• Analýzy
  • 5. října 2022

Burkina Faso: Další vojenský puč, tentokrát s ruskými vlajkami a gratulací od wagnerovců

Skupina vojáků v pátek 30. září pozdě večer ve státní televizi Burkina Fasa oznámila, že prezident Damiba byl svržen / Zdroj: Radiodiffusion Télévision du Burkina /
Skupina vojáků v pátek 30. září pozdě večer ve státní televizi Burkina Fasa oznámila, že prezident Damiba byl svržen / Zdroj: Radiodiffusion Télévision du Burkina /
Autor
Jakub Ježek
Poslední zářijový den vypukl v Burkina Fasu už druhý letošní vojenský převrat. Ten lednový vynesl do čela země vojenskou vládu důstojníků nespokojených především s průběhem boje s islamistickým povstáním. První převrat však nezměnil zahraničněpolitickou orientaci země, která zůstala spíše prozápadní. Nad tím druhým ale visí velký otazník.

„Naléhavě potřebujeme zásoby potravin. Vzhledem k jejich absolutnímu nedostatku hrozí, že mužstvo, aby zachránilo své životy, může brzy opustit své pozice. Již dva týdny přežíváme jen díky zabíjení zvířat v okolí základny.“ Takto naléhavě zní zpráva, kterou odeslali koncem loňského října velitelé vojenské základny nedaleko města Inata na severu Burkina Faso. Primárním úkolem tamní posádky byla ochrana významného dolu na zlato, provozovaného americkým konsorciem Royal Gold.

Osmnáct dní po odeslání této depeše přišla katastrofa. Na základnu zaútočili bojovníci JNIM, mocné sahelské odnože al-Káidy. Zabili nejméně 49 vojáků a několik civilních zaměstnanců a ukořistili velké množství zbraní a terénní toyoty.

Takto vypadalo podhoubí rodícího se vojenského převratu, který vypukl o pár měsíců později – letos v lednu. Za převratem stála skupina nespokojených důstojníků, kteří působili v oblastech, ve kterých se poslední léta šíří a neustále sílí povstání islamistických milic al-Káidy i Islámského státu.

V čele vojenské junty, jež sama sebe nazývá Vlasteneckým hnutím za ochranu a obnovu, stál podplukovník Paul-Henri Sandaogo Damiba, který se následně prohlásil prezidentem země. Damiba byl původně velitelem prezidentské gardy a krátce před převratem i velitelem protipovstaleckých operací na severu země. Patřil mezi skupinu mladších zkušených důstojníků, přičemž prošel několika výcvikovými programy pod patronátem americké armády. Je i autorem knihy s názvem Západoafrické armády a terorismus: Nevyjasněné odpovědi.

Hřebíčkem do rakve Damibova prezidentství byla zářijová akce, kdy povstalci zničili zásobovací konvoj a zabili při tom mnoho civilistů i vojáků.

Nespokojenost důstojnického sboru s neschopností vedení země vypořádat se s hroutící se bezpečnostní situací v zemi, jež vynesla podplukovníka Damibu do prezidentského křesla, se o tři čtvrtě roku později stala i příčinou jeho pádu.

Puč mezi pučisty

Počáteční široká podpora Damiby nabrala během léta výrazně sestupnou tendenci. Po vojenské stránce nepřišel žádoucí obrat, naopak islamisté rozšířili území pod svou kontrolou o další části země. Osobní odpovědnost prezidenta byla o to větší, že v létě odvolal ministra obrany a sám sebe jmenoval na jeho místo.

Vojáci bojující na frontě si stěžovali i na pozdní vyplácení žoldu. Damibiovi také vyčítali, že nepropustil oblíbeného plukovníka Emmanuela Zoungranu. Toho pro obvinění z přípravy puče uvěznila civilní vláda krátce před svým lednovým pádem. Prezident byl důstojníky ve svém okolí čím dál více podezírán, že se tak pojistil, aby mu Zoungrana nepřekážel v jeho cestě k moci.

Posledním hřebíčkem do rakve Damibova prezidentství byla patrně akce z 26. září, kdy povstalci z JNIM dokázali na neklidném severu u města Djibo přepadnout a zničit konvoj mnoha desítek zásobovacích nákladních vozidel a zabít velkou část jeho civilního i vojenského doprovodu.

V pátek 30. září tak uvnitř vládnoucí vojenské junty Vlasteneckého hnutí za ochranu a obnovu vypukla vzpoura vedená kapitánem Ibrahimem Traorém. I on je jedním z důstojníků působících na severu. Podle některých zdrojů je velitelem dělostřelectva, jiné ho spojují s elitními protipovstaleckými oddíly Kobra.

Protifrancouzské karty

V době lednového převratu se objevily nepříliš doložené informace, že se Damiba nedlouho před ním osobně snažil přesvědčit sesazeného prezidenta Kaborého, aby přijal pomoc ruských instruktorů. „Kmotr“ ruské Wagnerovy skupiny Jevgenij Prigožin dokonce přivítal převzetí moci důstojníky kolem podplukovníka Damiby jako „začátek nové vlny dekolonizace“. Jakkoli ale první vojenský puč poháněla nespokojenost s průběhem protipovstaleckých operací, vojenská vláda, která z něho vzešla, nijak fakticky nezpochybnila vojensko-politickou orientaci na Západ, respektive Francii. Dokonce projevila zájem, aby se do Burkina Fasa přesunulo velitelství Operace Barkhane po jeho vypuzení z Mali. Mezinárodní kontingent dal ale přednost sousednímu Nigeru, zemi s civilní vládou vzešlou z voleb.

