• Analýzy
  • 9. ledna 2023

Stávkující Británie: Lidé řekli dost, protestují železničáři i zdravotníci

Londýnská stávka zdravotních sester z konce loňského roku / Foto: ReelNews / Wikimedia Commons / CC BY 3.0 /
Londýnská stávka zdravotních sester z konce loňského roku / Foto: ReelNews / Wikimedia Commons / CC BY 3.0 /
Autor
Jolana Humpálová
Dvě zásadní otázky rezonují v posledních týdnech Velkou Británií: Čeho chtějí pracující současnými stávkami dosáhnout a jak to poznamená každodenní život v zemi? Spojené království ochromili stávkující už loni na jaře, protestní akce pak zesílily na sklonku roku. A zdá se, že s otočením kalendáře hned tak neustanou.

Dopravit se do práce v prvním týdnu nového roku vlakem? Ve Velké Británii stěží – rok 2023 přivítali železničáři další z mnoha stávek, kterými vytrvale dávají vládě najevo, že už jim došla trpělivost. A nejsou jediní.

Nespokojených pracovníků žijí v Británii nejméně stovky tisíc. Pracují na poště, jako zdravotní sestry, u záchranné služby a v dopravě. Ale třeba také ve školství, energetickém sektoru nebo veřejné správě. Všichni chtějí to stejné – férovější pracovní podmínky a platy, které by odpovídaly (alespoň) inflaci.

Shodný je i způsob, jímž chtějí změn dosáhnout. Odborové organizace zastupující nejrůznější profese stávkují už od června loňského roku. Jako první se k akci měla odborová sdružení železničářů, kteří stávkují až do současnosti. „Všechny zainteresované strany vědí, co je potřeba udělat pro to, abychom dosáhli dohody. Vláda ji ale blokuje,“ postěžoval si veřejnoprávní BBC Mick Lynch, šéf odborové organizace The National Union of Rail, Maritime and Transport Workers neboli RMT.

Květnové stávky železničářů spustily lavinu v následujících týdnech a měsících se přidaly další organizace. „Nikdo nechce stávkovat, ale se vším, co se uvnitř NHS (britském zdravotnickém systému) děje – s ohledem na oběti, které zdravotníci museli přinést –, je potřeba něco udělat,“ prohlásila už v srpnu Skotka Linda. Připravuje jídlo pro nemocnici v Melrose a je členkou odborového svazu Unison, vůbec největšího v Británii.

Platy už řadu let nenarostly a vůči inflaci jsou pozadu, což už zaměstnance štve. Napříč mnoha sektory lidé žádají o jejich zvýšení.

V prosinci se stávky rozjely naplno, britský kabinet však na volání jejich účastníků neslyší. Konzervativní premiér Rishi Sunak naopak šéfy odborů označil za nezodpovědné a slíbil, že ochrání „běžné rodiny“. Ať už tím myslel kohokoliv, právě jich by se podle něj dotklo navýšení výplatních pásek, které odboráři požadují.

Ministerský předseda Sunak, který do funkce nastoupil v říjnu, má teď na talíři velké sousto – členy odborů je nějakých 6,7 milionu Britů. Teoreticky tedy stávkuje zhruba desetina populace.

Premiér spolu s britskou centrální bankou své obavy a neochotu vyjít stávkařům vstříc odůvodňují tím, že zvednutím platů by stoupla už tak rostoucí inflace. Ta se v prosinci pohybovala kolem 10,7 % a Sunak ji ve středu slíbil snížit na polovinu.

Ceny jídla i dalších komodit ale stále rostou a sliby nestačí. Stávky tak stále zasahují do každodenního života lidí napříč Británií. A ani v lednu se situace nezlepší.

Historické stávky zdravotních sester

Ke stávkování se lidé uchýlili z prozaického důvodu. „Platy už řadu let nenarostly, takže jsou vůči inflaci pozadu, což už zaměstnance štve. Napříč mnoha sektory lidé žádají o jejich zvýšení,“ shrnuje pro Voxpot Duncan Adam, který se na Staffordshire University zabývá mimo jiné zájmy pracujících a fungováním odborů.

Čtěte také: Kostlivci britského premiéra. Kde se vzalo jeho miliardové bohatství?

Kromě výplat mají na stávkách podíl i různé dílčí rozepře, lišící se sektor od sektoru, odbory od odborů. Stávkařům jde o zlepšení pracovních podmínek v širším slova smyslu, jednoduše o změnu. Britský sociolog Adam si to spojuje s tím, jaký tlak – v podobě mimořádných nároků – vyvinula britská společnost v době koronavirové pandemie na pracovníky z některých oborů. Například právě z toho zdravotnického.

