Větrníky rozeštvávají Česko: Příběh, jak elektrárny začaly jitřit emoce

Milínský starosta Vladimír Vojáček na dnešní masopust nepůjde. „Neužil bych si to. Na radnici jsem osmadvacátej rok. Tyhle poslední tři měsíce jsou úplně nejhorší,“ vysvětluje ve své kanceláři.

Na začátku jeho starostí stála zářijová nabídka společnosti ČEZ Obnovitelné zdroje: postavit na kraji milínského katastru dvě větrné elektrárny. Milín, dvoutisícová obec u Příbrami, nabídku očekával.

Společnost už dříve oslovila sousední menší obce v okolí strakonické dálnice D4, Pečice a Višňovou. Tamní zastupitelstva záměr původně schválila, než se do situace vložili nespokojení občané.

Větrníky by byly podobně vysoké jako žižkovský vysílač.

Rozpočtu menších obcí může i pármilionový příspěvek za provoz elektráren viditelně pomoci. Milín je ale větší a nabízené kompenzace za elektrárny by činily jen pár procent jeho rozpočtu.

Jeho starosta postoj sousedních kolegů chápe, ale za takové peníze mu nedává politický smysl stavbu nepopulárních větrníků v obci prosazovat.

Podle informací investora by elektrárny v okolí D4 měly dosahovat od paty ke špičce horního listu asi dvousetmetrové výšky, což odpovídá aktuálním evropským standardům. Byly by tak podobně vysoké jako žižkovský vysílač, nejvyšší budova Prahy.

„Čím větší, tím více energie, tím víc se to vyplatí. Větrníků potom nemusí být tolik,“ komentuje výšku větrníků klimatický analytik Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) a spolupracovník Voxpotu Vojtěch Pecka.

„Taková větrná elektrárna dokáže vyrobit energii postačující k pokrytí roční spotřeby zhruba čtyř tisíc domácností,“ dodává Martin Schreier z tiskového oddělení ČEZ.

Jako za Sovětů

Elektrárny mají stát na okraji milínského katastru, asi čtyři kilometry od Milína a necelé tři od menších přidružených obcí Buk, Placy a Stěžov. K místu spolu se starostou Vojáčkem vyhlížíme zdálky, od místního Památníku Vítězství.

Krajinu pod námi roztíná dálnice. Letecký pohled by ukázal také haldy, které v okolí Příbrami zůstaly po těžbě uranu. „Oblast se na energetické politice a bezpečnosti státu i Sovětského svazu podílela čtyřicet let. Lidi tak můžou mít pocit, že do jejich území neustále někdo zasahuje,“ konstatuje starosta.

Při pohledu z památníku je jasné, že pokud někomu z milínských vadí větrné elektrárny v jeho katastru, budou mu vadit i větrníky postavené u sousedů. Za ty by ale Milín žádné příspěvky nedostal.

V okolí D4 vyjednávají s jednotlivými obcemi dva investoři: ČEZ a Pražská energetika. Vojáčkovi vadí, že investoři ani stát o obcích v regionu neuvažují jako o celku, ani s nimi tak nejednají.

„Neumí jasně říct, kolik má vzniknout v regionu celkem větrníků a co z toho obce v regionu budou mít. Tím, jak se aktuálně postupuje, to rozvrací obce uvnitř i mezi sebou,“ říká starosta.

V aktuální diskuzi hodlá zaujímat roli zprostředkovatele. „Je to na občanech, zda si chtějí vyhledávat nebo ověřovat zdroje,“ krčí rameny a na obou stranách sporu vidí lidi předkládající věcné argumenty.

Zároveň vnímá, že do diskuze zasahují i koordinované síly mimo region a obec. „Obavy místních zneužívá někdo jiný. Kladu si otázku, za jakým účelem.“

O výstavbě větrných elektráren budou milínští rozhodovat v březnovém referendu. Nejen starosta počítá, že záměr odmítnou.

