Jak se vrací z války, když pro vás letí armádní speciál

„Letíme, kudy určí Saudi, že je bezpečné letět. To se ale může samozřejmě rychle změnit a žádnou garanci nemáme. Stát se může cokoliv.“

Sedíme s manželem a ročním synem ve vládním repatriačním speciálu a já se jednoho z vojáků v posádce ptám, jak určují trasu letu, aby se speciál vyhnul íránským raketám.

Zrovna přelétáme Rijád, hlavní město Saúdské Arábie, kde jen pár hodin před naším odletem zaútočily íránské drony na americké velvyslanectví.

Na obrazovce přede mnou sleduji mapu. Žluté letadélko se pomalu posouvalo směrem na západ a ačkoliv jsem ráda, že nemusíme platit desítky tisíc korun za dva až tři dny dlouhou cestu domů přes Mumbaí nebo Addis Abebu, nervozity mě to nezbavilo.

Když se vojenské posádky doptávám, jak v době války fungují povolení k přeletu nad jednotlivými státy, shodují se, že je to nevypočitatelné a bez záruk.

Do poslední chvíle často sami nevědí, jestli do vzdušného prostoru konkrétní země mohou vstoupit. Čekají na instrukce od české vlády, zatímco ministerstvo zahraničí vyřizuje povolení s příslušnými úřady jednotlivých zemí.

Někdy čekají posádky až čtyři dny, než získají povolení běžně dostupná komerčním aerolinkám. Zatímco letecké společnosti jako jsou například Smartwings mají s jednotlivými státy dlouhodobé dohody, armádní letadla musí žádat o zvláštní povolenku.

V případě našeho letu z Maskatu do Prahy to vychází zhruba na pět až sedm povolení. U každého z nich typicky trvá až osmačtyřicet hodin, než ho úřady vyřídí – a vzhledem k současnému přetlaku na administrativy dotčených zemí není vůbec samozřejmé, že se vyřízení podaří včas.

Když navíc povolení udělí například Srbsko, ještě to neznamená, že ho speciál dostane také od Turecka nebo Saúdské Arábie. Povolení má navíc jen omezené trvání.

Musíme věřit, že příkazy jsou správné.

Někteří členové posádky, kteří pro nás do Maskatu přiletěli, byli v podobné akci už několikrát.

Před pár měsíci například letěli do Venezuely vyzvednout Jana Darmovzala – Čecha, ktery byl v roce 2024 zadržen během své turistické cesty a po více než roce věznění v lednu propuštěn a vrácen do Česka.

Na povolení vletět do Venezuely čekali několik dní. Když na podzim 2023 evakuovali české občany z Izraele, jejich letadlo prý přistálo na letišti, kde jen pár minut předtím dopadla raketa, o které posádka nevěděla.

„Je to chaos. A často jsme jedni z posledních, kdo se dozví, co se vlastně děje. Dostáváme příkazy, ale často bez kontextu. Musíme prostě věřit, že jsou správné,“ řekl mi jeden z nich.

Čtěte také: Pyramida zla. Kdo doopravdy vládne Venezuele?

Operace repatriace

Popsaná nejistota do jisté míry vysvětluje i montypythonovskou etudu, kterou jsme zažívali dny před nástupem do armádního speciálu.

Vše začalo v neděli 1. března, kdy jsme s manželem začali řešit, jak a jestli se vůbec po měsíci v Ománu dostaneme domů. Naše původní lety byly zrušeny kvůli válce, kterou vyhlásily USA Íránu a která následně zasáhla i ostatní země blízkého východu.

Po letenkách zpět do Evropy byla obrovská poptávka a malá nabídka. A tak jsme se stali součástí české repatriační operace.

Následující dny jsme strávili sledováním protichůdných vyjádření politiků, zda letadla poletí, a pro koho budou určena. Mezitím jsme hodiny volali na krizovou linku Ministerstva zahraničí a snažili se mluvit s někým, kdo by nám dokázal říct, jestli nějaký let opravdu bude a jak se na něj dostat.