„Zavládl dojem, že za svou práci bezpochyby dostanou nějakou náhradu a uznání. A jistě, měli jsme tu celonárodní iniciativu, kdy lidé vyšli ven z domu každý týden v předem určenou dobu a zdravotníkům zatleskali. To bylo sice moc hezké, ale lidé potřebují peníze – aplaus jim nezaplatí energie ani dopravu?“ vysvětluje motivaci stávkařů Duncan Adam a dodává, že politici pak udělali rozhodnutí, jež se nezdála být fér. „A z nich pramení současná situace, která je postavená na pocitu nespravedlnosti.“

Neochromit, ale vyslat zprávu

„Nejde o to, že by všechny sestry či lidé ze záchranné služby stávkovali najednou,“ říká Duncan Adam ze Staffordshire University s tím, že výpadek zaměstnanců mají nemocnice aspoň částečně pokrytý. „Důležitá je zpráva, kterou takový krok vysílá. Stávkaři dávají najevo, že jim plat a nedostatek personálu neumožňují dělat jejich práci. Že pak neposkytnou takovou péči. A to je zásadní historický moment,“ doplnil Adam.

Právě zdravotní sestry na sebe v prosinci strhly největší pozornost. Za 106letou historii jejich odborů nestávkovaly – natož takto ve velkém. Zatímco ve Skotsku se odborová organizace Royal College of Nursing (RCN) snažila s tamní vládou na konci roku ještě dohodnout, zbytek Spojeného království (Anglie, Wales a Severní Irsko) šel stávkovat či rovnou protestovat do ulic. A to hned dvakrát v jednom měsíci.

Někteří se totiž ocitli v situaci, která už pro ně a jejich rodiny není únosná. „Je to vážně náročné, abych byla upřímná. Mám dospívající děti, můj syn by stále jedl. Mé nejstarší dítě mě pak občas kontroluje s tím, jestli jsem přes den něco jedla. A já zalžu, že jsem jedla v práci. Děti uživím, na jídlo pro sebe ale někdy nemám,“ vyjmenovala své důvody ke stávkování zdravotní sestra Antonia Berelson ze Sussexu.

Odborový svaz RNC tlačí nejen na 19procentní navýšení platů, upozorňuje také na nedostatek personálu. A právě požadovaným zvednutím výplat, které by bylo procentuálně vyšší než hodnota inflace, chtějí stávkující přitáhnout novou pracovní sílu.

Dosáhnout toho, že odbory začnou skutečně stávkovat, není v Británii snadné. Zákony jim ukládají poměrně komplikovaný proces.

Vyjednat lepší podmínky se ale zatím nedaří. S novým rokem je tedy stav věcí stále stejný, jen s jednou změnou – ke stávkujícím se nejspíš v lednových a dalších termínech přidají i zdravotní sestry ze Skotska. Ty totiž spolu s odborovou organizací porodních asistentek nepřijaly „konečnou a nejvyšší nabídku“, kterou jim udělala vláda v čele s Nicolou Sturgeon. Tedy navýšení platů o 7,5 %.

Voxpotem oslovený sociolog Duncan Adam upozorňuje, že zdravotníci dosud nestávkovali ze zcela jasného důvodu. Nechtěli potenciálně ohrozit fungování jednotlivých zdravotnických zařízení. To, že se nakonec ke stávkám a protestům zdravotní sestry, záchranáři a další uchýlili, podle něj jen ukazuje na naléhavost situace.

Britský kabinet si však i nadále udržuje vůči jejich požadavkům spíše odmítavý postoj. Premiér Rishi Sunak je ještě před Vánoci zamítl – i přes tlak z vlastní Konzervativní strany na co nejrychlejší řešení krize. Spoléhat se chce na nezávislé panely, které platy v rámci jednotlivých odborů a sektorů zhodnotí.

„Dveře jsou ale otevřeny každému, kdo chce konstruktivně jednat o tom, jak k těmto záležitostem v budoucnu přistupovat,“ uvedl Sunak poté, co vyšlo najevo, že se odbory opět nedohodly s ministrem Stevem Barcleyem. V polovině prosince přitom nevyloučil zákaz stávek a protestních akcí.

