Když tají ledy. Pohne seriál Heated Rivalry se zamrzlou NHL?

Varování: Článek popisuje sexuální násilí.

Kanadský seriál Heated Rivalry se během uplynulých měsíců proměnil v kulturní fenomén. Romantické sportovní drama z prostředí NHL, respektive její fiktivní verze, sleduje příběh dvou elitních hokejistů, Shanea Hollandera, kanadského hráče týmu z Montrealu, a Ilyi Rozanova, ruského talentu v Bostonu.

Oba se potkávají – a zamilují – ještě před vstupem do ligy. Postupně se vypracují do pozice největších hvězd a stanou se kapitány svých týmů, zatímco jejich vztah zůstává po celou dobu přísně utajený.

Veřejně jsou zosobněním rivality dvou tradičních klubů, v soukromí řeší stejná dilemata jako řada jiných closeted párů: strach z odhalení, nejistotu budoucnosti i tlak okolí.

Na papíře, respektive obrazovce, funguje koncept překvapivě dobře. Seriál, který je adaptací neméně populární knihy, nabízí napětí, emoce i atraktivní sportovní kulisu. Vyprávění stojí na kontrastu mezi viditelným a skrytým.

Napětí mezi oběma postavami se odehrává jak v tvrdých osobních soubojích na ledě, tak v drobných gestech mimo něj – pohledech při vhazování, krátkých dotecích na veřejnosti, setkáních v hotelových pokojích během týmových výjezdů.

Řemeslně zručný seriál pracuje s jazykem náznaků a poloskrytých signálů, které nahrazují otevřenou komunikaci v prostředí, kde by přiznání vztahu znamenalo profesní i osobní riziko.

Heated Rivalry si tak rychle našel publikum mimo tradiční fanouškovské kruhy a přivedl k hokeji nové skupiny diváků, což se odrazilo i v reakcích samotných hokejových klubů: v marketingových aktivitách začaly popularitu seriálu akcentovat a využívat.

Seriál se však nestal fenoménem jen díky samotnému příběhu. Jeho přitažlivost spočívá i v tom, že si dovoluje něco, co je v reálném hokejovém světě stále téměř nemyslitelné: otevřený homosexuální (a navíc explicitně erotický) vztah mezi dvěma aktivními hvězdami nejvyšší soutěže.

Jeho jméno se proto objevuje v debatách, zda může být populární kultura katalyzátorem změny toxického hokejového prostředí a otevřít dveře větší otevřenosti a respektu k individualitě.

Čím víc se však člověk podívá na skutečný stav severoamerického hokeje, tím víc tenhle optimismus působí jen jako dobře napsaná fikce.

Hokej – obzvlášť v Severní Americe – je typický silnou kulturou konformity. Nevyčnívat. Nerozptylovat. Nezatěžovat tým „osobními věcmi“. A už vůbec ne zpochybňovat normy maskulinity, na kterých tvrdý sport dlouhodobě stojí.

Mlčení je bezpečnější než pravda.

Cheryl MacDonald, autorka průzkumu důvodů, proč se hokejoví hráči k homosexualitě nepřiznávají, při rozhovorech slyšela opakovaně totéž: „Nezáleží na tom, jestli jsi gay, otřesený po otřesu mozku, sexuálně zneužitý nebo máš psychické problémy. Nic z toho není v pořádku, protože jsi rozptýlení.“

Logika je jednoduchá a krutá zároveň. Pokud existuje hráč, který je stejně dobrý, ale „bez problému“, vezme ti místo. Mlčení je bezpečnější než pravda. A tak se raději neříká nic.

Do obrazu ligy, která se změně brání, zapadá i kontroverze kolem Pride Nights, tedy tematických utkání speciálně zacílených právě na podporu LGBTQ komunity. Tyto zápasy tradičně zahrnovaly charitativní aktivity, vizuální prvky v hale a v některých případech také zvláštní rozcvičovací dresy nebo duhovou pásku na hokejkách.

Právě symboly solidarity se však v roce 2023 staly předmětem ostré kontroverze.

Hlavně ne duhu

Vše odstartovalo v okamžiku, kdy několik hráčů napříč kluby NHL odmítlo nastoupit do rozbruslení v Pride dresech. Argumentovali osobním přesvědčením, vírou nebo prostě tím, že „nechtějí být vtahováni do politiky“. Liga se ocitla v nepohodlné situaci a situaci vyřešila plošným zákazem.

V červnu téhož roku pak NHL oznámila, že zakazuje i takzvané „specialty jerseys“ při rozbrusleních a zápasech. Oficiálním zdůvodněním byla snaha „udržet jednotu ligy“ a zabránit, aby se hráči nebo kluby dostávali pod tlak v kulturních a politických otázkách.

Ještě absurdnější rozměr nabrala situace ve chvíli, kdy liga do zákazu zahrnula i Pride tape – duhovou pásku na hokejkách, kterou hráči používali jako jednoduchý a nenápadný symbol podpory.

