Šárka Přikrylová pluje na plachetnici vstříc Pásmu Gazy. Zapojila se do Global Sumud Flotilla a s Voxpotem se spojila přímo z plavidla, které se nacházelo jen pár stovek kilometrů od cíle. Jak flotila funguje a jaká na moři panuje situace?
Aurora je jednou ze čtyřiačtyřiceti lodí, které jsou součástí flotily mířící do Gazy. Její posádku tvoří dvanáct lidí různých národností i profesí a stejně jako ostatní plavidla, i tato plachetnice veze symbolickou humanitární pomoc včetně léků a potravin.
„Chceme být ve spojení s lidmi v Palestině, kteří si procházejí genocidou. Ukázat jim, že nejsou sami – že tu jsme s nimi a vezeme naději a lidskost,“ řekla mi z dřevěné kajuty Šárka Přikrylová, se kterou jsem si přes Zoom volala večer v úterý 30. září.
S aktivistkou jsme mluvily v momentě, kdy loď vplula do „vysoce rizikové zóny“. Tedy do mezinárodních vod, kde Izrael v minulosti zpravidla odchytával jiná plavidla plující do Gazy.
Přikrylová ve středu dopoledne ještě doplnila nový vývoj: „Noc byla rušná. Dostali jsme informaci, že se nedaleko od nás pohybuje izraelská válečná loď, nasadili jsme si tedy vesty a připravili se na zadržení, k němuž nakonec nedošlo. Nabourali nám ale navigaci, naše ani jiné lodě tedy nemohly používat navigační systém. Pluli jsme chvíli jen na kompas.“
Izrael už dříve uvedl, že flotilu do Gazy doplout nenechá. Jeho loď se v noci z úterý na středu soustředila především na vedoucí plavidlo flotily, kde pluje i Greta Thunberg a další prominentní tváře a které několikrát obkroužila.
V rozhovoru Šárka Přikrylová vysvětluje, jak se do flotily dostala a jak vypadá každodenní život na plachetnici směřující do Pásma Gazy. Vysvětluje také, jak se skupina připravuje na potenciální izraelské přepadení a jak by vypadala distribuce zásob, které na palestinské území přiváží.
Co vás přivedlo do humanitární flotily mířící do Gazy?
V červnu jsem se zúčastnila Global March to Gaza, pochodu z Egypta do Gazy. Bylo nás okolo čtyř tisíc lidí, kteří se setkali v Káhiře. Opět šlo o mezinárodní organizaci, kde jsem si udělala kontakty – momentálně žiju už šest let ve Švýcarsku a po návratu z Egypta jsem se začala zajímat o různé způsoby, jak předávat informace o dění ve světě.
Za reálného zadržení bychom ty tašky s mobily a noži hodili do moře.
Vytvořila jsem třeba propalestinskou uměleckou performance, která se odehrávala před Evropským parlamentem v Bruselu a taky před budovou OSN v Ženevě. Jednalo se o dvanáctihodinové představení, pak jsem začala organizovat další akce.
V kolektivu jsme se začali bavit o flotile, zpočátku se jí říkalo 100 Madleens podle lodi, která byla zadržena v červnu. Pak se to vezlo – byla jsem obklopena dalšími lidmi, kteří se v tomto angažovali a já už neviděla konec. Když už jsem začala, musím to dokončit.
Čtěte také: Tak si do té Gazy jeďte! Pokud vás neunese Izrael
Co byste vnímala jako ten „konec“?
Osvobozená, autonomní Palestina, ve které se neválčí. Kde není genocida a lidé mají práva – na život, reprodukci, jídlo, pití, pohyb. Mají všechna ta velice základní práva, která jim byla v posledních sedmdesáti letech odebrána.
Jak to vlastně na Auroře funguje? Jak vypadá „každodenní“ život v humanitární flotile?
Začínali jsme v deseti lidech, teď je nás dvanáct – dvě lodě měly potíže s motorem, takže se pasažéři a pasažérky potom rozdělili na další plavidla. Je tu jeden kapitán, čtyři lidi z posádky a další už je účastnictvo. Panuje tu vysoká morálka, skupina je dost mezinárodní.
Já jsem z Česka, jsou tu tři Italové, ženy ze Švédska a Chile, Francouz, Švýcar, Tunisan, Španěl… Nejmladší osobě je 26 let, nejstarším kolem padesáti. A jsou tu i různé profese – sama pracuji s psychosomatickou sexualitou, studuji sociální vědy a dělám performance, ale jsou tu politologové, námořník, lidé z neziskovek nebo divadelní herečka.
