Proč dochází k zániku impérií? A bude osud Ameriky stejný? Takové dotazy jsou podle odborníka na globální strategické záležitosti Johna Andrewse v dnešním nestabilním světě stále naléhavější. Impéria totiž podle něj stále existují a my v překladu přinášíme jeho zamyšlení nad úvodními otázkami.
Plakát Britského impéria za první světové války / Zdroj: Wikimedia Commons / public domain
Po skončení summitu G7, který odhalil oslabený status této skupiny, je na místě se ptát, kde v dnešním světě leží otěže moci. Organizace spojených národů má 193 členských zemí (jako poslední se v roce 2011 přidal zbídačený Jižní Súdán).
Generální tajemník OSN António Guterres v roce 2016 řekl, že je každá země technicky zavázána „hodnotám zakotveným v Chartě OSN: míru, spravedlnosti, respektu, lidským právům, toleranci a solidaritě“. Jenže ačkoli jsou ve Valném shromáždění hlasy členských států rovnoměrně rozprostřeny, nikdo by se neodvážil tvrdit, že má každý z nich stejnou váhu.
Snaha Číny stát se supervelmocí se rodí nejen ze současné politické reality, ale také z hluboce zakořeněného rozhořčení nad „stoletím ponížení“.
Místo toho v něm dominuje pět stálých členů Rady bezpečnosti – Spojené státy, Čína, Rusko, Francie a Velká Británie. Každý z nich má totiž právo veta nad čímkoli, co by si mohlo přát zbylých 192 členů. To je důvod, proč může Izrael díky podpoře USA bezstarostně ignorovat bezpočet rezolucí OSN a proč Sýrie před dekádou díky ruské a čínské náklonnosti jednoduše unikla sankcím za použití chemických zbraní.
Vzhledem k nepřiměřené moci, kterou „stálá pětka“ disponuje, sdílí totiž tyto státy starý, jednoznačně britský smysl pro impérium. Autoři dvou nedávných knih o impériích – Lawrence James a Nandini Das – sice nenabízejí řešení, jak by se mohla, nebo spíše měla, OSN reformovat, myslím si ale, že by s tím souhlasili.
Odborník na roli Britů ve světových záležitostech James v knize Lev a drak (v originále The Lion and the Dragon) popisuje vztahy Británie s Čínou od Opiové války v 19. století až po britské odevzdání Hong Kongu Číně a dnešní napětí ohledně Tchaj-wanu. Profesorka na Oxfordské univerzitě Das se pak v knize Námluvy s Indií (v originále Courting India) soustředí na počátky Britského impéria a jeho chamtivý vstup do tehdejší Mughalské říše v Indii.
Čtěte také: Čínská stadionová diplomacie má získat africká srdce i minerály
Historie ukazuje, že impéria tu s námi stále jsou. Američanům hrdým na to, že svrhli krále Jiřího III., se sice tato myšlenka příčí, ale jejich vojenská, technologická a obchodní moc je stejně imperiální a všudypřítomná, jako byla kdysi britská teritoriální nadvláda. James poznamenává, že za převážně stabilní mezinárodní vztahy po druhé světové válce můžeme děkovat Pax Americana. Stabilita převládala i během příhodně pojmenované studené války se Sověty (a americkým impériem).
Věčnou otázkou pak zejména v obdobích geopolitických otřesů není jen to, jak impéria vznikají, ale také jak zanikají. Přestože se Británie a Francie stále oddávají vzpomínkám na své tehdejší říše, už dávno se ve skutečnosti smířily s tím, že jsou přinejlepším „středními mocnostmi“.
Od Suezské krize v roce 1956, kdy hrozba amerických sankcí donutila Británii, Francii a Izrael stáhnout se z egyptského Suezského průplavu, následuje Velká Británie v mezinárodních otázkách americký příklad. (Odmítnutí britského premiéra Harolda Wilsona vyslat v 60. letech vojáky do Vietnamu je pak výjimka potvrzující pravidlo.) Francie ve stejném čase hledala útěchu v kolektivní náruči společenství, z něhož se později stala Evropská unie.
