Politika

19. 02. 2024, 19:01

Trpěl, aby ostatní nemuseli. S vraždou Navalného Rusko upadá do dlouhého spánku

Vojtěch Boháč

Památník Alexeje Navalného a Borise Němcova. Foto: Julia Selikhova

Alexej Navalnyj je mrtvý. Spolu s ním se Rusko definitivně propadá do dlouhého spánku.

Po začátku invaze mi kamarádka z Ruska psala, že ji nad vodou drží, když občas někde na ulici nebo při procházce kolem lesa vidí zelené protiválečné stužky. Ty lidé tajně vážou na různá místa ve svém okolí.

Člověk se totiž v podmínkách naprosté informační a politické dominance Kremlu občas bojí, že v zemi zůstal se svým protiválečným a opozičním postojem už úplně sám. Možná je blázen, když mentálně žije v realitě, ze které se postupně všichni ostatní někam vytratili – emigrovali, byli zabiti, přestali čelit tlaku a nechali se unášet proudem. Stužky ale znamenají, že se tu někde v obavě z odhalení schovává i někdo jiný.

Podobnou úlohu, jako stužky tajně uvázané na větvích keřů v ulicích a na okrajích měst, hrál na vyšší úrovni Alexej Navalnyj. Mnozí mu vyčítali, že se vrátil do Ruska. „Jasně, že jej zavřou, co čekal?“ říkalo se. Sám Navalnyj u soudu přiznával, že ať dostane jakýkoli trest, dobře ví, že je to ve skutečnosti na doživotí. Na doživotí jeho, nebo Putinova režimu. Nejspíš ve svém pocitu neohroženosti doufal v druhou variantu.

V Rusku se říká, že koho dokáže režim vyhnat ze země, ten boj o srdce lidí a s tím i o moc navždy prohrál. Stane se v jejich očích (a často i reálně) příliš odpojeným od domácí reality. Žije si v relativním luxusu a pohodlí někde na Západě, nesdílí strasti těch, kteří zůstali. Možná by takový člověk nebyl tolik zkorumpovaný, možná by byl mladší a vitálnější, měl zkušenosti ze světa, ale nebyl by náš.

Přesně proto už přes deset let sledujeme vytrvalou snahu udělat za každou cenu z těch, kteří zůstali a nepoddali se, aspoň zahraniční agenty. I když si téměř všechny zahraniční peníze z nerostných surovin i těch pár dalších zdrojů utrhne Putin a jeho gang, nálepku zahraničních agentů fungujících díky zahraničním chlebodárcům dostávali naopak všichni jejich živořící odpůrci.

Čtěte také: „Kdybys protestoval, skončíš spoutaný někde ve sklepě.“ Jak Ukrajina soudí kolaboranty

Alexej Navalnyj jako profesionální a v Rusku už dlouho zřejmě jediný opravdový politik věděl, že s opuštěním země jeho politické ambice skončí. Návrat po krátkém, otravou vynuceném exilu v Německu na přelomu let 2020 a 2021 ostatně oznámil ještě dřív, než byl úplně zdravý.

Rusové ho mohli nenávidět, zatracovat, vysmívat se mu, ale nemohli o něm říct, že vystrašeně utekl do pohodlí a bezpečí, zatímco oni dál žijí tvrdý život ve své zemi. Svou ochotou snášet utrpení pro mnohé naopak představoval až náboženskou postavu.

Trpí, aby ostatní nemuseli trpět pocitem, že jsou blázni, kteří zůstali sami v jinak pustém světě. Kromě lidí bez tváře potají věšících stužky je tu totiž i člověk, který je sice ve vězení, ale má tvář. Tím je Alexej Navalnyj.

„Půl dne jsem plakala, naštváním i tou potupou,“ psala mi jiná známá s tím, že celá její stěna na Instagramu je plná smutečních postů. „Samozřejmě, že jsme na něj nezapomněli, zůstali tu ještě lidé, kterým není jedno, v jaké zemi žijí.“

Když jsem si její zprávu přečetl, pustil jsem si ruský státní První kanál s naivní zvědavostí, jestli se tam třeba aspoň malá zpráva o smrti opozičníka objeví.

