Palestinskému lékaři před šestnácti lety izraelská armáda zabila tři dcery. Přesto se rozhodl neutopit v nenávisti a dnes pomáhá hledat cesty k zahojení těch nejhlubších ran. V rozhovoru pro Voxpot popisuje, kde brát sílu a jak hněv přetavit ve světlo.
Izzeldin Abuelaish je palestinský lékař, kterému se 16. ledna 2009 zhroutil svět.
Ke konci tehdejší třítýdenní války v Pásmu Gazy byly při izraelském útoku na několikapatrovou budovu v uprchlickém táboře Džabália zabity jeho tři dcery a neteř. Abuelaish přitom truchlil už dávno – od smrti jeho ženy uplynulo jen pár měsíců.
Palestincova bolest nezůstala ve stínu trosek. O ztrátě dcer se dozvěděl ve chvíli, kdy odpovídal na otázky do vysílání izraelské televize Channel 10.
Abuelaish měl na vybranou. Mohl si vybrat nenávist, ale místo toho začal ještě hlasitěji mluvit o míru a o lidskosti. O své zkušenosti napsal knihu Nebudu nenávidět a další léta zasvětil výzkumu, například jako zakladatel Globálního institutu pro studium socioendemických onemocnění, nenávisti, zdraví a míru při Univerzitě v Lovani.
V rozhovoru pro Voxpot mluví o svém příběhu i životních postojích. A rozebírá také svůj pohled na současné dění v Pásmu Gazy, tedy na křehké příměří a jeho budoucnost.
Jak vnímáte současné příměří v Gaze? Vidíte v něm skutečnou šanci na změnu?
Co to slovo „příměří“ vlastně znamená? Ať už tomu, co se dělo v Gaze, říkáte jakkoliv, válka to nebyla. A teď to ustalo. Natrvalo, nebo jen dočasně? Bomby umlkly, nebe, které nedávno naplňovaly drony a oheň, je tiché jen na chvíli. Ticho je křehké – není to mír, ale přestávka plná vyčerpání mezi vlnami zkázy.
Poučíme se a uvidíme v situaci příležitost? Nebo jde jen o oddech, po kterém přijdou nové útoky? Pro ty, kdo v Gaze přežili, jde o pauzu mezi smutkem a nejistotou, krátký okamžik k nadechnutí. Ne ale v úlevě – ve smutku. Teď si procházejí nepředstavitelnou ztrátou a na bedrech jim leží nesnesitelný úkol. Počítat mrtvé.
Čtěte také: Podle úniku z izraelské armády tvoří pět ze šesti zabitých Palestinců civilisté
Palestinský básník Mahmúd Darwíš jednou řekl, že „after the war, the war ends, after the war, the leaders will shake hands“ (po válce válka skončí, po válce si lídři podají ruce, pozn. red.). Přesně jako si je podali v Šarm aš-Šajchu.
Co řekneme těm, kdo za válku zaplatili nejvyšší cenu? Doufám, že svět neusiluje o příměří jen v Palestině, protože válka se šíří všude. Diskriminace, podněcování nenávisti, nenávistné zločiny, strach, nejistota, násilí… Jsou všude. Na Ukrajině, v Sýrii, Súdánu, Jemenu, jinde v Africe.
Nemůžeme si říct aspoň pro jednou, že „už nikdy“? Měli bychom si uvědomit, že válkám je třeba předcházet, ne je zaznamenávat, ne o nich jen mluvit. Právě to se musíme naučit. Vnímat situaci v Gaze jako příležitost k zamyšlení, co se stalo, jaké jsou příčiny, a co je třeba udělat, abychom to překonali.
Co je pro to podle vás potřeba udělat?
To nejdůležitější: respektovat právo. Žijeme ve světě, který by měl stát na mezinárodním právu, lidských právech a úctě k mezinárodním úmluvám o lidských právech.
Jenže dnes? Tyto principy jsou prázdné. Jsou bezzubé. Nikdo se nikdy nechoval doopravdy podle pravidel. Ani Evropa, ani Spojené státy ani Izrael… Všichni porušují mezinárodní právo.
Čtěte také: Haag vydal zatykač na izraelského premiéra a někdejšího ministra obrany
Potřebujeme odpovědnost. Odpovědnost je zásadní, přímo klíčová pro naši důstojnost, svobodu a náš svět. Doufám, že se nad tím svět zamyslí a najde diplomatické řešení, které ukončí válku a odstraní její kořeny. A že umožní dojít k diplomatickému řešení, které ukončí okupaci.
Musíme humanizovat, ne politizovat – a pochopit, že válka je destruktivní pro nás všechny. Nikdo nevyhrává.
Vidíte mezi Palestinci spíše únavu z konfliktu, nebo rostoucí radikalizaci?
Lidé jsou vyčerpaní, zoufalí, frustrovaní, ztrácí naději. A svět se jen dívá a mlčí, je zaujatý nebo rovnou spoluviníkem na tom všem, co se v Gaze děje. Palestinci byli dehumanizováni, okupováni a utlačováni po desetiletí.
Izraelská vláda – mluvím o izraelských vůdcích, kteří jsou čím dál pravicovější – utlačuje, rozšiřuje osady, ničí domy, zatýká lidi a blokádu Pásma Gazy drží asi sedmnáct, osmnáct let.
Od roku 2000 do nynějška za sebou máme šest, sedm válek. Kolik Palestinců při nich zemřelo? Moje dcery byly zabity v roce 2009. Co potom očekáváte od lidí, kteří jsou pod útlakem a čelí nesnesitelné situaci? Že se budou usmívat, přijímat to?
