Kniha Ženy, které zůstaly (v češtině Absynt, 2025) přináší svědectví z Mexika, Senegalu, Indie, Etiopie, Rumunska i východního Slovenska o tom, jak se na vztazích, rodinách i celých komunitách podepisuje migrace.

„Nejen v médiích, ale i na akademické půdě se tomuto rozměru migrace – ženám, které zůstaly – věnují velmi málo,“ říká v Pulsu Magdalena Rojo s tím, že měla potřebu přinést do médiálního prostoru více ženských hlasů. „Další motivací bylo vyslechnout si ženské hlasy napříč světem. Možná i v zemích, kde ty ženy nejsou příliš zvyklé vyprávět – i to jsme zažili.“

Poslechněte si také: PULS | Jak Rusové kradou ukrajinské děti i jejich identitu

Rojo v podcastu vypráví o tom, že napojit se na respondentky bylo na některých místech velmi jednoduché – čistě kvůli tomu, že ženy toužily svůj příběh sdílet.

„Pracovali jsme hodně na venkově, v oblastech, které jsou tradiční a konzervativní. Ženy se tam pohybují v blízkosti svého domu a nesdílejí své pocity ohledně toho, jak se bez svých mužů cítí. Ani to často nemají s kým sdílet. Možná je to tak normalizované, že v první chvíli ani necítí potřebu o tom mluvit. Když jsem jim ale začala klást otázky, bylo vidět, že je tyhle věci trápí a silně ovlivňuje jejich život,“ vysvětluje.

Sbírání jedinečného materiálu se ale neobešlo bez překážek – ať už šlo o tlumočníky, kteří vkládali ženám do úst svá vlastní slova, nebo v Indii o složitosti kastovního systému.

Jak všudypřítomná je otázka migrace v Mexiku? Jak složité bylo získat důvěru respondentek a co pro to autorka musela udělat? V jakých podmínkách pracují lidé z Etiopie v Saúdské Arábii? A dochází ke generačním proměnám i v konzervativnějších komunitách? Pusťte si novou epizodu buď na webu, nebo ve Spotify či Apple Podcasts a dalších podcastových aplikacích.

Foto: Noel Rojo