„Lva už neuvidíš.“ Nepříjemná pravda o safari turismu

Savanou se nese jeden z nejhlasitějších zvuků v africké přírodě: hluboké mručení hrochů.

A spolu s paprsky vycházejícího slunce se k němu přidává další neoddělitelná složka místní krajiny. Turisté.

Od samého rána vyráží do rozlehlé buše jedno velké auto za druhým. Na korbách mají připevněné tři řady sedaček a jejich osazenstvo je vybaveno foťáky. Kdo ho nemá, vytahuje telefon.

„Jmenuji se Henry a jsem váš dnešní průvodce,“ představuje se muž kolem padesátky a vybírá přitom dolary k zaplacení vstupu do parku. „Tohle je Samuel, pojede s námi,“ ukazuje na mladšího kolegu, který se zrovna zaučuje.

Krátce na to nám vojenská ozbrojená stráž otevírá bránu do zambijského národního parku South Luangwa. Ten se řadí k místům s největší koncentrací divoké zvěře v Africe a přesto není úplně přeplněn návštěvníky –zatím.

Občas se míjíme s dalším autem, vezoucím skupinky na zadních sedačkách. Dosud moc zvířat nespatřili, respektive ne těch velkých. Antilopy nebo mangusty na sociálních sítích tak dobře vypadat nebudou.

Do Afriky se jezdí hlavně kvůli slonům, nosorožcům, buvolům, lvům a leopardům. A to platí jak pro cestující s prstem na spoušti fotoaparátu, tak pro ty s prstem na spoušti zbraně.

My zatím sledujeme jen „mcdonaldy“. Tak se říká impalám, protože mají na zadcích pruhy ve tvaru písmene M a jde zároveň o častou kořist šelem.

Zničehonic rychle vyrážíme zpět na prašnou cestu a ta nás dovede na místo, kde ve stínu sedí úchvatná leopardice. A hned vedle ní stojí džíp. A další. A další. Společně s námi obklopilo zvíře sedm aut v půlkruhu.

Foťáky cvakají, telefony natáčejí. S burácením přijíždí další vůz. Zaujme vhodnou pozici a vypne motor.

Po nějaké době se šelma zvedá a odchází. Pro nás na korbách aut ale setkání nekončí. A bohužel ani pro leopardici.

Kamkoli se šelma hne, tam se zkoušejí dostat auta s turisty. Řidiči jsou navzájem celkem ohleduplní, ale snaží se zajistit posádkám nejlepší výhled. Kola přitom drtí flóru mimo silnice.

Skvrnitá kočkovitá šelma se nás dlouho nemůže zbavit, nepříjemné to začíná být i pro řidiče. „Lidé sem jezdí s obřími foťáky. A chtějí fotky. Snažíme se jim poskytnout službu, ale máme své meze a pravidla,“ říká mi Samuel.

Ne všichni průvodci jsou tak uvědomělí. Dokonalé fotky turistů si často nějaké „potrápení“ zvířete a rozježdění keřů vyžádá.

Turistický byznys se tu střetává s ochranou přírody, na které je postaven. Kde je turistů příliš, hrozí úbytek zvířat – výdělky z turismu zároveň pomáhají dotovat rezervace.

Náš zákazník, náš pán

Symbolem negativního dopadu turismu na africkou přírodu se stal luxusní hotel Ritz-Carlton v keňské rezervaci Masai Mara.

Hotel má obří bazén i lázně, a pokud máte štěstí, jednu noc seženete za 3500 dolarů. To je podle Světové banky asi o třicet procent víc, než je průměrný roční příjem obyvatele Keni. Jádrem kontroverze ale není okázalý luxus jen pro bohaté.

Čtěte také: Jak umírá slum. Proč musí zmizet vodní svět Makoko

Ritz-Carlton stojí uvnitř chráněné oblasti podél řeky lakonicky pojmenované Sand River. Bývá svědkem jedné z největších podívaných na světě: během velké migrace se přesouvají až dva miliony pakoňů a dalších býložravců z keňské rezervace do tanzanského národního parku Serengeti.

Za touto podívanou cestují lidé z celého světa a je hlavním motorem keňského turismu. Masai Mara navštíví každoročně více než 300 tisíc lidí a číslo neustále roste. A protože jde zejména o návštěvníky z bohatších států, rozvíjí se v oblasti i sektor luxusního pohostinství.

Velké pobouření vyvolala videa, na kterých lidé z hotelu odháněli pakoně, kteří chtěli přes pozemky hotelu projít. I takové chování zapříčinilo změnu migračních tras, v jejímž důsledku může docházet k většímu úhynu zvířat.

Proti hotelu bojovali mnozí ochránci přírody i místní Masajové. Letos v dubnu ale jejich petici zamítl keňský soud. V jeho rozhodnutí stojí, že „nemá pravomoc se tímto zabývat“.

Podle územního plánu nemá na místě žádný hotel stát až do roku 2032. Hotelům ale výjimky vždy podepíše kancelář prezidenta Williama Ruta, který na luxusní turismus dlouhodobě sází.