NHL argumentovala, že by páska sloužila jako „obcházení“ nových pravidel o jednotné výstroji. Teprve po silné kritice ze strany médií, části fanoušků a hráčské asociace své stanovisko zmírnila a oznámila, že používání barevné pásky bude povoleno po celou sezónu.

Toxické prostředí v hokeji nezahrnuje zdaleka jen homofobii. K opakujícím se problémům patří i rasismus, domácí násilí, sexualizované násilí nebo systematické mlčení o duševním zdraví.

Profesionální hokej je popisován jako instituce prorostlá toxickou maskulinitou a prvky rape culture: sexuální násilí relativizuje, pachatele chrání a oběti zpochybňuje.

Týmové mlčení

Nejviditelnějším symbolem tohoto selhání se stal případ týmu Chicago Blackhawks a jejich hráče Kylea Beache, který v roce 2010 působil u týmu jako takzvaný Black Ace, tedy hráč připravený naskočit do vyřazovacích zápasů. Právě tehdy ho sexuálně napadl klubový videokouč Brad Aldrich.

Aldrich před Beachem pustil pornografii, začal masturbovat, vyhrožoval mu baseballovou pálkou a naznačoval, že mu zničí kariéru, pokud se pokusí odejít. Následovalo donucení k orálnímu sexu a masturbace na hráčova záda.

Beach incident nahlásil a jeden z trenérů informoval vedení klubu. Nikdo z vedení klubu však situaci dále neřešil. Spoluhráči buď mlčeli, nebo se Beachovi posmívali a častovali ho homofobními urážkami.

Důvod byl prostý: Chicago mířilo za Stanley Cupem a nikdo nechtěl narušovat koncentraci. Aldrich zůstal u týmu až do konce sezóny, slavil titul na ledě, jeho jméno je vyryto na poháru. Klub ho po sezoně tiše propustil s odstupným a bonusy. Bez vyšetřování a bez oznámení policii.

Systém selhal na všech úrovních.

Aldrich následně pracoval jako trenér na školách, dokud nebyl odsouzen za sexuální trestný čin vůči nezletilému. Vyšetřování o jedenáct let později potvrdilo, že vedení klubu i hlavní trenér Joel Quenneville lhali, když tvrdili, že o případu nevěděli.

Systém selhal na všech úrovních, od spoluhráčů a trenérů až po samotnou ligu. A přitom většina aktérů stále v lize aktivně působí na prominentních trenérských i hráčských postech.

Kanadský juniorský hokej nabízí další temnou kapitolu. Od roku 1989 tamní policie vyšetřovala nejméně patnáct případů sexuálního násilí spojených s juniorskými týmy.

Parlamentní vyšetřování navíc odhalilo, že organizace dlouhodobě používala fond financovaný mimo jiné z registračních poplatků hráčů k mimosoudním vyrovnáním v případech sexuálního násilí: od roku 1989 šlo o více než 7,6 milionu kanadských dolarů.

Čtěte také: Afrika šlape do pedálů. Mistrovství ve Rwandě má ale odvrácenou stránku

V roce 2022 navíc vyšlo najevo, že národní hokejová organizace Hockey Canada vyplatila vyrovnání ženě, která obvinila pět hráčů národního juniorského týmu ze skupinového znásilnění v roce 2018. Skandál vedl ke zmrazení státní podpory, odchodu sponzorů a dočasné izolaci Hockey Canada.

Přesto bylo v loňském roce všech pět obviněných hráčů v trestním řízení zproštěno viny. Právní konec ale neznamenal konec etických otázek ani systémového problému.

Samotná NHL selhává také v adekvátní reakci na obvinění aktivních hráčů v případech domácího násilí. Liga je jedinou ze čtyř hlavních severoamerických profesionálních lig (vedle organizace amerického fotbalu NFL, basketbalové NBA a baseballové MLB), která dodnes nemá jasně definovanou a veřejně závaznou politiku pro případy domácího a sexuálního násilí.

Místo systémového řešení rozhoduje vedení ligy případ od případu. Může se tedy stát, že hráči nastupují do zápasů, pobírají milionové kontrakty a pokračují v kariéře i během probíhajícího vyšetřování.

Rozšířit hranice

Zastoupení, které přináší i úspěšný seriál, má samozřejmě význam. A je důležité, že se hokej objeví v jiném kontextu a dokáže oslovit publikum, které se v jeho tradičním prostředí dosud necítilo vítané.

Pro část fanoušků může být Heated Rivalry první chvíli, kdy se v hokejovém příběhu skutečně poznají. A z marketingového hlediska je téměř jisté, že liga i kluby budou s jeho popkulturním úspěchem dále pracovat a využívat ho ve vlastní komunikaci.

Zároveň je těžké si od jednoho úspěšného seriálu slibovat změnu systému, který je dlouhodobě postavený na mlčení, konformitě a ochraně výkonu za každou cenu. Populární kultura může rozšířit hranice viditelného a představitelného.

Proměna samotného hokejového prostředí ale vyžaduje víc než dobře fungující fikci.