Příměří bez míru. Jakou budoucnost vyhlížejí Libanonci?

Je konec ledna, devět hodin ráno, a já se vracím z Prahy zpět do Bejrútu. Letiště Rafíka Harírího je rušné a plné lidí. Let nebyl poloprázdný, jako tomu bývalo v posledním roce – na palubě nezbylo jediné volné místo a letadlo bylo plné radostných tváří vracejících se domů.

Taxikář, který mě vyzvedává, si také neodpustí komentář: „Je tu dnes ale lidí, úplné zácpy. Alhamdulillah a salémi, vítej zpět.“

S radostí pak dodává, že „Libanon to potřebuje.“ Jen souhlasně přikyvuji.

Opouštíme letiště a vyrážíme po cestě, která ještě před pár měsíci patřila k nejnebezpečnějším trasám v Bejrútu. Nachází se v oblasti kontrolované Hizballáhem a plakáty lemující silnici nám připomínají jeho přítomnost.

„Čas porážek je u konce, přišlo vítězství Nasralláha,“ hlásají obrovské billboardy s podobiznou bývalého lídra Hizballáhu. Žlutozelené pozadí, na kterém je Hassan Nasralláh vyobrazen, odkazuje k vlajce celého hnutí.

Když se blížíme k centru Bejrútu, podobizny „božského lídra“ mizí a nahrazují je plakáty nově zvoleného prezidenta Josepha Aúna. Na nich se skví velký nápis: „Make Lebanon great again!“