Jak znesnadnit stávkování

Dosáhnout toho, že odbory skutečně začnou stávkovat, není v Británii snadné. Zákony jim ukládají poměrně komplikovaný proces – členové, jichž jsou i desítky tisíc, musejí o možnosti stávky hlasovat.

„Hlasování se musí zúčastnit přes 50 % členstva. Představte si to v kontextu jakékoliv jiné demokratické volby: kdyby byla povinná nadpoloviční účast u hlasování o složení Dolní sněmovny, ani jeden z poslanců by v ní teď neseděl. Dosáhnout takové účasti je zatraceně těžká práce,“ podotýká Adam. „Pro“ potom musí hlasovat 40 % ze zúčastněných odborářů.

Historicky významný je tedy už jen fakt, že se ke stávkám odborové svazy vůbec dobraly. Navíc v takovém počtu. „A to navzdory tomu, že jsou zákony týkající se odborů momentálně nejpřísnější, co kdy ve Spojeném království byly. A jedny z nejstriktnějších v Evropě,“ připomíná Duncan Adam, jenž je sám členem odborové asociace pro zaměstnance britských univerzit – British Universities Industrial Relations Association (BUIRA).

Ostrovy nejspíš čeká leden plný železničních výluk a zpožděných spojů, ale i nemocnic s ještě citelnějším nedostatkem personálu než obvykle.

Krátký exkurz do historie: legislativu zpřísnila vláda Margaret Thatcher na počátku 80. let v reakci na události sedmé dekády 20. století. Tedy na spory mezi hornickými odbory a konzervativní vládou Edwarda Heatha o zvýšení platů, které vyústily v obří stávky horníků.

„Zajímavá je pro mě ale otázka, proč labouristé, kteří vládli v letech 1994–2010, zákony nezmírnili. Místo toho se soustředili spíš na práva jednotlivých pracovníků, kteří namísto kolektivního vyjednávání mohli jít pouze soudní cestou,“ poukazuje odborník na pracovněprávní vztahy Adam.

Čtěte také: Všichni Britové se do busu nevejdou. Odcházející premiérka Truss krizi ještě prohloubila

Zmiňované procentuální hranice později představila konzervativní vláda Davida Camerona v roce 2016. Z expertovy osobní zkušenosti zpřísnění poněkud paradoxně nasměrovala jeho odborový svaz správným směrem – když už chce řešit nějakou otázku, má nyní mnohem lepší ponětí o tom, co si o ní členstvo vlastně myslí.

„Více lidí – a ne všichni jsou jako já, tedy bílí muži středního věku – se také začalo do činnosti organizace aktivněji zapojovat. Zastoupení lidí ve vyjednávání se tak začalo diverzifikovat, a s tím i naše priority,“ popisuje Adam proces proměny uvnitř asociace BUIRA.

Blíží se konec?

Pohled společnosti na protestní akce se liší. Třeba v pravicových médiích, jak Duncan Adam zmiňuje, je rámují jako škodlivé a ubližující. A podobně se o stávkách vyjadřuje i britský kabinet v čele s Rishim Sunakem.

„Ale tak to přece není. Lidé se za sebe prostě postavili a vyjadřují si vzájemně solidaritu, budují silné hnutí,“ oponuje mu na dálku sociolog ze Staffordshire University. Stávkující nakonec podporuje i široká veřejnost.

Za tím může být jak pozůstatek kolektivní podpory, kterou v lidech vyburcovala koronavirová pandemie, tak i pocit sounáležitosti, již se v Britech snažila budovat konzervativní vláda s heslem „Jsme v tom společně“ ještě dávno před covidem-19. Byť možná s jiným úmyslem.

Kalendář stávek lidí nejrůznějších profesí se v prvním měsíci roku 2023 už zaplnil. Ostrovy tak nejspíš čeká leden plný železničních výluk a zpožděných spojů, ale také nemocnic s ještě citelnějším nedostatkem personálu než obvykle. A do jara mají několik velkých stávek v plánu i učitelé – v únoru a březnu budou po několik dní zavřené prakticky všechny školy napříč Anglií a Walesem.

Odboráři i vládní zástupci se v minulém týdnu sice vrátili k vyjednávání, britský kabinet ovšem plánuje proti stávkám do budoucna zakročit. Premiér Sunak přišel s návrhem „protistávkové“ legislativy, která by měla výrazně ztížit možnost takto protestovat pracovníkům třeba ze zdravotnictví či školství. Ministr obchodu pak na vysvětlenou doplnil, že „ačkoliv je potřeba chránit právo na stávku, vláda musí ochraňovat i životy a živobytí“.