Vojenská vláda v sousedním Mali, která se k moci dostala po loňském květnovém převratu, brzy po svém upevnění moci rozehrála na domácí i zahraniční politické scéně protifrancouzské a obecně protizápadní tažení. Vyústilo nejen ve zmíněné odsunutí operace Barkhane, ale zejména v příchod ruské žoldnéřské skupiny Wagner Group. Ten ovšem pro Mali znamenal jen další zhoršení tamní situace. Mezi lidmi z hlavního města Bamaka a jeho okolí, kteří tvoří mocenské centrum země, došlo ale díky silnému antikoloniálnímu protifrancouzskému resentimentu k posílení moci i popularity malijské vojenské junty.

Ještě více alarmující je ale fakt, že někteří z davu příznivců nového puče drželi v rukou ruské vlajky.

Navíc v celém Sahelu je mezi obyvateli velmi rozšířená konspirační teorie, že Francie ve skutečnosti islamistické militanty podporuje, aby zdůvodnila svoji vojenskou přítomnost v regionu. Tento hoax v hlavách místních udržuje i fakt, že Francouzi vedená vojenská intervence sice dokázala od roku 2012 držet islamisty mimo větší města, ale nebyla schopna je vojensky porazit. Nejpozději od roku 2017 povstání v regionu navíc výrazně zesílilo a z epicentra na trojmezí „Mali – Burkina Faso – Niger“ se šíří do dalších států na jih a jihovýchod.

Čtěte také: Ruští žoldáci v Mali aneb Prodloužená ruka Kremlu bez zlatých orlů na rukávu

Protifrancouzská karta se v Burkina Fasu objevila na scéně už druhý den po pokusu o uchopení moci skupinou kolem kapitána Traorého. Brzy se objevila zpráva, že se prezident Damiba ukryl na francouzské vojenské základně, a i když tuto informaci ve svém prohlášení popřel i velitel pučistů Traoré, brzy již žila vlastním životem.

V hlavním městě Ouagadougou se dokonce objevily davy oslavující nové pučisty. Ty během dne zaútočily na Francouzský kulturní institut, sídlo Air France, benzínová čerpadla francouzské firmy Total a na zeď a vrátnici francouzské ambasády.

Ještě více alarmující je ale fakt, že někteří z davu příznivců nového puče drželi v rukou ruské vlajky. Nový šéf vojenské junty kapitán Traoré otevřeně prohlásil, že hodlá oslovit „nové partnery“. Nakonec se opět ozval sám Jevgenij Prigožin, kdy ve svém prohlášení podpořil Traorého v jeho boji za „za svobodu a spravedlnost“.

Dojde na příchod wagnerovců? Nebo Turecka?

Na porážku islamistů v Sahelu nemají ruští žoldnéři kapacity, a nemohou o ní uvažovat ani v teoretické rovině. Je velice nepravděpodobné, že by důstojníci stojící v Burkina Fasu v čele vojenské junty nevěděli, že po vojenské stránce je dosavadní působení Ruska v subsaharské Africe prostřednictvím žoldnéřské Wagner Group katastrofa.

Ve hře je i silné Turecko. To se snaží upevňovat své ambice na poli vojenské diplomacie dodávkami zbraní či  výcvikem žoldnéřů.

Ze severu Mosambiku wagnerovci po útoku islamistů utekli. V Mali se zapletli do řady zločinů proti místním obyvatelům v neklidných regionech. Ve Středoafrické republice jsou dlouhodobě spojováni se zločiny proti lidskosti a vytvořením zločineckého syndikátu zabývajícího se těžbou zlata, diamantů, vydíráním, prodejem alkoholu a pašováním.

Ale ti samí důstojníci zároveň jistě vidí, že minimálně v Mali a Středoafrické republice získaly vládnoucí kliky bezskrupulózní spojence i politické body u významné části obyvatel. A jak ukazují prapory v rukou lidí demonstrujících svou podporu novým pučistům, i v Burkina Fasu taková poptávka po sblížení se s Ruskem existuje. Jistě se dá namítnout, že v časech, kdy se hroutí ruský útok na Ukrajinu, má  Kreml jiné priority než vysílat žoldnéře do Burkina Fasa. Aktivity Wagner Group v Africe jsou ale patrně do velké míry samofinancující a jakkoli skupina samozřejmě jedná jen v souladu se zájmy a vůlí Moskvy, na operační úrovni si počíná značně samostatně.

Ve hře je navíc i další možný silný hráč – Turecko. To se snaží upevňovat své ambice na poli vojenské diplomacie dodávkami zbraní, včetně bojových dronů, jež tak zpopularizovaly války na Ukrajině a o Náhorní Karabach. Svou mocenskou politiku podporuje i vývozem i výcvikem žoldnéřů, přítomností vojenských přidělenců na ambasádách i podílem na výcviku místních ozbrojených sil. V různých podobách takto Turecko působí téměř stranou světového zájmu již v celé řadě afrických zemí.

Čtěte také: Nový cíl Francie v Africe: Po odchodu z Mali chce rozbít rodící se džihádistický superstát

V neděli 2. října oznámil dosavadní vojenský prezident Damiba své odstoupení, kdy sice na jednu stranu odmítl argumenty pučistů, ale v zájmu stability země a obnovení důvěry v armádu a bezpečnostní síly se rozhodl i tak rezignovat.

Destabilizace regionu Sahelu kdysi začala nenápadným přesunem strategicky uvažující části džihádistů ze severu Afriky na jižní okraj Sahary. Dnes tento jejich krok míchá mocenskými kartami na čím dál větším území a roste i počet aktérů zapojených v konfliktu. Druhý vojenský převrat během jednoho roku v Burkina Faso je důležitou, ale rozhodně ne konečnou epizodou.