Rusové ho nazývají Severnyj potok – 2, ale tímhle „potokem“ bude proudit látka s velmi výbušným potenciálem. A není to jen samotnými chemickými vlastnostmi zemního plynu. Ten, který pod mořem poputuje z Ruska do Německa, s sebou ponese i mnoho otazníků a vykřičníků, jež mohou měnit geopolitické, hospodářské i bezpečnostní poměry v Evropě.
V evropském srovnání spotřebuje nejvíce plynu (ročně 90 miliard m3) Německo. S odchodem od jaderné (2022) a uhelné energetiky (2035) navíc podíl plynu na energetickém mixu u našeho západního souseda dočasně vzroste. Projekt Nord Stream 1 a 2 (110 miliard m3 plynu ročně) měl problém tohoto „energetického otesánka“ vyřešit spolehlivými dodávkami za přijatelnou cenu.
Při rozhodování o plynovodu bylo důležité, že se Německo na počátku nového tisíciletí Ruska nebálo politicky, vojensky ani energeticky. V energetice vycházelo z toho, že funguje světový trh s plynem, na němž po roce 2000 převažovala nabídka nad poptávkou, ceny se snižovaly; prohluboval se i vnitřní trh EU s energií, rozvíjely transevropské sítě pro přepravu elektřiny a plynu.
Poslechněte si také podcast: Kanzleramt #3 s Vladimírem Handlem: Merkel řešila mezinárodní krize schopně, ale pozdě
Německo má také největší kapacitu zásobníků zemního plynu v EU (24 miliard m3), která představuje zhruba čtvrtinu jeho roční spotřeby. Nepociťovalo tak nárůst závislosti na dodávkách ruského plynu jako problém. Vycházelo navíc z liberálního pojetí hospodářských vztahů, které staví na vzájemné závislosti: Moskva je z pohledu Berlína na dodržování dodávek existenčně zainteresovaná.
Německo navíc vždy argumentovalo logikou soukromých hospodářských zájmů: Zdejší energetika je skutečně zcela v rukou privátních společností, které do odvětví investují, inovují jej a zajištují energetickou bezpečnost země (stabilita dodávek za přijatelnou cenu). Stát zato vytváří pro podnikání a ziskovost v energetickém odvětví rámcové podmínky.
[Kanzleramt_3]
Kontroverzní argumenty
Z politického hlediska se Německo kromě popsané strategie dlouho drželo „fukuyamovského modernizačního paradigmatu“ – všechny státy jsou na stejné cestě k liberální demokracii a tržnímu hospodářství, jen postupují díky svým podmínkám různě rychle. Nevidělo proto Nord Stream v konfliktu s evropskou bezpečností a se zájmy ostatních zemí, odmítalo projekt politizovat a sekuritizovat.
Jestliže už Nord Stream 1 (2005) vyvolal ostrou kritiku zejména ze strany Ukrajiny, pobaltských států a Polska (tehdejší ministr zahraničí Radoslaw Sikorski jej označil za „nový pakt Ribbentrop-Molotov“), poškodil Nord Stream 2 (2015) image Německa jako kooperativního evropského partnera daleko silněji. I tento projekt prezentovala německá politika coby především podnikatelský záměr a zdůrazňovala hospodářskou logiku. Vyhýbat se geopolitickým a bezpečnostním aspektům se ovšem stalo neudržitelným vzhledem k ruské agresi vůči Ukrajině, rostoucí protizápadní politice Kremlu a hluboké krizi v německo-ruských vztazích.
Projekt Nord Stream 2 (NS2) je důležitý z hlediska firem (nejen německých), které se na něm podílejí (E.ON/nyní Uniper, BASF/Wintershall, OMV, Shell a Engie – jediným vlastníkem je ovšem od 2016 Gazprom), a pro jejich postavení na trhu jako dodavatelů, obchodníků s energií a producentů plynu. Navíc mají uvedené firmy zájem pojistit si touto cestou také své investice v Rusku.