Je to trochu takový experiment. Říkala jsem si, že by bylo celkem zajímavé v tak stísněném prostoru natočit něco jako Big Brother. Je to dobrý trénink poznávání osobních hranic a jak je vykomunikovat. Dynamiku a vztahy máme ale bezvadné, podporujeme se navzájem.
Fungují tu směny na vaření, uklízení i noční hlídky. Přes noc musí být aspoň tři lidi nahoře na palubě. Před pěti dny jsme byli napadeni izraelskými drony, takže loď musíme hlídat. Někdo musí být na rádiu, jiný zase odpovídá dalším třiačtyřiceti lodím.
Takže vždycky ty hlídky tam jsou od dvou do čtyř hodin. Máme tam rozestupy, aby se taky lidé vyspali. A někdo je třeba na rádiu, někdo odpovídá dalším lodím, protože my jsme vlastně v koordinaci s dalšími 43 loděmi tady.
Mluvíte o izraelských dronech – jak víte, že je vyslal Izrael?
Kdo jiný by to měl být.
Takže to nemáte potvrzené, ale je to nějaký silný předpoklad, domněnka?
Ano – kvůli tomu, že jedeme do Gazy a nejsme první flotila, která tam míří. Víme, co se stalo v minulosti – lodě byly zasaženy izraelskou IDF.
Z toho důvodu předpokládáme, že to určitě byl Izrael, byť jsme samozřejmě nikoho neviděli a s nikým přes komunikační kanály nemluvili. To ještě přijde.
Na tréninku na Sicílii, konajícím se před touto misí, jsme analyzovali všechny dřívější flotily a způsoby, jakým bylo jejich účastnictvo zadrženo nebo napadeno. V každém případě za tím nakonec stál Izrael.
Prvních pár dní to jsou drony, pak možná přijde nějaký útok a vojenské lodě. Mezitím jde Izrael cestou psychologické operace – například nám začali nabourávat komunikační kanály ve stejnou chvíli, kdy začali s drony. Pouštěli nám do nich pár dní písničky od ABBY, pak zase od Boba Marleyho. Pracují s absurditou, aby nás psychologicky zmátli a rozebrali.
Španělsko a Itálie vám přislíbili ochranu. Jaká je tedy situace na moři, poslaly země už lodě?
Poslány sem byly lodě ze Španělska, Itálie a Turecka. Ta italská se má vracet nazpět, měla tu s námi být jen pár dní. O španělské jsem ještě neslyšela, že by dojela – což neznamená, že tu není. Informace se ke mně vždy nedostávají ve chvíli, kdy se něco stane.
Opodál plují i dvě turecké lodě, jejichž úkolem je poskytnout nám záchranné služby, kdyby bylo potřeba. Kdybychom potřebovali ošetřit, pomoci s plavidlem, kdyby se třeba potopilo a tak dále. Nejsou tu ale, aby použily zbraně nebo aby nás chránily před izraelským útokem.
Vidím a cítím, že už jen má přítomnost na lodi další lidi motivuje.
Kdybych měla vykreslit nějaký scénář: kdyby náhodou Izrael zase použil výbušniny, jako to udělal před pár dny, turecké lodě by se na to jen koukaly. Nemají právo zasáhnout. Je to na jednu stranu „dobře“, protože jsme nenásilná humanitární mise, v čemž chceme pokračovat, ať se děje cokoliv. Na druhou stranu je v tom ale určitá kontradikce.
Španělské, italské, turecké lodě teď vypadají skvěle na fotkách. Kdyby ovšem mělo jít opravdu do tuhého, zaujaly by pozici tichého svědka. Hodně lidí po světě, zvlášť vlády, se postavily do pozice tichécho svědka násilí – včetně té české.
Na Česko jsem se chtěla zeptat. Chodí vám nějaké reakce z České republiky? A máte pocit, že by flotila a vaše účast v ní mohla zahýbat českými postoji vůči Gaze?
To je velice dobrá otázka. Těžko říct, já jsem taková naivní pesimistka, takže doufám, že to nějaký dopad mít bude.
V každém případě jsem se už kvůli citacím v jiném médiu spojila s organizátorkou propalestinské iniciativy, která v Praze funguje přes 20 let. Z toho jsem byla nadšená, protože lidé, který se angažují, potřebují motivaci. A já v tuto chvíli vidím a cítím, že už jen má přítomnost na lodi je motivuje.