V milínském kinosále se v posledních měsících uskutečnily dvě debaty o větrných elektrárnách a takzvaných akceleračních zónách, tedy oblastech, ve kterých má v budoucnu platit zjednodušené povolování výstavby obnovitelných zdrojů.

První listopadové diskuse se zúčastnil poradce a bývalý expert z Ministerstva životního prostředí Edvard Sequens nebo klimatický analytik Martin Abel z AMO. Debatu zorganizoval Štěpán Červený, filmař ze sousedních Životic.

Muž, který se stará o biotop ve Vrančicích i africké slony, rozhodně nepatří k zastáncům větrníků. Když slyšel o záměru společnosti PRE postavit ve Vrančicích a Tichařovicích čtyři elektrárny, zděsil se.

Obnovitelné zdroje energie považuje za nestabilní a nedostatečné, aby pokryly českou spotřebu po konci spalování uhlí. „Myslím, že jedinou cestou je fakt jádro,“ je přesvědčen.

Hosty na debatu Červený vybral proto, že rozumějí příslušné legislativě a dokážou lidem vysvětlit aktuální stav. „Bylo to strašně vyčerpávající. Spousta lidí mě nařkla paradoxně z toho, že jsem pro větrníky, protože jsem tyhle lidi pozval,“ komentuje svou listopadovou zkušenost.

Debaty považuje za zbytečně černobílé. „Když se bavíte se zastánci, řeknou vám spoustu argumentů, jak je to skvělý. U protivníků jsem se zase setkal s lidmi, kteří jsou totálně ortodoxní až fanatičtí. Od těch jsem se oprostil,“ hodnotí Červený.

Jako příklad takového odpůrce zmiňuje Jaroslava Čížka, předsedu spolku Realistická energetika a ekologie. Tento častý účastník panelů kritizujících větrnou energii se listopadové diskuze zúčastnil pouze jako divák, často do ní však zasahoval.

„Přichází celá směs argumentů na různém spektru pravdivosti. Jsou argumenty, které jsou úplně mimo. Některé jsou pravdivé a nikdo je nepopírá. Největší potíž vytvářejí ty, na kterých je trochu pravdy, ale jsou hodně zveličené. Je těžké je v krátkém čase deklasovat,“ komentuje debatu Martin Abel z AMO.

Vyhraněné odpůrce nejen v Milíně popisuje jako hlasitou menšinu, která však okolí dokáže strhnout. Důvěra v jednotlivé řečníky a zdroje informací je pak podle něj podmíněná i jejich identitou.

„Když tam přijdu já jako kluk z Prahy bez technického vzdělání, spojený s nějakou nevládkou, nejsem kredibilní. A je jedno, že odkazuji na studie nebo zahraniční zkušenosti.“

Svoje studie a zahraniční zkušenosti totiž předkládá i strana, která větrníky maluje jako zásadní hrozbu pro lidské zdraví, přírodu i energetickou bezpečnost. Pro někoho, kdo se sám v energetice nevyzná, se realita v záplavě protichůdných informací hledá těžko.

Prvním krokem však může být snaha oddělit logické a slušně formulované obavy místních občanů od koordinovaných kampaní, které za účelem ekonomického či politického zisku do obcí přinášejí externí aktéři.

Protivětrná esa

Na další debatu v prosinci se v milínském kině sešly některé z nejvýraznějších hlasů československé protivětrné scény: předseda strany Svobodní a poslanec za SPD Libor Vondráček, proslulá slovenská kritička větrných elektráren Katarína Ondrušová i zmíněný Jaroslav Čížek, který tentokrát dostal pozvánku do panelu.

Vondráček se odporu proti větrným elektrárnám a akceleračním zónám věnuje z českých poslanců asi nejsoustavněji. Pro Voxpot vysvětluje, že ho téma zaujalo z osobních důvodů.

O výstavbě větrníků se za poslední dva roky diskutovalo ve Strmilově v jeho jindřichohradeckém okrese, a poté v Černovicích, kde jeho rodina vlastní dům. „Mám poměrně jasný názor, že nepotřebujeme ani jednu větrnou elektrárnu. Jejich vliv na přenosovou síť je tak malý, že je tam absolutní nepoměr s tím, co to znamená pro krajinný ráz,“ je přesvědčen.

