Arabské státy jednají o větší spolupráci na obraně. Mluví se o vzniku „arabského“, případně „islámského“ NATO i změnách v obranné politice. Co se změnilo po izraelském útoku na Katar?
V úterý 9. září vyslal Izrael rakety na Dauhá. Cílil na vyjednavače a vůdce Hamásu – úder sice vedením palestinského hnutí příliš neotřásl, dynamikou na Blízkém východě ovšem ano.
Bezprecedentní útok vedl k jednání arabských zemí, zda a jak spojit síly z hlediska obrany. Otázkou je, zda je taková spolupráce vůbec reálná.
„V minulosti jsme viděli spoustu pokusů o větší arabské spojenectví a různé arabské aliance,“ připomíná v rozhovoru pro Voxpot výzkumný pracovník Jan Daniel z Ústavu mezinárodních vztahů.
„Většinou padly na vnitřních sporech – kdo by měl velet, kdo platit, jak se rozhodovat. Viděli jsme to i teď. Spojené arabské emiráty a Katar byly rovnou kritické, mezi Egyptem a Saúdskou Arábií následně došlo k pošťuchování, kdo by měl mít hlavní slovo,“ vysvětluje.
Co se po izraelském útoku na Katar změnilo pro státy Zálivu?
Hlavní změnou bylo, že Izrael zaútočil na stát, který hostí na svém území americkou základnu – a ukázalo se, že Američané nejsou schopni Izrael udržet na uzdě. Že nejsou schopni zajistit státům Zálivu bezpečnost, což je přitom to hlavní, co od Američanů chtějí. Takže nynější idea „arabského NATO“ v něčem vychází z tohoto faktu. Je starší, ale teď se o ní znovu mluví.
Posun vidím také v tom, že Izrael už neútočí jen na země, které deklaroval jako svoje protivníky. Na jednu stranu se to Kataru dlouhodobě týká, protože v Izraeli vůči němu panuje dost velký odpor kvůli tomu, že hostí politické reprezentanty Hamásu a dlouhodobě je Izraelci obviňován z podpory Hamásu. To je nakonec nyní používáno k určité legitimizaci toho útoku.
Na druhou stranu ale Katar rozhodně není otevřeně nepřátelský stát vůči Izraeli na úrovni Íránu. Útok zde byl proveden také za pomoci letadel a ne jako dříve, když Izrael zabíjel své oponenty v arabských zemích za pomoci svých zpravodajských služeb – což mu dávalo jistou možnost popřít, že by za tím stál on. Provedení útoku zvýšilo šok a překvapení z něj.
Ale znovu: co se změnilo, je, že Izrael poprvé přímo zaútočil na stát v Perském zálivu. A to konkrétně na stát, který má status významného amerického spojence mimo NATO.
Státy Zálivu mají tedy dojem, že na Spojené státy už není spoleh?
Ano, to je jedna z hlavních linek, které se po útoku otevřely. Nedůvěra vůči Spojeným státům tam rostla už dřív – od pravděpodobně íránského útoku na ropná zařízení v Saúdské Arábii v roce 2019.
Tehdy, během první Trumpovy administrativy, slibovaly USA zásadní nátlak na Írán, takzvanou strategii maximálního nátlaku. Arabské státy se za ni víceméně postavily, ale ze strany Ameriky se reálně nic moc, mimo ekonomických sankcí a politického tlaku, nestalo.
Když pak Írán zaútočil na saúdská ropná zařízení a USA navzdory očekávání nezareagovaly nijak výrazně, bylo to pro ně velké zklamání. A zesílil argument, co se dá od Spojených států vlastně čekat.
Čtěte také: Kde všichni jste? Íránu se rozpadá síť jeho proxies
V roce 2020 a na začátku roku 2021 vyjednaly USA normalizaci vztahů mezi některými arabskými zeměmi a Izraelem. Takzvané Abrahamovské dohody podepsaly SAE, Bahrajn, Maroko i Súdán. Jakou budoucnost mají dohody i další normalizace?
