Čína stvořila ďábelské ostrovy, kterých se i USA bojí. Je to sud prachu

V roce 1973 již velmi starý premiér Čou En-laj lamentoval před zahraniční návštěvou nad tím, že ČLR nemá letadlovou loď: „Naše ostrovy Nan-ša a Si-ša jsou okupovány Republikou Vietnam (Jižní Vietnam); bez letadlové lodi nemůžeme riskovat vyslání naší flotily do boje. Vojenskými záležitostmi a politikou jsem se zabýval po celý svůj život, a až doteď jsem neviděl čínskou letadlovou loď. Nevzdávám se myšlenky na naši letadlovou loď!“

Podle logiky, kterou používá ČLR, si na Jihočínské moře mohou dělat nároky i Filipíny, Vietnam, Tchaj-wan, Indonésie, Brunej a Malajsie.

Ostrovy, o nichž předseda vlády Čou mluvil, jsou součástí Paracelských ostrovů, které se nacházejí v Jihočínském moři. Byť se jich ČLR o rok později zmocnila – díky tomu, že se americké jednotky z Vietnamu stáhly, a tak se nemusela bát zakročit proti jihovietnamským silám –, snu o letadlové lodi se premiér nedožil. Letadlová loď je velmocenským symbolem. Dosud se jedná o nejefektivnější vojenský nástroj na udržení vlivu v zahraničí.

Spory v Jihočínském moři stále trvají a my máme tendenci je vnímat jakožto regionální záležitost. Čína má ovšem na to jiný pohled. Poučila se z opiových válek a vidí historický a současný význam moří a oceánů: Evropští „barbaři“ nepřišli po zemi, ale připluli. Se svými parními loděmi rozvrátili starodávný řád a uvrhli říši středu do chaosu. Nyní většina světového obchodu proudí po mořích a oceánech. ČLR ví, že pokud chce obnovit svůj status a stát se jedinou globální supervelmocí, musí se stát velmocí námořní. A prvním krokem jak toho docílit je zajistit vody kolem svého pobřeží.

Linie devíti čar

V souvislosti s Jihočínským mořem existuje jeden termín, který je naprosto nezbytné znát. Je jím takzvaná linie devíti čar. Tyto hranice ve tvaru písmene U obklopují asi 90 % celého Jihočínského moře a vytyčují prostor, který si ČLR nárokuje. Komunisté ho nazývají modrou národní půdou.

Původ této linie je však ještě o trochu starší. Nepřišli s ní komunisté, ale nacionalisté. V roce 1947 kartograf Jang Chuaj-žen nakreslil „linii jedenácti čar“, na základě které si Jihočínské moře nárokoval Kuomintang s Čankajškem v čele. Jang navíc pojmenoval všechny ostrovy, útesy a skaliska v Jihočínském moři.

Čtěte také: Čtvrtá tchajwanská krize začala a je globální: strategický význam návštěvy Nancy Pelosi

Po vítězství komunistů v občanské válce roku 1949 se Mao Ce-tung nároku na Jihočínské moře nevzdal, autora této linie však komunistický režim perzekuoval. V roce 1952 ale došlo ke změně linie, kdy se ČLR vzdala nároku na Tonkinský záliv ve prospěch vietnamských nacionalistů/komunistů (kteří tehdy bojovali proti koloniální Francii), a tak byly v linii dvě čáry odstraněny.

Jednou čínské, navždy čínské

Státy, které si nárokují území, které jim v dané chvíli nepatří, použijí většinou coby záminku historii regionu, a Čína v tomto není výjimkou. Své požadavky vznáší na základě toho, že dynastie Chan (206 př. n. l. – 220 n. l.) Jihočínské moře objevila, k argumentaci vládě slouží i dlouhodobé kontakty od 10. do 14. století a samozřejmě také cesty admirála Čenga během vlády dynastie Ming (1368–1644).

Tyto nároky se ovšem stávají problematickými hned z několika důvodů. Tím prvním je, že pokud bychom uplatnili logiku, kterou používá ČLR, na Jihočínské moře si mohou dělat stejné nároky i Filipíny, Vietnam, Tchaj-wan, Indonésie, Brunej a Malajsie.

Čtěte také: Čínská armáda je na nohou a cvičí kolem Tchaj-wanu. O jaké vojsko jde?

Druhým problémem jsou skutečné územní spory. Zde se bavíme primárně o Paracelských a Spratlyho ostrovech. Na Paracelské ostrovy vznáší nárok ČLR, Vietnam a Tchaj-wan. V minulém století nad nimi získala kontrolu právě Čína. Pokud jde o Spratlyho ostrovy, tam vzniká skutečná bramboračka na mapě. V souostroví mají své vojenské základny ČLR, Tchaj-wan, Vietnam, Filipíny a Malajsie. V obou lokalitách se tedy skrývá velký potenciál pro případný konflikt.

Třetím problémem je, že čínské nároky jsou v nesouladu s Úmluvou Organizace spojených národů o mořském právu (UNCLOS), jejíž je ČLR signatářem. Mnoho útesů v moři ani nejde považovat za plnohodnotné ostrovy, protože jsou během přílivu pod vodou. V roce 2016 Stálý rozhodčí soud v Haagu vynesl ve sporu o Jihočínské moře verdikt ve prospěch Filipín a čínské nároky odmítl. Peking tento rozsudek neuznává.

Panda se učí plavat

Za historickými záminkami se leckdy skrývají mocenské důvody, proč si stát nárokuje nějakou oblast, a Jihočínské moře tyto důvody nabízí. Má veliký ekonomický potenciál, neboť se v něm nacházejí bohatá loviště ryb a podmořská naleziště ropy a zemního plynu. Komunistická Čína všechny tyto suroviny potřebuje k uživení vlastního obyvatelstva a k zajištění energetické soběstačnosti. Především se ale pro zemi jedná o strategickou oblast, v níž může rozšiřovat své námořní kapacity a zabezpečit vody kolem svého pobřeží.

Přestože rostoucí agresivitu Číny začínáme vnímat od roku 2013, kdy se k moci dostal prezident Si Ťin-pching, s vizí, aby se země stala námořní velmocí, přišli už jeho dva předchůdci – Ťiang Ce-min (1993–2003) a Chu Ťin-tchao (2003–2013).

Čína militarizovala řadu ostrovů v Jihočínském moři, a dokonce vytvořila na 13 kilometrů čtverečních nového – umělého ostrovního území.

Už od počátku tisíciletí se Čína snažila ve Východo- a Jihočínském moři posouvat hranice toho, co si může dovolit, a to skrze své rybářské lodě nebo plavidla patřící policii, pohraniční stráži či protipašeráckým formacím. Například čínští rybáři často najížděli do lodí jiných států, a vyvolali tím i několik vyhrocených sporů, třeba s Japonskem a Filipínami.

Průlom pak přišel právě v roce 2013, kdy byly všechny útvary, přes které zmíněné provokativní akce probíhaly, spojeny v Čínskou pobřežní stráž. Zlepšila se tak koordinace a snížila byrokracie. Nyní má ČLR největší flotilu pobřežní stráže na světě, takzvanou druhou flotilu Číny.

Co ale skutečně člověku vyrazí dech, jsou umělé ostrovy. Čína v posledních letech militarizovala řadu ostrovů v Jihočínském moři, a dokonce vytvořila téměř 13 kilometrů čtverečních nového, tedy umělého ostrovního území. To je něco, co si žádný jiný stát v regionu nedovolil. Čína sice není jedinou zemí, která má v moři vojenské základny, a ani jich zde nemá nejvíc, v posledních letech však bylo její ozbrojování ostrovů nejmasivnější.

Čtěte také: Šalamounovy ostrovy: Vítězná diplomacie otevírá Číně dveře do Pacifiku

Umělé ostrovy mají pro Čínu velkou strategickou hodnotu. Vybudovala tam vojenská letiště, a díky tomu může v regionu získat námořní i vzdušnou převahu. To nenechá v klidu spát okolní státy, jako jsou Vietnam, Filipíny, Singapur nebo Malajsie, které nemají tak velké vojenské prostředky jako Čína. Kromě toho ČLR na umělých ostrovech budovala systémy protivzdušné a protilodní obrany.

I orel je ve střehu

To už nenechává v klidu ani Spojené státy, a tak se z regionálního problému stává problém globální. Americké loďstvo se v Jihočínském moři pohybuje pod záštitou principu „svobody plavby“ a Čína ho vidí při militarizaci ostrovů jako protivníka. Umělé ostrovy do debat vnášejí i scénář, v němž by USA kvůli obavám z umělých ostrovů na prosazování svého vlivu v regionu raději rezignovaly.

Velící admirál indo-pacifického velitelství John Aquilino o situaci prohlásil, že se ze strany ČLR jedná o za posledních 20 let největší vyzbrojování od druhé světové války, které může region destabilizovat.

Vzhledem k událostem v Tchajwanské úžině v minulých týdnech vidíme, že eskalace může přijít snadno a Tchaj-wan nemusí být jediné místo, kde tiká nebezpečí ozbrojeného střetu. Jihočínské moře má velký potenciál se stát rozbuškou konfliktu, neboť je tam mnoho aktérů a tomu celému s neklidem přihlížejí Spojené státy. Jedná se o ukázku toho, jak Čína skrze rozšiřování svých námořních kapacit upevňuje moc v regionu, otupuje americkou globální převahu a je na cestě stát se námořní velmocí.