Bagatelizuje přitom roli emisí oxidu uhličitého, konkrétně z Evropy, ve změně klimatu. A podporuje dotování uhelných elektráren – prý aby pomohl podnikatelům podnikajícím v této „strategické oblasti, bez které se stát neobejde“, stejně jako se neobejde bez dálnic nebo elektrického vedení.

V protivětrném hnutí funguje právník Vondráček jako odborný zdroj a také jako jedna ze spojek lokálních hnutí. „Vždycky se ty lidi snažím v první řadě propojit navzájem, aby si řekli dobrou praxi,“ popisuje.

Propojování se daří čím dál lépe: skupiny jako NE VTE pod Brdy, Džbánsko a okolí bez větrníků nebo Rychleby nedáme se navzájem podporují na sociálních sítích, navštěvují své debaty o větrnících a stále více se jim daří téma posouvat na národní úroveň.

Prvním zásadnějším národním počinem je lednová petice za revizi zákona o urychlení využívání některých zdrojů energie, který v minulém roce zakotvil do českého práva možnost zřízení akceleračních zón.

Další z milínských listopadových hostek Katarína Ondrušová se v Česku poprvé objevila na zářijové akci protivětrných hnutí v Kobylé nad Vidnavkou. Zástupci spolků ji tam prý vyhlíželi jako celebritu.

Od té doby vliv Ondrušové stoupá. I ona se aktivně podílí na propojování jednotlivých českých obecních iniciativ do širší protivětrné platformy a na šíření povědomí ohledně zmíněné petice.

„Má to vliv na hmyz, na včely. Z lopatek odpadávají kousky do půdy, která je pak nevratně poškozená. Konec, už jen mrtvá půda,“ tvrdila Ondrušová během únorové debaty v Mimoni. Zároveň burcovala obecenstvo, aby pravidelně chodilo na zastupitelstvo kontrolovat kroky svých starostů.

Na diskuzích v Česku se objevuje i další zásadní postava slovenské protivětrné scény, Daniel Mačovský. Tento jógín a guru východních nauk stojí za portálem nazvaným Za Pravdu o veterných parkoch a stejnojmennou skupinou na Facebooku, která sdružuje přes šest tisíc lidí.

Účastní se veřejných setkání v obcích s možnou výstavbou, šíří letáky, lobbuje u starostů a protivětrným aktivistům nabízí „expertní“ podporu. Mačovský i Ondrušová mají podle interní analýzy AMO blízko ke slovenským panslavistickým a ezoterickým organizacím i ke konspirátorům varujícím například před sítěmi 5G a očkováním.

Analytik AMO a sociolog Petr Vidomus označuje Mačovského za ideový zdroj českého antivětrného hnutí.

„Argumenty ze Slovenska měli hodně dobře nastudované. Říkali, že budou klesat ceny nemovitostí a bude ovlivněno zdraví na kilometry daleko,“ komentuje zkušenost s některými odpůrci Edvard Sequens, který se zúčastnil první milínské debaty. Laiky podle něj mohou takové argumenty hodně vystrašit.

Čtěte také: Vlajka a kříž: Jak se Češi na Slovensku učí bojovat proti progresivismu

Svá tvrzení namířená proti větrným elektrárnám shrnuli Mačovský a Ondrušová v nové knize Negatívne účinky veterných elektrární, kterou nabízejí za v přepočtu devět set korun.

„Dôkazy, ktoré potvrdzujú, že zvieratá si na negatívne vplyvy turbín NEZVYKNÚ!!! Svedectvá o výrazných nevysvetliteľných úhynoch, zníženej plodnosti, mortalite narodených zvierat, zníženej produkcie vajec apod...,“ stojí v publikované ukázce.

Kniha se věnuje plejádě témat, včetně neslyšitelného infrazvuku, který elektrárny vydávají, nebo vlivu větrníků na ceny nemovitostí. Hlubší analýza publikovaných tvrzení ukazuje, že citované studie jsou v lepším případě účelově vybrané či zastaralé.