Třetí reportáž večerních zpráv začala kladením květin. Ne za Navalného. Několik lidí uctívalo památku mrtvých v Belgorodu. Zabily je rakety „ukrajinských fašistů“. Přešel jsem na stránku ruského režimního bulváru Moskevský komsomolec, ať se podívám, co se o smrti Navalného dá dočíst tam, kde se o ní v povolené míře aspoň píše.

„Smrt Navalného je velká novinka pro všechny, pro které nikdy nepřestal být lídrem a modlou. Tito lidé ale už dávno žijí daleko za ruskými hranicemi, nebo jsou politicky rozdrceni na prach,“ psal tu komentátor s tím, že Navalnyj nebyl politikem včerejška, ale přinejmenším předvčerejška. Rusko připouštějící podobné lidi existovalo, ale už je dávno v hlubokém zapomnění, naznačoval komentář.

„Vojto, ten svět, ve kterém jsme spolu chodili na demonstrace Navalného, už neexistuje. Člověk se tu musí naučit žít v jiném světě, ze kterého si musíš držet většinu uvnitř,“ čtu další zprávu od kamarádky, která mi dřív psala i o stužkách.

Čtení mi v hlavě vyvolá vzpomínku na náměstí a prospekty, na kterých Rusové před lety protestovali a drželi si naději, že jiný svět je možný. „Jsme obrovská síla, která je pod vládou těchto lidí jen proto, že nás nenechají uvědomit si, jak jsme reálně silní,“ říkal Navalnyj v dokumentu z roku 2022, když se ho reportér zeptal, co mají lidé v Rusku dělat, kdyby byl zabit. Podobným způsobem lidi mobilizoval často. Zlo podle něj vítězí ve chvíli, když jsou dobří lidé nečinní.

Čtěte také: Není čas na soucit. Zalužného střídá „řezník“ Syrskyj

Byl Navalnyj dobrý člověk? Hodně lidí by řeklo, že ne. V Rusku velmi populární anexi Krymu neodsoudil, označil ji vyhýbavě za fakt. Než objevil fungující protikorupční rétoriku, tak chtěl proti imperialistům táhnout s nacionalisty na heslech o tom, že přistěhovalci jsou otravní jako mouchy a švábi a na ty nejlépe funguje plácačka. Navalnyj dělal politiku, hledal skuliny, ale rozhýbával při tom Rusko. Kdyby se dostal k moci on, nebyl by ve výsledku jiný než Putin, říkalo hodně lidí.

Na rozdíl od Putina ale Navalnyj při své cestě politikou učil lidi, že se mají stavět uzurpátorům. „Válka je dílem despotismu. Kdo chce bojovat proti válce, musí bojovat proti despotismu,“ citoval ve své závěrečné řeči před soudem Tolstého. Ideologicky to nebyl můj člověk, ale občas je dobré si uvědomit, že kdyby byl, asi bych se o něm nikdy nedozvěděl. Navalnyj byl politik a vždy hledal politickou poptávku.

Ve vzpomínce na dávné protesty na ruských náměstích a prospektech jakoby teď ale všechno zarůstalo trnitou neprostupnou džunglí, která vše zastiňuje a dusí. Pak se v ní objeví krvežíznivý dav ze sobotního koncertu, který v reakci na oficiální příčinu Navalného smrti nadšeně skanduje: „Urval se tromb!“ a „Ros-si-ja!“

Při čtení zpráv a psaní si s kamarády si pustím do uší písničku Změny od pozdně sovětské rockové kapely Kino. „Změny, čekáme změny,“ znělo v ní v roce 1989, kdy vyšla. Tenkrát se finálně ukázalo, že komunismus se sovětskou tváří není cesta k prosperitě ani svobodě. Rusko si na tohle zjištění počkalo sedmdesát let, aby dostalo šanci na chvíli opustit vnitřní světy a krátce se nadechnout. Jak dlouho to potrvá tentokrát?

Vojtěch Boháč

Více článků od autora

Témata: Navalnyj, Opozice, Protesty, Rusko