Jestli ale flotila a moje účast pohnou s politickými názory nebo třeba s vládou, to si nedovolím říct. Uvidíme. Jsem v kontaktu s kanceláří senátora Pavla Fischera, jehož názory se mi líbí. Je to člověk, který staví své názory na informacích – genocida ani konflikt v Gaze nezačaly 7. října 2023.
Do Gazy vezete omezené množství pomoci a jídla. Máte nějaký plán, jak by to vypadalo, kdybyste se na palestinské území skutečně dostali?
Vypadalo by to asi tak, že bychom zakotvili nedaleko břehu a vyslaly k němu nafukovací čluny se zásobami. Kvůli bezpečnosti i z praktických důvodů bychom tam nezamířili všichni. Se zásobami na břehu by nám pomohli lidé z neziskových organizací, s nimiž jsme v kontaktu.
Takže distribuce a spravedlivé rozdělení zásob by bylo na nich?
Přesně tak. Na čtyřiačtyřiceti lodích máme samo sebou omezený prostor pro to, co můžeme přivézt, je to spíše symbolické.
A dále by u břehu některé lodě zůstaly a držely otevřený námořní koridor – tak, aby tam další, větší lodě mohly humanitární pomoc doopravdy dovézt.
Myslíte si, že je reálné, že do Gazy doplujete?
Tahle otázka je pro mě hodně emocionální. Doufám, že jo. Na stole je ale další scénář – že budeme zadržení někdy mezi dnešním a zítřejším večerem (úterým 30. září a středou 1. října, pozn. red.).
Čtěte také: Zlom nejen v Kataru. Co uvedl do pohybu izraelský útok?
Kalkulace je taková, že se teď blížíme k té červené linii, kde byly veškeré lodě v minulosti zadrženy. Je tady proto určitá pravděpodobnost, na druhou stranu ale přemýšlím nad rozsahem této humanitární akce. Jestli by měl Izrael vůbec kapacitu zatknout ve stejný den účastnictvo ze čtyřiačtyřiceti lodí. Tedy nelegálně zatknout, protože jsme samozřejmě stále v mezinárodních vodách, kde platí mezinárodní právo, které Izrael překračuje.
Jak se na takovou razii připravujete?
Na Sicílii jsme před plavbou prošli několikadenními tréninky – součástí byl i role-playing napadení lodi Izraelci. K tomu hrála velice nepříjemná hudba, která nám měla aktivovat všechny senzorické smysly, aby si nervový systém i psychika zvykly na to, co se možná bude dít. I když v daleko větším měřítku oproti tomu, čím jsme si procházeli v rámci tréninku.
Na lodi se tu o možnosti razie každý den bavíme a trénujeme na ni. Ve dne nebo v noci organizátor, což je osoba schraňující informace a zodpovědná za tréninky, začne křičet „drill, drill, interception, interception“. V tu chvíli máme jen pár minut, abychom si vzali záchrannou vestu, boty, mobily dali do jedné tašky a nože do druhé a sešli se nahoře na palubě. Na Auroře, naší lodi, nesu odpovědnost za nože já.
Za reálného zadržení bychom ty tašky s mobily a noži hodili do moře. Abychom nebyli podezřelí, že máme zbraně, a abychom u sebe neměli žádné informace a data, které by Izrael mohl použít proti nám a našim blízkým.
Máte pocit, že je na flotilu upřena dostatečná pozornost?
Vždycky jí může být víc. Když to ale porovnám s pochodem z Egypta do Gazy, tehdy o něm vědělo daleko méně lidí. Bereme to tu opravdu vážně, každý den člověk dělá i politickou práci v tom smyslu, že nahrává videa, dává je na Instagram nebo třeba Facebook, lidem ve svém okolí posíláme informace o tom, co se kolem nás děje.
Pozornost se tak zvyšuje – což je samozřejmě i tím, že jsou tu různé celebrity a novinářstvo. Vždycky jí ale může být víc. Ostatně, ono se nejedná jen o flotily, ale taky o to, co dělají lidé na pevnině. Od doby, co jsme vypluli, se konalo několik demonstrací, se kterými jsme se propojili. V Itálii, Francii, Německu, Švýcarsku, Anglii nebo Austrálii.
Jsem ráda za španělského premiéra Pedra Sáncheze, který je propalestinský – nebo za práci Francescy Albanese, zvláštní zpravodajky OSN pro Západní břeh Jordánu a Gazu. Není to jen o flotilách, mnoho lidí na pevnině šíří slovo skrze vlastní kanály.