V horším – například v případě dopadů turbín na lokální klima a zmíněnou plodnost zvířat – se zcela vymykají vědeckému konsenzu. Zásadně také opomíjejí negativní vliv fosilních paliv na životní prostředí a globální klima.

Politické vichry

Jak popisuje investigativa Deníku N, Ondrušová se již na podzim setkala s aktuálním vládním zmocněncem pro klima Filipem Turkem a nadále s ním sdílí podklady. Se zástupci aktuální české vlády je v kontaktu také Jaroslav Čížek.

Vliv protivětrných aktivistů tak aktuálně sahá až do nejvyšších pater české politiky. A výsledky začínají být pomalu vidět.

Tématu se v posledních týdnech chytil premiér Andrej Babiš, který na Instagramu označuje výstavbu větrníků za „nesmysl, protože Česko nemá Severní moře“. Na moři je přitom generováno jen zhruba patnáct procent evropské větrné energie.

Filip Turek si kvůli svým údajným obavám o ráz krajiny, lesy, ptáky a netopýry vytyčil omezení akceleračních zón jako prioritu. Na tématu blízce spolupracuje se slovenským ministrem životního prostředí Tomášem Tarabou.

View this post on Instagram

A post shared by Filip Turek (@filipturekpresident)

Češi se tak přístup k větrným elektrárnám učí od Slováků, kteří mají z celé Evropské unie nejmenší podíl větrné energie a tedy i nejmenší faktické zkušenosti s turbínami.

Výčet vlivných odpůrců větrných elektráren burcujících obce po celém Česku, zde samozřejmě nekončí.

Hospodářské noviny v únoru přinesly reportáž z Mimoně, kde proti větrníkům pomocí nepravdivých informací burcovali bývalý kandidát na senátora za PRO a podporovatel ruského plynu u nás Ivan Noveský nebo kandidát SPD na pražského primátora Hynek Beran.

Na sociálních sítích proti větrníkům aktivně burcuje také novinář Ivan Brezina, jehož klimaskeptické knihy vydává think tank Václava Klause, který měl v minulosti vazby například na ruský Lukoil. Své příspěvky Brezina postuje i do facebookových skupin dotčených obcí, jako je Milín.

Bez autentické poptávky a obav občanů by však tito aktéři příliš nepochodili. Facebooková stránka Ne VTE Pod Brdy se prezentuje jako informační platforma místních proti větrným elektrárnám kolem D4.

Pod sugestivní úvodní fotkou, kde z velkých větrníků vychází zlověstné červené záření nad hlavami jelenů, najdeme pelmel příspěvků.

Vedle slušně formulovaného otevřeného dopisu, který si dělá starosti o budoucí rozvoj území, přichází odkazy na videa Filipa Turka, předsedy Národní demokracie Jana Sedláčka i Kataríny Ondrušové. Starý známý Jaroslav Čížek pak ve videu mluví o energetické sebevraždě, pokud v Česku přestaneme pálit uhlí.

Na dotaz napsaný na kontaktní e-mail spolku mi po dvou týdnech odpovídá pan František (příjmení si nepřál zveřejnit). „Jsou to všechno místní lidé, kteří mají obavu z toho, co tady bude. Že by to bylo nějak koordinované, to vůbec. Je to spíše chaotické,“ tvrdí.

Zároveň zdůrazňuje, že ne se všemi odkazy na facebookové stránce on sám souhlasí. Kterým zdrojům věří on sám?

„To je složité. Na jedné straně máte informace od investorů a studie financované Společností pro větrnou energii, které nemají oponenturu a nejsou objektivní. Naproti tomu ale stojí množství alarmistických informací, které rizika zveličují,“ vypráví František.

Sám má technické vzdělání a větrným turbínám prý v posledních měsících věnoval mnoho hodin samostudia. Mainstreamové vědecké práce dle jeho mínění často podléhají ideologické objednávce grantových agentur a investorů a negativa větrníků bagatelizují.