Nicméně z ekonomického hlediska část německých expertů zpochybňuje, že dodatečné dodávky plynu jsou vůbec nezbytné: význam plynu má v nejbližší dekádě klesat, trh nabízí dostatek alternativních zdrojů. Na druhé straně výkyvy na trhu s plynem v letošním roce slouží jako argument zastánců NS2: situace na trhu s plynem se pro spotřebitele zkomplikovala, ceny plynu prudce vzrostly, náhradní řešení v podobě LNG je vzhledem k přesměrování zkapalněného plynu na lukrativnější asijský trh také nákladnější.
Situaci navíc využívá Gazprom, který záměrně nedoplňuje plyn v zásobnících v SRN (jejich naplněnost je ve srovnání s běžným rokem zhruba poloviční) a nenasmlouval ani obvyklé kapacity pro přepravu plynu přes Ukrajinu. Zjevně tak zvyšuje tlak na to, aby byl NS2 s příchodem zimního počasí skutečně uveden do provozu.
V případě, že Rusko použije energii jako zbraň proti Ukrajině, jsou SRN a USA připraveny zavést proti Rusku nové sankce.
Rovněž dopady na ochranu klimatu jsou vnímány nejednotně: zastánci NS2 argumentují, že dodávky plynu představují nezbytnou technologii, která musí „přemostit“ časovou mezeru mezi odchodem od jádra a uhlí a plnou dekarbonizací energetiky. Kritici naopak upozorňují, že ruský zemní plyn obsahuje okolo 93 % metanu a přispívá tak ke skleníkovému efektu a jen prodlouží závislost na znečišťující energetice.
Politický argument je ovšem zřejmě nejvíce kontroverzní: zastánci projektu jej prezentují jako „téměř poslední most do Ruska“ (prezident SRN Frank-Walter Steinmeier), užitečný právě v době krize vzájemných vztahů: čím ostřeji Německo vůči Moskvě vystupuje (viz případ Navalný, německá kritika kybernetických útoků atd.), tím důležitější má být snaha udržet alespoň hospodářské formy spolupráce, a tím snad i zájem Ruska o efektivní dialog, perspektivně též o změnu politiky, což kritici zpochybňují s poukazem na dosavadní zkušenost.
Čtěte také: A teď jim ukážeme! Jak Kreml rozpoutal cenovou válku na ropném trhu
Zajišťovací mocnost
Nedávná dohoda Německa a Spojených států o NS2 uvolnila vzájemné vztahy těchto zemí a mění situaci. Zahrnuje mimo jiné závazek SRN uplatnit veškerý svůj vliv, aby byla prodloužena dohoda o tranzitu plynu přes Ukrajinu o deset let. V případě, že Rusko použije energii jako zbraň proti Ukrajině, jsou SRN a USA připraveny zavést proti Rusku nové sankce. Německo se také zavazuje investovat 250 milionů USD do modernizace a dekarbonizace ukrajinské energetiky. Spolková republika tak usiluje o dlouhodobé řešení: modernizaci a dekarbonizaci ukrajinské energetiky a její integraci do evropského energetického trhu. Toto zaměření se ovšem míjí s aktuálními obavami Ukrajiny o bezpečnost a finanční zdroje pocházející z tranzitu ruského plynu.
Dohodou s USA se Německo dostalo do nové polohy. V rusko-ukrajinské krizi se mu podařilo horký konflikt zmrazit, nikoli ale vyřešit. S novou dohodou přijalo roli jakési „zajišťovací mocnosti“, která se zavazuje ovlivnit chování ruské politiky. SRN přitom zatím vystupovala jako „obchodní stát“ a krizový manažer, případně „sociální pracovník“. Nord Stream se pro Německo stal svého druhu pastí, která jej nutí do role, jíž by se rádo vyhnulo.