Pokud jde o ostatní členy stálé pětky: Rusko Vladimira Putina se beznadějně snaží zvrátit rozpad Sovětského svazu (podle jeho slov šlo o „největší geopolitickou katastrofu“ dvacátého století) a obnovit říši Petra Velikého. Čína se pak, do jisté míry oprávněně, považuje za zemi s globálním vlivem, která může soupeřit s americkým impériem.
Právě snaha Číny stát se supervelmocí se rodí nejen ze současné ekonomické a politické reality, ale také z hluboce zakořeněného rozhořčení nad „stoletím ponížení“ (1839–1949), které utrpěla rukou evropských (a japonských) imperiálních mocností.
Podobné nálady samozřejmě ovlivňují i Putinův revanšismus stejně jako odmítavý postoj indického premiéra Naréndry Módího k britským pobrexitovým nabídkám diplomatického sbližování. Slovy často citovaného Williama Faulknera: „Minulost není nikdy mrtvá. Ani nepominula.“
Cesta do Indie
Proč zanikají impéria? Otřepanou odpovědí je, že se stávají oběťmi svého vlastního úspěchu, jsou příliš veliká, příliš zkorumpovaná a příliš vyčerpaná na to, aby odrazila energické nováčky. To tvrdil už ve čtrnáctém století arabský filosof Ibn Chaldún: Říše jsou jako živé organismy: rostou, zrají a umírají.
Jak ukazuje úžasně propracovaná kniha Nandini Das, Mughalská říše byla už téměř zralá, když v roce 1600 dorazili Britové. Její muslimští vládci, kteří měli kořeny ve Střední Asii, jsou fascinující postavy. Císař Džahágír, štědrý mecenáš umění, byl závislý na opiu a víně, zatímco jeho manželka Nur Jahan v rukou držela značný politický vliv.
Velkým rizikem dneška je, že by se Čína a Amerika mohly ocitnout ve válce stejně tak náhodou, jako záměrně.
Císařův syn Šáhdžahán byl „králem světa“, jehož láska k manželce Mumtáz Mahal je vyobrazena v Tádž Mahalu. Mughalská Indie byla jak místem nesmírného bohatství, tak i baštou náboženské tolerance (na rozdíl od Evropy s její dlouhá staletí trvající inkvizicí proti muslimům, židům a kacířům).
Oproti Mughalské říši bylo v době jejich střetu Britské impérium ještě v plenkách. V knize Námluvy s Indií autorka vypráví příběhy z mughalského dvora – velvyslance krále Jakuba, Thomase Roea. Ten setkání spíše vydržel, než aby si je užíval. K tomu navíc Das nabízí bohatý popis jakobínské Anglie od vzestupu z první alžbětínské éry a soupeření s Portugalskem, Španělskem, Francií a Holandskem.
Hlavním pramenem jsou Roeovy vlastní deníky, ale také kulturní vykladači doby – od Williama Shakespeara po básníka Johna Donnea (Roeova přítele). Šlo o Anglii plnou energie, hledající štěstí v Americe a Indii. Ani zdaleka ovšem nebyla tak sofistikovaná, jak si dvořané jako Roe zřejmě mysleli.
Čtěte také: Všichni královnu Alžbětu neoplakávají. Spíše než jistotu jim připomíná krvavá jatka
Ve skutečnosti Roe představoval prakticky karikaturu Angličana v zahraničí. Odmítal se učit jakýkoli jazyk, který by mu na jeho misi mohl pomoci (ať už to byla perština nebo turečtina), a trval na tom, aby on i jeho zaměstnanci nosili anglickou vlnu a hedvábí. A to i během babího léta. Nakonec začal obdivovat pragmatickou toleranci mughalské společnosti, zůstával ale přesvědčen o nadřazenosti Anglie a protestanského křesťanství. Nikdy by si nedovolil „stát se domorodcem“.
Co je za třemi tečkami se doví jen členové Voxpot Klubu.
Díky podporovatelům z Voxpot Klubu můžeme posílat naše reportéry do terénu a přinášet vám tak lepší zprávy, než jen to, co nabízí tiskové agentury.