František stránku Ne VTE pod Brdy nespravuje a jméno správce sdělit odmítá. Příspěvky na ni však sdílí i zástupci petičního výboru, který v Milíně vyvolal referendum. Ti se se mnou bez vysvětlení odmítají v Milíně setkat a nechtějí ani odpovědět na písemné otázky.

Na názory místních se tedy vyptávám v ulicích během mrazivého masopustu. Paní, která se představuje jako Jana, se jasně staví proti větrníkům. Podobně jako starostovi jí vadí, že investor nejdříve oslovil malé obce, které snáze přesvědčí penězi.

„Hluk, ničení přírody, vysušování krajiny, ohrožení pro ptactvo. Žije tu chráněný orel mořský, čápi černí, luňáci červení,“ vyjmenovává. Elektrárny jsou navíc podle ní umístěny nahodile a nelogicky.

„Lokality v oblasti splňují hlavní podmínky, jako jsou vysoká průměrná rychlost větru, vzdálenost od obydlí kvůli splnění hlukových limitů nebo dostupnost rozvoden,“ komentuje navržené umístění Martin Schreier za ČEZ.

Dle zákona probíhá v rámci posouzení lokality roční monitorování chování místního ptactva, přičemž větrníky musí stát mimo chráněná území, hnízdiště i migrační trasy.

Zdravotní dopady infrazvuku na lidské zdraví pak studie označují za zanedbatelné.

Podle amerického ministerstva pro energetiku dosahuje hluk tři sta metrů od větrných elektráren pětačtyřiceti decibelů, což je méně, než produkuje například lednička. České větrné elektrárny jsou navrhovány tak, aby dodržovaly české hlukové limity padesát decibelů ve dne a čtyřicet v noci.

Negativní externality větrníků je zároveň potřeba porovnávat s jinými zdroji energie a výdobytky civilizace, na které už jsme si zvykli, například uhelnými elektrárnami nebo auty.

Toto stanovisko sdílí pan Tomáš, který v Milíně montuje masopustní stánky. Uhelné elektrárny milínským dle jeho názoru tolik nevadí, protože zrovna v jejich okolí se netěží ani nespaluje.

On sám preferuje bezemisní energii. Zmíní i průmyslové dědictví Příbramska. „Jestli tu mají být ty haldy, na to se místních nikdo neptal.“

Lednička a stroboskop

Výstavba větrných elektráren se snáze prosazuje tam, kde s nimi již mají zkušenosti.

Jediné středočeské větrníky stojí už od roku 2008 v Pcherách na Kladensku, vedle dálnice D7 na Chomutov. Jako většina starších elektráren jsou menší než ty, které mají vyrůst u Milína – i s lopatkami dosahují „jenom“ sto čtyřiceti metrů.

Na druhou stranu jsou zástavbě mnohem blíže. Nejbližší pcherský dům je od první elektrárny vzdálený necelého půl kilometru.

„Krásný symbol Pcher!“ vyhrkne asi desetiletý kluk poté, co se hloučku školáků na místní elektrárny zeptám. „Je to jako Karlův most v Praze,“ dodá jeho kamarád.

Okolostojící děti přikyvují. Mezi návrhy na nové logo školy loni vyhrál obrázek budovy se dvěma vrtulemi v pozadí.

Pan Tomáš, který právě vyzvedl svého syna ze školy, bydlí v části oddělené od elektráren asi osmi sty metry rovného pole, jež je proto považována za nejzasaženější.

Připouští, že v noci občas slyší svist lopatek elektráren a všímá si i stroboskopického efektu, kdy se kvůli lopatkám míhá světlo se stíny. Zásadní problém v tom ale nevidí.

„Horší mi třeba přijde, když se zastaví pole fotovoltaikou,“ říká mi.

Všeobecně pozitivní či neutrální postoj pcherských k větrným elektrárnám potvrzuje i starostka dvoutisícové obce a uvolněná ředitelka místní mateřské školky Lucie Turanová. Na elektrárnu si prý za rok a půl, co je ve funkci, stěžoval jeden občan.