Důležitou součást turismu přitom tvoří i zmínění Masajové, kteří proti hotelům v nepovolených lokalitách rovněž bojují. Tito váleční pastevci svá stáda přesouvají podle staletí platných vzorců a pokud by se trasa velké migrace změnila, ovlivnilo by to i je.

„Pohyb zvířat nám dává důležité znalosti, pomáhá nám porozumět srážkovým vzorcům, regeneraci pastvin a také dostupnosti vody,“ potvrzuje mi při pozdějším hovoru aktivista Johnson Yiamat.

Nejde přitom jen o luxusní hotel na migrační trase. Důkazů tlaku na zvířata kvůli turismu můžeme najít celou řadu.

Na videích šířených sociálními sítích se například auto dostalo tak blízko k rodině gepardů, že málem přejelo jedno z mláďat. Gepardi přitom dokládají, jak může počty zvířat ovlivnit stres způsobovaný nepřiměřeným turismem.

Výzkum prováděný v Masai Mara mezi lety 2013 a 2017 odhalil, že vyšší frekvence vozidel znamenala méně odchovaných mláďat gepardů. Opět jde přitom o zvíře, na které samotný park návštěvnictvo láká.

Turistická infrastruktura v oblasti zaznamenala za posledních dvacet let 783procentní nárůst. Zdokumentované excesy jsou tak podle výzkumníka Granta Hopcrafta z Univerzity v Glasgow jen zlomkem incidentů souvisejících s výlety na safari.

„Když zabraňujete zvířatům ve volném pohybu a okupujete jejich krajinu, podkopáváte dlouhodobou udržitelnost celého systému,“ konstatuje Hopcraf a dodává, že rozhodně nejde jen o Keňu.

Příroda táhne, místní ať táhnou

První parky začaly v Africe vznikat v koloniální éře, především kvůli loveckým zájmům kolonistů. Následně ale překvapivě začaly klesat počty divokých zvířat, i kvůli rozšiřování zemědělské půdy.

Dnešní formy ochrany biodiverzity za současného ekonomického růstu skrze turistiku zaměřenou na divokou zvěř jsou v praxi problematické.

„Zakládají se na myšlence, že privatizace a komodifikace divoké zvěře je morální, inkluzivní a environmentálně udržitelná,“ shrnují výzkumnice Loreta Thakholi, Stasja Koot a Bram Büscher.

Současné modely jsou podle nich neudržitelné, například kvůli nerovnému vlastnictví půdy a přístupu k přírodním zdrojům. Podle jejich slov jde o „nový zelený apartheid“.

Když se vracíme s notným počtem fotek leopardice, teplota už vystoupala ke třiceti stupňům. Zchladit se jdeme do čistého bazénu, objednáváme si pivo a jídlo.

Jen o pár kilometrů dál přitom lidé na kanoích kličkují mezi hrochy a snaží se ulovit si v řece pár ryb. Jinde mají podle výzkumnic komunity místních obyvatel vody sotva k přežití, zatímco turisté si užívají upravená golfová hřiště.

Momentálně převládající přístup tak ignoruje zdejší realitu. Například v Namibii je obchodní model záchrany gepardů veden nevládními organizacemi, které se zabývají uspokojením globálního publika a sponzorů, zatímco ignorují tamní chovatele.

Často se navíc prosazuje oplocení parků a militarizace jejich strážců. Prosazováním úplného odpojení od lidí – ne však od turistů – se z místních komunit stávají „uprchlíci před ochranou přírody“.

Místním je zamezováno v přístupu k jejich rodné půdě, přestože právě jejich znalosti by mohly ochraně velmi pomoci. To je i případ Konžské republiky, kde působí organizace African Parks, spravující na kontinentu celkem třiadvacet chráněných území.

Její strážci v parku Odzala-Kokoua byli obviněni z porušování lidských práv, když mučili tamní obyvatele z etnika Baka. Strážci se je snažili odradit od vstupu do prostor chráněného území.

Až po obviněních si organizace dle svého vyjádření najala antropologa, který má pomoci spolupracovat s místními komunitami.

Noční lovci

Při popíjení vychlazeného piva na okraji bazénu si v hlavě přehrávám dopolední scénu s leopardicí. Měl jsem něco říct? Měli jsme poprosit, aby průvodce přestal zvíře nahánět?

Náš řidič chtěl jen splnit očekávání, se kterými turisté přijíždějí. Na sociálních sítích vidíme jen ty nejlepší okamžiky: velkou migraci, lov lvů, souboj hyen. Lákají na ně i turistické kanceláře – a podněcují touhu se za divokou přírodou vydat.

„Průmysl systematicky vytváří nerealistická očekávání turistů,“ říká pro americký Forbes expert na udržitelný cestovní ruch David Ermen. Zároveň ale nedochází k dostatečnému vyškolení provozovatelů a průvodců.

Jediné místo, kde by mělo být pozorování zvěře zaručené, je podle Ermena zoologická zahrada. V africké savaně se to prostě poštěstit nemusí – jenže zkuste takovou nejistotu prodávat.

Se západem slunce opět vyrážíme do národního parku. Tma padá rychle a Samuel zapíná obří světlomet, kterým začne pročesávat okolí. Jasně tím oznamuje: superpredátor je tady.