vztazích s Ruskem. Necelý rok po zemanově rhodském příslibu, v červenci 2008, založili Miroslav Grégr, Karel Srp a právě Miroslav Šlouf spolek Přátelé Miloše Zemana. Spolek měl od samého začátku za cíl dostat Zemana na Hrad. Během voleb v roce 2013 i 2018 pak sloužil jako hlavní nástroj financování kampaně.

Financování první i druhé prezidentské kampaně Miloše Zemana dodnes vyvolává otázky. Zeman se od začátku chlubil tím, že očekává velké množství „obamovských“ darů, tedy malých příspěvků do čtyř tisíc korun. Nakonec se z něj ale stal největší příjemce darů nad 100 tisíc korun.

Při zkoumání konkrétních dárců se ukázalo, že někteří z nich sloužili jen jako bílí koně pro peníze z neznámých míst. Zatímco za návratem Zemana do politiky stála parta Jakuninových spojenců, za schématem financováním kampaně byli především dva muži z Lukoilu: Šlouf a Nejedlý.

Právě v nedohledatelných dárcích a financování kampaně skrze spolek Přátelé Miloše Zemana nicméně vidí Preobraženský jakožto bývalý ruský politický marketér rukopis tamních polittechnologů. Tak se v zemi říká expertům na politický marketing a volební machinace. Typickým příkladem je podle něj analýza a následné využití slabých míst volebního zákona, jako to bylo vidět právě v otázce financování Zemanovy kampaně.

“Spolu s jeho formálním popřením, že by svou kampaň sám vedl, a označením celé akce za spontánní podporu od Zemanových příznivců, to hodně připomíná předvolební kampaň Putina,“ vykládá Preobraženský.

Mezi lidmi, kteří mohli později dostat Česko na starost, jmenuje například jednoho z nejvýznamnějších ruských volebních technologů Igora Mintusova. Ten se osobně angažoval ve zvolení Borise Jelcina i Vladimíra Putina a ve stovkách dalších voleb po celém světě. Kromě toho, že je prezidentem Evropské asociace politických konzultantů, vlastní od roku 2005 také firmu v Praze. Podle Preobraženského však bylo zapojení ruských konzultantů citelnější teprve ve druhých volbách v roce 2017.

Prezident Zeman je k Ruské federaci konzistentně vstřícný. Necelý rok před svým druhým zvolením roce v 2018 na setkání s Vladimirem Putinem prohlásil, že Česko potřebuje Rusko víc než Evropskou unii. Mluvil dokonce i o referendu o českém odchodu z EU a NATO. O rok později po otravě bývalého ruského dvojitého agenta Sergeje Skripala novičokem zase zaúkoloval BIS, aby zjistila, zda se nervový jed nevyráběl i v Česku. Snažil se tak vyvolat pochyby, zda opravdu musel pocházet z Ruska, a to navzdory identifikaci Skripalových travičů jako dvou příslušníků ruské tajné služby GRU.

Po seznámení se s historií klíčových postav Zemanova návratu do politiky se nabízí otázka, která motivace k této vstřícnosti je silnější. Zda jde více o pokračování už v 90. letech započaté „ekonomické diplomacie“, kdy se Zeman snažil nezavírat ruský trh českým firmám, nebo o projev vděku za možnost vrátit se do nejvyšších pater politiky – a pomstít se všem, kteří jej v roce 2003 zradili. Odpověď by mohli znát právě lidé z jeho nejbližšího okolí.

***

Do textu přispěli Paul Toetzke a Silvia Stöber

Sledujte také naši reportáž z trollích farem: