Novodobý „zázrak na ledu“ nebyl žádným zázrakem: hokejový tým USA předvedl na zimních olympijských hrách skvělý výkon a odnesl si zasloužené zlaté medaile. Na sportovní parádu naneštěstí navázala ubohá trumpovská podívaná.
Takže politika na olympiádě je nakonec OK? | Ilustrační foto: Archiv / X.com
Když američtí hokejisté vstřelili v prodloužení finálového zápasu olympijských her v Miláně do kanadské branky vítězný gól, uzavřel se příběh, na který Spojené státy čekaly dlouhých šestačtyřicet let.
Konečně zase přišlo velkého hokejové vítězství, a s ním i okamžik, který mohl na chvíli překlenout hluboké příkopy americké společnosti a někomu i vrátit pocit hrdosti na svou zemi.
Na několik hodin se to skutečně podařilo. Sjednocující radost ale netrvala příliš dlouho.
Hokejisté přitom mohli vstoupit do historie jako nesporní národní hrdinové. Stačila soudnost a zdravý úsudek, kterým by rozpoznali, že jejich vítězství bude okamžitě politicky využito.
Měli velmi opatrně volit, komu dovolí se na úspěchu přiživit. Místo toho udělali pravý opak.
Většina hráčů se směje prezidentově misogynní poznámce proti ženským hokejistkám.
Už před samotným finále se dalo očekávat, že se americký prezident Donald Trump pokusí případný triumf přetavit ve vlastní propagandistický nástroj. Vítězství, navíc nad Kanadou, se pak pochopitelně nabízelo jako symbol americké síly, dominance a návratu k „vítězící Americe“, kterou Trump tak rád slibuje.
Gratulační telefonát z Bílého domu hned po zápase samozřejmě nepřekvapil. Překvapivé však bylo, s jakou ochotou se samotní hráči rozhodli stát součástí trumpovského politického divadla.
Začalo to uniklým videem z kabiny, ve kterém se většina hráčů během telefonátu s prezidentem směje misogynní poznámce namířené proti americkému ženskému hokejovému týmu, který si z Milána také odvezl olympijské zlato.
Následoval další uniklý záznam, tentokrát z bujarých oslav, kde hráči ověnčí medailí ředitele FBI Kashe Patela. Ten na videu působí s trapností sobě vlastní jako dítě, kterému se splnil sen a konečně ho jednou „velcí kluci“ vzali mezi sebe.
Po návratu hokejistů do USA následovala divoká party v nočním klubu v Miami a následně oznámení, že většina týmu plánuje vystoupit přímo ve Sněmovně reprezentantů během Trumpova projevu o stavu Unie – tedy v prostoru, kde symbolika hraje stěžejní roli a nikdy není neutrální.
Právě během projevu přišlo smutné vyvrcholení celého spektáklu, který okolo sebe hokejisté nechali vytvořit. Trump si z nich udělal přesně to, co potřeboval: živý důkaz svého politického vítězství a symbol svého prezidentství.
Nikoli sportovce, kteří vyhráli díky talentu, práci a týmovosti, ale rekvizity ve vychloubačném příběhu, jak právě on „vrací Americe schopnost vítězit“. Hráči stáli, rozdávali úsměvy, pozdravy a se zdviženými pěstmi společně s dalšími členy Sněmovny skandovali „U-S-A“.
V jiných časech by podobná návštěva možná zůstala pouhou zdvořilostní tradicí. Jenže nežijeme v neutrální době. V éře hluboké polarizace už žádné veřejné gesto není apolitické.
Co mohlo být dříve vnímáno jako protokolární povinnost, dnes představuje jasný signál podpory.
Argument, že sportovci „politiku nesledují“ nebo jí „nerozumějí“, proto působí stále méně přesvědčivě – zvlášť když jejich vystupování zahrnovalo pózování v merchi MAGA, fotografování se s klíčovými členy administrativy či vědomé otevření týmové kabiny politickému představiteli okamžitě po historickém vítězství.
Určitou citlivost k vyznění a váze celé situace by přitom bylo logické očekávat alespoň od hráčů spojených s Minnesotou, tedy státem, jehož komunita v uplynulých měsících tragicky pocítila dopady politik, které Trumpova administrativa prosazuje.
Ani od nich však nepřišla sebemenší známka pochybnosti či odstupu.
A reakce hokejistů na následnou negativní odezvu veřejnosti? Stížnosti, že je v dnešní době vše příliš politické, a alibistické vysvětlování, že šlo pouze o oslavy a čestné pozvání. Za normálních okolností by tomu možná šlo uvěřit. Jenže většina těchto kroků nebyla náhodná ani nevyhnutelná, ale šlo o vědomá rozhodnutí.
Stejně trapně jako výmluvy na účast v trumpovské klauniádě působily i mediální pokusy o záchranu fiaska s ponížením ženského týmu – ten mimochodem pozvánku do Bílého domu odmítl. Hráči na kritické otázky reagovali soutěžením, kdo rychleji vyjmenuje hokejistky, které obdivuje, nebo kolik kamarádek z ženského hokeje má uložených v telefonu.
Snaha zahladit škody působila spíš jako krizový mediální trénink, než skutečná reflexe.
Čtěte také: Když tají ledy. Pohne seriál Heated Rivalry se zamrzlou NHL?
Sportovci samozřejmě mají právo na politické názory. Pokud chtějí aktivně podporovat Trumpovu administrativu a hodnoty, které zastupuje, je to jejich legitimní volba. Legitimní však není schovávat se následně za apolitičnost a předstírat, že vaše jednání žádný politický význam nemá.
Vítězství, které mohlo být pro množství amerických hráčů tím největším v jejich životě, tak bude navždy zastřeno politickým zneužitím, které sami dovolili.
Autorka se věnuje sportovnímu marketingu.
.jpg)