„Já vůbec nechápu, proč se ti lidé elektráren bojí, protože to nic nedělá,“ říká hned v úvodu naší procházky. Při cestě z obecního úřadu směrem k větrníkům přecházíme rušnou silnici, která protíná centrum obce. „Jezdí tu osm tisíc aut denně, to je strašně moc!“ stěžuje si.

Dojdeme na kraj obce a přehoupneme se přes kopec, který elektrárny od nejbližších domů trochu zastiňuje. Na pláni s větrníky mezi obcí a dálnicí dnes opravdu hodně fouká. Na rozdíl od obce zde monotónní svist vrtulí jasně slyšíme. Kolem turbíny proletí pták.

Starostka vypráví, že na polích pod elektrárnou se v létě pěstuje obilí a v blízkém lesíku žije zvěř. „Prostě to tady funguje úplně normálně.“ Kolem elektrárny projde žena se psem. Elektrárna je oblíbené výletní místo.

U paty bližšího větrníku nás vítá správce Petr Špička. Okamžitě hlásí, že náš původní záměr – společně vylézt osmdesát osm metrů po žebříku k rotoru elektrárny – dnes kvůli větru nemůžeme uskutečnit. Vezme nás aspoň do přízemí, aby nám vysvětlil fungování elektráren.

Není to žádná kosmická technologie.

Vyučený elektrikář do Pcher dojíždí několikrát týdně z pětaosmdesát kilometrů vzdáleného Klášterce nad Ohří. Chybí totiž lidé, kteří by se o větrníky uměli starat.

Pan Špička v minulosti pracoval ve vodních a uhelných elektrárnách a větrníky nevnímá jako něco zvláštního. „Není to žádná kosmická technologie. Když půjdete do jakékoli fabriky, máte tam stejné řídicí systémy, motory, chladicí okruhy.“

Špička patří k těm, kdo nemají rádi aktivisty. „Řeknou vám, že to ruší přírodu. Dáte na věže fotopasti. Běhají vám kolem toho zvířata a je jim to úplně jedno,“ tvrdí správce. „Z hlediska hluku je trošku nešťastná blízkost vesnice pět set metrů. Nikdo si tu ale nestěžuje.“

Námi navštívený větrník má být v následujících letech zbourán a nahrazen novým, dále od obce a blíže k dálnici. Díky větší vzdálenosti se nový větrník bude moci schválit ve zrychleném řízení, vysvětluje Rostislav Lesniak, projektový manažer energetické skupiny EPH, pod kterou pcherské větrníky spadají.

Dodává, že povolování větrných elektráren je jinak v Česku proces na několik let.

Čtěte také: Evropu má nakrmit africký vodík. Pro koho je tenhle deal opravdu zelený?

V roce 2008 se lidé v Pcherách báli podobných věcí, jakých se dnes bojí v Milíně: stroboskopického efektu, infrazvuku, zabíjení ptáků a tehdy i rušení analogového televizního signálu. Kvůli odporu občanů tu nakonec elektrárny nevyrostly na pozemcích vlastněných obcí, ale u soukromníka.

Pchery tak na základě tehdejší dohody dostávají od provozovatele elektrárny pouze 300 tisíc korun ročně za pronájem cesty, která k větrníkům vede.

Aktuální podmínky jsou pro obce výhodnější. Loňský zákon o urychlení využívání obnovitelných zdrojů energie jim umožňuje vybírat poplatek už jen za to, že elektrárna stojí v jejich katastru.

„Už se nestane, že z toho obec nebude nic mít,“ tvrdí pcherská starostka Turanová. V budoucnu by obec měla za elektrárny dostávat více než milion ročně. A v jednání je i možnost, že by se provozovatel elektrárny podílel na zdejší energetické správě.

V praxi by pak občané měli elektřinu levnější. Výstavba nového větrníku je podle starostky nijak nerozrušuje a zastupitelstvo ji v roce 2024 bez problémů schválilo.

