Erdoğan

29. 05. 2023, 15:32

Turecká vláda jednoho muže: Cesta od parlamentní demokracie k téměř neomezenému prezidentství

Timur

Výsledky jsou jasné: Recep Tayyip Erdoğan znovu vyhrál. Od roku 2018 v zemi existuje jiný ústavní systém, než na který bylo nezávislé Turecko zvyklé. Vše je totiž buď rovnou v rukou prezidenta, anebo se to bez jeho vkladu neobejde. Jak bude vypadat příštích pět let, nemůžeme říci s jistotou. Můžeme se ale blíže podívat na to, jaké možnosti bude mít Erdoğan v rukou.

Podle změn, které přinesla rozsáhlá změna ústavy z roku 2017, je v Turecku parlament až na druhé koleji. Současné znění tohoto nejdůležitějšího státního dokumentu vzniklo v době, kdy se země vzpamatovávala z neúspěšného pokusu o převrat, jenž se odehrál v noci z 15. na 16. července 2016. Tehdy se část armády pokusila zavraždit prezidenta, zablokovala mosty přes Bosporskou úžinu v Istanbulu a mimo jiné zaútočila na budovu parlamentu.

Erdoğan poté neúspěšný převrat využil k posílení osobní moci. Dlouho připravovaný posun od parlamentní republiky k prezidentské mohl začít. Referendum o ústavních změnách následuje necelý rok poté: 16. dubna 2017. O celonárodní dohodě se dá s úspěchem pochybovat. Souhlas vyslovilo 51,4 % zúčastněných, zatímco 48,6% ústavní změny odmítlo.

Dosah prezidenta na justici a nezávislé úřady je mimořádný. On sám jmenuje 12 z 15 ústavních soudců a žádný souhlas k tomu nepotřebuje.

Ústava ve znění před rokem 2017 s sebou nesla určitý genetický problém. Vznikla totiž v roce 1982, tedy dva roky od vojenského převratu. Byla přijata pod kuratelou nejvýše postavených důstojníků a jen s omezenou účastí civilistů. Zajišťovala silné postavení armádě. Možnost ji kontrolovat byla minimální.

Čtěte také: „Kdo nesouhlasil, zmizel.“ Takhle turecký režim likvidoval odpůrce, Sobotní matky za ně stále bojují

O změnu se pokoušela řada politických stran – hlavně těch více kritických vůči armádě a zastáncům ideologie kemalismu. Podařilo se to až vládnoucí Straně spravedlnosti a rozvoje (AKP).

Superprezident v čele

Prezident v dnešním Turecku má všechny potřebné páky k tomu, aby dominoval politickému dění. Dříve nesměl být členem žádné politické strany, nyní může být klidně i jejím předsedou.

Výkonná moc dostává nový kabát – jednodušší a přehlednější. Obejde se již bez funkce premiéra, jejíž veškeré pravomoci přecházejí na hlavu státu. Ta také vytváří a ruší ministerstva, vybírá a odvolává ministry. Parlament už do této oblasti nikterak nevstupuje.

Čtěte také: I po ničivém zemětřesení je Erdoğan za stavitele. Kurdský východ Turecka ale patří opozici

Dosah prezidenta na tureckou justici a nezávislé úřady je mimořádný. On sám jmenuje 12 z 15 ústavních soudců a nepotřebuje k tomu souhlas žádné další instituce. Zbylé tři soudce volí parlament, v němž má ovšem Erdoğan většinu.

Třináctičlenný orgán samosprávy soudců a prokurátorů – něco na způsob v Evropě známé nejvyšší rady soudnictví – opět obsazují společně prezident (šest) a parlament (sedm). Řadu rozhodnutí je ovšem nutné přijmout dvoutřetinovou většinou.

Tureckého prezidenta dokonce není možné ani interpelovat, pouze jeho zástupce, ministry a členy různých vládních úřadů.

To samé platí i o Nejvyšší volební komisi, která hraje při hlasování o nové hlavě státu hrát důležitou roli. Její členové mají pravomoc nechat volby opakovat, případně diskvalifikovat protikandidáta, což se také mohlo stát realitou, kdyby Erdoğan volby nakonec prohrál.

Parlament jako kulisa

Z pracovního parlamentu se stává spíše parlament sváteční. Ústava sice zvyšuje počet poslanců z 550 na 600, s tím však zároveň paradoxně přicházejí menší pravomoci. Zrušením pozice premiéra a podřízením vlády prezidentovi se tento orgán stal pouhou kulisou moci.

Přestože například nově můžou poslanci žalovat hlavu státu u Ústavního soudu, pro samotné vyšetřování je však nutná jejich dvoutřetinová většina. Prezidenta dokonce není možné ani interpelovat, pouze jeho zástupce, ministry a členy různých vládních úřadů.

Čtěte také: Vůně pečených kaštanů a touha po změně. „Proč nezkusit jiného prezidenta?“ zní z Istanbulu

Zkrátka: příslovečný prsten moci je u prezidenta. U Erdoğana už tušíme, jak s ním nakládá. Vyhlídky na dalších pět let jsou momentálně spíše pesimistické, nicméně jak už u tureckého vládce během jeho kariéry bývá zvykem, můžeme se dočkat řady zvratů. Schopnost politického přežití a potřebná dávka oportunismu mu, jak ukázaly výsledky nedělního druhého kola, opravdu nechybějí.

Témata: Erdoğan, Prezident, Turecko, Volby