To je velká otázka. Je velmi pravděpodobné, že se Abrahamovské dohody momentálně o Saúdskou Arábii nerozšíří – což by byl krok, který by jim dodal výrazně větší váhu.
Ze strany Spojených arabských emirátů – reálně nejdůležitějšího státu, který garantuje existenci dohod – pak v poslední době slýcháváme, že si určily červenou linii v oblasti anexe území na Západním břehu nebo Západního břehu jako takového. To je mimochodem jedna z věcí, kterým měly Abrahamovské dohody podle SAE zabránit. A měly tak v dlouhodobém horizontu vést ke vzniku samostatného Státu Palestina.
Pro SAE je teď ale komplikované říct, že k němu skutečně vedou, když izraelský Kneset vyhlašuje suverenitu nad Západním břehem a dochází k rozšiřování osad.
Abrahamovské dohody nicméně fungují na principu politické normalizace, stejně jako – a možná i více – na bázi ekonomické normalizace. To je něco, co je pro Emiráty velmi zajímavé. Kompletně od dohod odstoupit by bylo pro SAE komplikované i kvůli reakci Spojených států. Dovedu si ale představit nějakou sérii symbolických kroků jako první varování a signál emirátského znepokojení.
V posledních týdnech je na stole větší spolupráce na obraně, mluví se také o vytvoření arabského ekvivalentu Severoatlantické aliance. Je podle vás reálný?
Upřímně si to nedokážu dobře představit. V minulosti jsme viděli spoustu pokusů o větší arabské spojenectví a různé arabské aliance, ale většinou padly na vnitřních sporech – kdo by měl velet, kdo platit, jak se rozhodovat. Viděli jsme to i teď. SAE a Katar byly rovnou kritické, mezi Egyptem a Saúdskou Arábií následně došlo k pošťuchování, kdo by měl mít hlavní slovo.
Káhira tvrdila, že by měla velet ona, že zvládne dodat vojáky, což by ovšem s ohledem na financování projektu Saúdskou Arábií nemuselo být úplně ono. Současná debata se dá svým způsobem číst jako snaha egyptského prezidenta Sísího pozicovat se jako potenciální lídr arabského světa. A taky odstínit kritiku, která se na Egypt snáší za pokračující spolupráci s Izraelem.
K institucionalizovanější spolupráci tedy spíše nedojde.
Podle mě to nehrozí. Něco takového funguje, a to jen v omezených případech, jedině v Radě pro spolupráci arabských států v Zálivu (GCC). I zde jde ale spíše o výsledek hegemonie ze strany Saúdské Arábie – společné síly jsou schopné konat, když se shodne Saudská Arábie a SAE.
Čtěte také: Izrael drtí Gaza City. Vojensky už není čeho dosáhnout, varuje bývalý šéf Šin Bet
Takže z toho vychází, že státy Zálivu budou do nějaké míry stále závislé na USA, nebo ne?
Na jednu stranu ano, na druhou se více řeší, že se budou snažit více diverzifikovat své aliance. Dlouhodobě se diskutuje, jakým způsobem se budou arabské země vztahovat k Číně, některé z nich v minulosti i k Rusku.
Je proto otázka, jestli se v tomto ohledu dokážou někam posunout. Zajímavé byly v tomto ohledu společné deklarace Pákistánu a Saúdské Arábie o vzájemné spolupráci v obraně a bezpečnosti. Je dobré dodat, že Pákistán je stát s obrovskou armádou, částečně vyzbrojenou ve spolupráci s Čínou, a samozřejmě disponuje i jadernými zbraněmi.
Z bezpečnostního hlediska ale budou země Zálivu přinejmenším v krátkodobém horizontu nadále závislé na Spojených státech. Asi tak moc, jak je na nich přes všechnu kritiku i spory závislá Evropa.