Větrníky za zrcadlem

„V (jiných evropských zemích) vznikají silná občanská hnutí a platformy, které shodně s námi kritizují energetický kolonialismus, při němž jsou venkovské regiony obětovány na úkor velkoměst a korporátních zájmů,“ stojí v dříve zmíněné lednové petici proti nekontrolované výstavbě VTE a FVE u nás.

Slova mi připomínají knihu Dvojnice kanadské novinářky Naomi Klein popisující konspirátorský „svět za zrcadlem“. Konspirátoři, často vycházející z ezoterických kruhů, staví na legitimních obavách a nedůvěře, třeba vůči technologickému nebo farmaceutickému byznysu.

Běžně používají i jazyk emancipačních hnutí: osvobození, autonomie, dekolonizace, boj proti nadnárodnímu kapitálu. Následně na tyto obavy nabídnou recepty založené na individuální odpovědnosti a národovecké tradici. Své pobouření i řešení umí prodat a na celém procesu vydělat.

Klein v knize varuje, že odmítání diskuze o některých problémech, abychom nepomohli konspirátorské protistraně, vede k tomu, že poptávku po informacích vyplní někdo jiný.

Čtěte také: Satan, Klaus a lidské maso. Proč brát vážně konspirace šířené Protiproudem

Diagnóza z knihy úhledně pasuje i na česká a slovenská protivětrná hnutí. Umně pracují s motivy, které u nás až příliš dobře známe: pragocentrismus a zanedbání venkova, devastace krajiny sklady či průmyslovým zemědělstvím nebo „kolonialistické“ odvádění kapitálu na Západ.

Jak popisuje sociolog Petr Vidomus, „protivětrní aktivisté“ v boji používají podobné argumenty, jako když brojí proti dálnicím, halám či kamenolomu. Všechny tyto záměry vnímají jako podobnou hrozbu pro lokální životní prostředí, jehož si cení více než snahy zmírnit pomocí obnovitelných zdrojů „abstraktní“ změnu klimatu.

Ztráta autonomie – například omezení možnosti obcí rozhodovat o umístění obnovitelných zdrojů v rámci akceleračních zón – je podle Vidomusovy chystané studie Proti větru vnímána obzvlášť silně a negativně.

Čím autonomii vrátit? Jedna z největších turbín na světě stojí v dánském Thyboronu. Vlastní ji energetické společenství místních obyvatel, které zaplatilo její stavbu a teď demokraticky rozhoduje o tom, jak elektřinu využít.

Jak ve svém komentáři popsal novinář a sociolog Stanislav Biler, možnost obyvatel vlastnicky vstupovat do blízkých elektráren a přímé platby na jejich účet výrazně přispívají k popularitě větrné energetiky v Dánsku.

Situace v Česku je však výrazně jiná. „Nevidím zde politickou vůli energetiku decentralizovat,“ komentuje Martin Abel z AMO. Přímé platby z blízkých elektráren čeští občané nedostávají, byť na základě loňské legislativy dostanou příspěvky aspoň obce.

Předchozí vláda selhala i na informačním poli.

„Část veřejnosti tak začala mít docela pochopitelný dojem, že obnovitelné zdroje jsou akorát nějaký byznys, který prospěje pár podnikatelům, a oni z toho nic mít nebudou.“

Předchozí vláda, která v Česku prosadila akcelerační zóny, podle Abela selhala i na informačním poli. Ministerstvo životního prostředí prý mělo z Národního plánu obnovy 10,5 milionu korun na komunikační kampaň o akceleračních zónách, které ale nevyužilo.

Tím vytvořilo informační vakuum, které postupně zaplnily konspirace od slovenských ezoteriků.

„My si tu máme shromažďovat informace, jak to bude dopadat na zdraví obyvatel, my o tom máme ty lidi přesvědčovat? To by měl dělat stát,“ stěžuje si milínský starosta Vladimír Vojáček.

Ze všech aktérů zapojených do diskuzí o větrnících ho právě slabý stát rozčiluje úplně nejvíc.