Katalánská zpěvačka a producentka Rosalía je celou svou kariéru předmětem kontroverzí. Její nová deska Lux je zároveň nejoriginálnějším produktem popové hudby za dlouhé roky. Nejde ale o marketingový produkt napěchovaný apropriací?
Spustíte přehrávání a zaplaví vás opulentní, maximalistický zvuk plný živých smyčců a melodií Londýnské filharmonie. V době prosycené elektronikou bílého popu, jehož letošním vrcholem je vyumělkovaná sebeprezentace „showgirl“ Taylor Swift, působí čtvrtá dlouhohrající deska dvaatřicetileté Rosalíi jako malý zázrak.
Katalánsko-hispánskou hudební tradici propojuje s kulturou zbytku kontinentu, zakořeněnou v klasické hudbě především barokní a klasicistní opery. Propojení je však vytvářeno s jedinečnou úctou ke kulturám vlastních autorce – ale i těm, které díky své popové hvězdnosti poznala.
Proč je tedy Rosalía zároveň označována za jednu z nejproblematičtějších osob současného popu? Některé posluchačstvo její snahy o zvýraznění odlišných kultur považuje za vykořisťující, a každou z Rosalíiných desek rámuje obviněními z kulturní apropriace.
Termínem označujeme jev, kdy si většinová kultura přivlastňuje charakteristické rysy nebo aspekty kultury menšinové. V posledních letech je jím pak častováno mnoho umělců a umělkyň převážně z řad majetných bílých Evropanů či Američanů, vnášejících do svých výtvorů nepřiznaně prvky kultur, které právě Evropa či Amerika utlačovala a vykořisťovala.
Od flamenca k opeře
Rosalíina situace byla odlišná. Už jako dítě našla obrovskou zálibu ve španělské lidové hudbě, především flamencu. Obdivovala Camaróna de la Islu, jednoho z nejznámějších flamencových hudebníků, a následně ji cesty zavedly až ke studiu muzikologie.
Flamencem byly silně ovlivněné také její první dvě nahrávky. Los Ángeles, které vytvořila s producentem Raülem Refreem, mířilo spíše k jeho tradiční podobě. Následující El Mal Querer – původně její bakalářská práce – už ozvláštnila také různorodými podobami tanečního a urban popu.
Ohlasy na druhou desku byly fenomenální. Získala cenu Grammy a časopis Rolling Stone ji označil za nejlepší španělskojazyčné hudební album všech dob. Už od jeho vydání je však Rosalía terčem kritiky za přivlastňování si právě flamenca.
Žánr, který je dnes s hispánskou kulturou bezmezně spojený, původně pochází z komunity gitanos, andaluských romských migrantů. Zatímco Rosalía měla jako bílá Španělka snadnější cestu systémem k proslavení sebe i žánru, andaluští Romové ji vnímali jako ženu využívající znaky a hodnoty kultury, která jí a jejím souputnicím nepatří.
Byla taková kritika na místě? Flamenco se od dvacátého století rozšířilo nejen po Španělsku, ale i dalších španělsko-jazyčných zemích včetně kolonií, a ovlivnilo vývoj moderních hudebních žánrů.
Během diktatury Francova režimu se stalo bezesporu předmětem apropriace, jeho umělci ale využívali textovou formu ke kritice autokratického režimu. A v roce 2010 zařadilo UNESCO flamenco na seznam nehmotného světového dědictví.
Flamenco se postupným vývojem – stejně jako například rap v zaoceánských státech – stalo nedílnou součástí španělské identity. Hudebnictvo romského a nebílého původu má skutečně komplikovaný a omezovaný přístup k proslavení se v rámci žánru spojeného s jejich kulturou.
Restrikce jsou ale dány dlouhodobou systematickou marginalizací menšin, přirozeně plynoucí z rasismu, politické represe a dalších historických faktorů včetně nekontrolovaného kapitalismu.
Čtěte také: Za tahle slova můžete dostat kulku. Súdanský rap mluví za celý zkoušený národ
Pokud by navíc k rozšíření hudebních žánrů pocházejících z menšinových kultur přispívalo pouze jejich členstvo, pravděpodobně by k masové popularizaci ani nedošlo. Tak jako u španělského flamenca by z popularizovaného baile, brazilského funku a dalších latinskoamerických žánrů nemohly čerpat žádné evropské kultury.
A hudba tamních producentů a producentek by například v pražských klubech, kde jsou latinskoamerické žánry momentálně velmi oblíbené, znít nemohla.
Rosalía jakožto bílá Španělka proto nehraje v apropriaci flamenca ani jiných žánrů natolik zásadní roli. Z rozhovorů je cítit její láska k hispánským, latinským i španělským kulturám a jejich hudbě.
Trend jejich popularizace je navíc dlouhodobý, spojený s globalizací a digitalizací hudby. Rosalía je tak především vokalizátorkou žánrů, které hudební svět dlouho přehlížel.
Kolik řečí znáš
Deska Lux ale v její kariéře představuje doposud nejradikálnější změnu. Zpěvačka, která jako náctiletá podstoupila operaci hlasivek, se pouští do doposud nejodvážnějších poloh, a její hlasový projev nikdy nebyl sebejistější.
Lásku k opeře našla Rosalía, jak uvedla pro NPR, už v dětství, kdy v domě její babičky poslouchala velké množství desek nejslavnějšího tenoristy dvacátého století Luciana Pavarottiho. Lux ale není jen poctou operním velikánkám a velikánům – Rosalía na něm hledá hranici nebeského a sekulárního a svoji touhu a světské prožitky reflektuje prostřednictvím postav světic z celého světa.
„Budu tě šukat tak dlouho, až mě začneš milovat,“ křičí v závěrečné části lead singlu alba Berghain americké hudebnictvo Yves Tumor. Expresivní, úderné outro je odpovědí na ještě intenzivnější sloku islandské zpěvačky a producentky Björk, která volá po „božím zásahu“, a v několika minutách tak dokáže shrnout celé kouzlo Luxu.
Rosalíino propojení operních prvků se španělskou kulturní tradicí na stále především popové desce může oslovit nové zájemce a zájemkyně nejen o operu jako takovou, ale také s ní spojená představení, což se opeře moderní dlouhodobě nedaří.
Zpěv je na albu nástrojem změn nálad, kterými Lux překypuje. Zatímco v Berghainu po sborovém skandování „seine angst ist meine angst“ (váš vztek je můj vztek) uklidňuje vzýváním úcty k německé skladatelce a světici Hildegardě z Bingenu (na její hudební tradici navazuje celá řada současných hudebních experimentátorů a experimentátorek), ve skladbě Memoria naopak umožňuje smyslnou, emotivní gradaci.
Čtrnáct jazyků, které Rosalía na Lux použila, nejsou nástrojem ke kulturnímu vykořisťování, ale jejich oslavám. Lux je ve své sonické podobě oslavou kultury, života a žen, které za svou snahu o zprostředkování „Božího zásahu“ přišly o život.
A střet nebeského a tělesného? Rosalía stojí přímo uprostřed něho. Je prorokyní i pohankou zároveň, v sexualitě a tělesné introspekci nachází cestu k bohu a vyššímu poslání.
Lux není přelomovou deskou skrze zapojení operních prvků, ale svou krásou, kterou do alba zpěvačka s láskou a produkčním puntičkářstvím vložila. Ježíš je mrtev, ať žije Lux.