Na linku se nejprve nedalo dovolat vůbec. Později nám různí operátoři sdělovali protichůdné informace, zda letadlo poletí a zda se s námi počítá. Jindy nevěděli nic – ani že jsme volali o několik hodin dříve a na repatriační let se registrovali. Naše jména prý v systému nebyla.

Současně jsme psali e-mail na ambasádu v Rijádu, která měla celou akci koordinovat. Nakonec přišla zpráva, že s námi počítají.

Po bližším prozkoumání jsme si všimli, že dorazila z adresy hostované na Seznamu a odkazovala na Google Forms, kam jsme měli zadat pasové údaje.

Komunikaci z nevládní adresy částečně vysvětluje i fakt, že na ambasádě v Rijádu pracuje jen sedm lidí – celkem je jich na českých ambasádách na Blízkém východě zaměstnáno zhruba padesát.

V systému DROZD, který provozuje Ministerstvo zahraničí pro občany cestující do ciziny, přitom bylo v sobotu 28. února, kdy konflikt vypukl, registrováno asi sedm tisíc českých občanů. Celá repatriační operace tak ležela na pár přepracovaných úřednících.

Když jsme v úterý 3. března dorazili na letiště, potkali jsme hlouček asi deseti Čechů, kteří se vyptávali pracovníků letiště na očekávané české letadlo. Na tabulích s odlety o něm nebyla žádná zmínka a nic nevěděl ani personál letiště.

Později jsme zjistili proč. V tu chvíli ještě nebylo vůbec jisté, zda letadlo přistane. Stále nemělo povolení vstoupit do saúdského vzdušného prostoru.

Mezitím se na letišti scházeli čeští cestující a čekali na ženu s českou vlajkou, která měla dle instrukcí z e-mailu přinést informace o dalším postupu.

Někteří měli potvrzení, že se s nimi počítá. Jiní dostali instrukci vyčkat, zda na ně zbude místo.

Zhruba hodinu po plánovaném odletu letadla se na letišti konečně objevila žena s českou cedulí, že sbírá pasažéry. Tím ale její kompetence končily.

Kromě cedule totiž neměla žádné informace. Ani seznam cestujících, ani informace o letadle, které v tu chvíli podle Flightradaru kroužilo nad Saúdskou Arábií.

Česká cesta

Začala tak druhá fáze celé eskapády, připomínající nekonečnou schůzi SVJ. 

Cestující se začali organizovat sami. Rozdělovali se na „jisté“ pasažéry a náhradníky, vytvářeli improvizované fronty, zatímco jiní nadávali, smáli se nebo si celou situaci natáčeli na mobil.

Další volali na ambasádu do Rijádu, odkud se později podařilo získat seznam těch, kdo letí. Organizace se zhostila jedna z cestujících. Vyvolávala jména a počty rodin, které se do letadla dostaly, a posílala je na jednu stranu imaginární přepážky. Ostatní zůstávali na místě.

Cestující si mezi sebou například ujasnili, že děti do dvou let mohou sedět na klíně rodičů, a tím pádem se do letadla vešlo více lidí.

Během dalších pěti hodin, než jsme konečně odletěli, nás čekal nestandardní proces: všem nám na několik hodin sebrali pasy a přesouvali nás z jedné haly do druhé, aniž by kdokoli věděl proč.

Krátce po půlnoci jsme se konečně dostali k letadlu a o devět hodin později přistáli na třetím terminálu Letiště Václava Havla.

Repatriace českých občanů zafungovala nikoli díky protokolům, ale především díky improvizaci a proaktivitě jednotlivců. A to navzdory tomu, že česká diplomacie pracuje s výrazně menším rozpočtem i aparátem než řada podobně velkých evropských zemí.

České ministerstvo zahraničí má kolem dvou tisíc zaměstnanců, zatímco například Rakousko nebo Dánsko zaměstnávají v diplomatických službách o stovky lidí více.

Přesto se Češi dostávali domů v poměrně vysokých počtech ve srovnání s jinými státy – například němečtí důchodci v hotelu, kde jsme byli ubytovaní, se podivovali, že něco jako repatriace občanů vůbec existuje.