Nikdo nedokáže žít s bolestí. Když zažíváte bolest, křičíte. A zločin, k němuž došlo 7. října 2023, je toho výsledkem. Jde o jejich křik.
Nenávist je nemoc
Jste známý jako „lékař, který odmítl nenávist“. Přišel jste o tři dcery a neteř, nynější izraelská vojenská operace v Gaze zabila vaše další příbuzné – jak si uchováváte mírové postoje tváří v tvář opakované ztrátě?
Momentálně žiji v Belgii, kde na univerzitě v Lovani vedu svůj institut. K tomu mě přivedlo všechno, čím jsem si v životě prošel. Celý život jsem bojoval o přežití, ale našel cestu: vzdělání a víru.
Víte, když byly mé dcery zabity, lidé očekávali, že mě tohle neštěstí nenávistí zaplní. Jako lékař jsem ale o nenávisti nikdy nepřemýšlel – nejde podle mě o emoci nebo způsob chování, vnímám ji jako nemoc, chronickou nemoc. Pokud bych ji v sobě dál nesl, nikdy bych se nezotavil. Je jako jed.
Protijedem na nenávist jsou také informace. Naše redakce je přináší díky těm z Vás, kdo Voxpot podporujete předplatným. Bez této podpory bychom nemohli existovat a psát o světě, jaký doopravdy je. Děkujeme!
Rozhodl jsem se proto přetvořit tragédii v něco pozitivního: v obhajobu lidskosti a spravedlnosti a památku svých dcer. Sice trpím, ale nepřeji si, aby trpěli i ostatní. Cítím samozřejmě hněv. Je ale pozitivní – nabíjí mě a dává mi sílu udělat z neštěstí světlo.
Zmiňujete víru. Jakou roli ve vašem životě hraje?
Víra mi velmi pomáhá jít dál. Jsem gynekolog a vím, že pokud pacientka zemře, nemohu u jejího těla truchlit donekonečna. Musím jít dál, abych zachránil další život. Zároveň se musím poučit a zjistit, proč první pacientka zemřela a co mohu udělat, aby se to neopakovalo.
V nenávisti bych se utopil.
Je to vlastně jako s nenávistí. Kdybych chtěl nenávidět každého, kdo se ke mně kdy zachoval špatně, nikam bych se neposunul. V nenávisti bych se utopil. Jak řekl Einstein: „Život je jako jízda na kole. Abyste udrželi rovnováhu, musíte zůstat v pohybu.“ Tak jsem jel kupředu – stále rychleji a s větší silou, odhodlaný se nevzdat a nezapomenout.
Zkraje našeho rozhovoru jsem se ptala na současné příměří v Gaze. Jaký dopad měly na Palestince a Palestinky poslední dva roky?
Cena války je viditelná i neviditelné. Bavíme se o genocidě, etnické čistce. O více než sedmdesáti tisících mrtvých a přes sto osmdesáti tisících zraněných. Tu cenu nelze spatřit – nejde jen o zničené domy a životy. Neviditelné škody zahrnují strach, traumata, ztracené naděje. To jsou rány, které žádné příměří nezahojí.
Mluvil jsem s bratrem, náš dům byl srovnán se zemí jako celé sousedství. Když jsem se ho zeptal, kdy se vrátí domů, po chvíli ticha řekl: „Kam bych se vracel? Naše doma je pryč, máme jen svůj stan. Celá oblast je město duchů.“
Jeho slova dokonale vystihují realitu milionů Palestinců, kteří žijí mezi minulostí a nejistou budoucností, mezi troskami a vyhnanstvím. Nic není bolestivější, než žít v nejistotě.
Po stovkách dnů plných utrpení je Gaza bez dětí, bez matek, bez rodičů, bez škol, bez vody, bez jídla. Lidé jsou bez končetin, bez naděje. A svět musí pochopit, že nestačí jen znovu postavit domy. Je třeba znovu poskládat lidské srdce a mysl, obnovit důvěru, důstojnost a víru v hodnotu života. A toho lze dosáhnout jedině skrze spravedlnost a odpovědnost.
A je to podle vás možné? Za současné situace?
A proč ne? Svět přece netvoří jen Spojené státy. Existuje další skoro dvě stovky zemí, které mluví o lidských právech, o spravedlnosti. Mlčet v době bezpráví znamená podílet se na něm. Dnes se to děje Palestincům, ale zítra to může potkat kohokoliv jiného. Pokud svět nezasáhne, budeme žít v džungli, kde vládne jen síla.
Když například prezident Trump říká, že chce mír skrze sílu – mír nemůže vzniknout silou, a pokud slouží jedné straně, není dobrý. Musí být spravedlivý, protože mír je vztah, vztah mezi dvěma stranami. Nerodí se z vrtulníků Apache, ani z letadel F-35, ani ze zbraní.
Proč západní státy neuplatní vůči Izraeli stejné sankce a stejný přístup, jako přijaly vůči Rusku? Proč nedopřejí Palestincům stejné zacházení, jaké dávají Ukrajincům? Co udělaly vůči Izraeli tak, jak to dělají vůči Rusku, Íránu, Sýrii nebo Iráku?
Přesto vidím naději: ve veřejnosti a nové generaci. Svět je dnes otevřenou knihou, všechno víme a vidíme. Mladí lidé představují naději a budoucnost, protože jde o jejich život. A my jim musíme předat svět, ve kterém bude možné tu budoucnost skutečně žít.
Izzeldin Abuelaish byl hostem Inspiračního fóra v rámci Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.
