Na slabé přitvrdit, bohaté si uplácet. Česko podle Daniela Prokopa

„Tohle bychom neměli číst my, ale naši oligarchové,“ oslovil mě nad knihou Spravedlivý růst Daniela Prokopa na zahradě soused.

Souhlasila jsem. Při četbě druhé knihy proslulého sociologa jsem si často přišla, jako bych četla opáčko problémů a reformních návrhů z oblasti daní, sociálního systému nebo školství, které jsou ve veřejném prostoru už dlouho propírané a známé. Bohužel se ale právě kvůli vlivu oligarchie Prokopovy dobře vyargumentované, daty podložené a v evropském kontextu nikterak radikální návrhy v Česku dlouhodobě nedaří prosadit.

Pokud by šlo pouze o otázku osvěty, stačilo by teze Spravedlivého růstu dostat k těm správným aktérům, aby provedli ty správné reformy. Prosazení i zdánlivě neutrálních a technokratických reforem z pera Daniela Prokopa ale ve skutečnosti probíhá v aréně mezi různými zájmovými skupinami, kde ti nejbohatší Češi dlouhodobě vyhrávají.

Jak poukazuje publicista Josef Patočka, podoba veřejných politik je odrazem toho, kdo drží moc. Podíl většiny na moci a rozdělení zdrojů upadá v celém západním světě od 70. let, kdy neoliberální reformy oslabily odbory, družstva i levicové strany. Role kapitálu v bohatství roste, moc nejbohatších se zvyšuje, nejen český veřejný systém na to ale nedokáže reagovat.

Čtěte také:Kudy z krize I. Odkud vyrostl nerůst a kde jsou jeho meze

Americký politolog Jeffrey A. Winters v knize Oligarchie popisuje, že cílem oligarchů napříč dějinami je ochránit a rozmnožit své bohatství. Když se cítí v ohrožení, například kvůli dekarbonizaci nebo tlakům na vyšší zdanění, začnou asertivněji ovlivňovat veřejnou diskusi i přímo politiky, což se stále očividněji děje jak v USA, tak i v Česku. Když proti sobě nemají dobře organizovanou sílu reprezentující zájmy lidí, jde jim to snadno.

Četné problémy Česka pojmenované v nové knize Daniela Prokopa tento stav odráží. Rozpočet našeho státu stojí na bedrech pracující třídy, jejíž nízké mzdy musí sanovat sociální dávky. Pro akcionáře, dědice nebo majitele firem je naopak Česko daňovým rájem, jak poukazuje i Prokop. Série krizí od roku 2020 dusí kupní sílu pracujících, zatímco nejbohatší Češi podnikající v energetice, bankovnictví či zbraních zbohatli o stovky miliard.

Vlády ODS i ANO dlouhodobě udržují nízký daňový výběr, což limituje naši schopnost investovat do veřejných služeb i strategických oblastí, a tím i připravit Česko na budoucnost. Veřejná správa je slabá a roztříštěná, a tak nedokáže čelit zájmům velkého byznysu ani navrhnout a prosadit potřebné reformy.

Čtěte také:Rakušanka zdědila miliony eur. Rozdala je a volá po zdanění bohatých

Problémem je i veřejná diskuze. Prosazujete-li v Česku změnu daňového systému, dočkáte se s velkou pravděpodobností  osočení z komunismu. Stává se to často i Danielu Prokopovi. Tato kritika přitom nebývá jenom autentická – často přichází buď z médií vlastněných oligarchy, nebo od aktérů pohybujících se ve zvláštním mezisvětě mezi médii a PR velkých korporací.

Nestranný odborník

Prokop v knize připouští nadměrný vliv nejbohatších vrstev na podobu veřejného systému. Popisuje například, že většina Čechů daňový systém dobře nezná a nemůže požadovat změnu ve svůj prospěch, zatímco bohatší vrstvě vyhovuje a změnu proto odmítá. V takové situaci je pro politiky velmi lákavé rozdávat předvolební daňové dárečky těm, kteří mají a vědí.

Obecně se však Prokop problému silné české oligarchie v knize nevěnuje. Nepřipouští ani neoddělitelně politický charakter svých návrhů. Ty by mohla z gruntu převzít nějaká liberální, technokratická politická strana a prostě si je nasázet do programu s argumentem, že se rozhodně nejedná o žádnou ideologii.

Ač autor občas používá popkulturní odkazy nebo zajímavé osobní vzpomínky, je kniha psaná odborně a v některých pasážích velmi suše. Občas připomíná školní skripta, kde vám autor vysvětluje, jak přesně funguje Jurečkova superdávka, systém řazení škol v přihláškách na střední nebo prevence rakoviny tlustého střeva, a vy si říkáte, zda to takto podrobně potřebujete vědět.

Tyhle pasáže možná přeskočíte. To ale nevadí, protože je můžete využít, když budete hledat podklady pro článek, do politické debaty nebo budete vlastní dítě hlásit na školu. Jako zdroj dat poslouží Prokopova druhá kniha perfektně.

Ač je v některých pasážích těžko stravitelná, daří se knize Spravedlivý růst vykreslit život v Česku jako překážkovou dráhu: spíše, než aby vás český daňový systém, vzdělávání, či sociální dávky motivovaly k aktivitě a společensky prospěšnému chování, chytají vás do pastí a trestají za to, komu, kde a kdy jste se narodili. 

Růst pro všechny

Jsou ale i části knihy, kde Prokopův důraz na data, centrismus a neideologičnost nezastíní fakt, že má jasný morální kompas a nebojí se říkat i v Česku nepopulární věci.

Příznivce ekologických hnutí potěší, že se na začátku knihy o ekonomickém růstu věnuje i jeho limitům. V otázce nerůstu Prokop souhlasí například s proslulým ekonomem nerovností Brankem Milanovičem, který poukazuje na potřebu ekonomického růstu pro vyzdvihnutí všech regionů a sociálních skupin z chudoby, a zároveň na politickou neprosaditelnost nerůstového uspořádání. Zároveň však Prokop správně připouští, že kritici nerůstu nedokážou přesvědčivě rozehnat obavy nerůstového hnutí z negativních ekologických dopadů neustálé rostoucí spotřeby.

Čtěte také:Kudy z krize II. Zelený růst se snaží trefit zmenšující se terč

Sám Prokop prosazuje inkluzivní růst, který zahrne všechny regiony a sociální skupiny, předejde radikalizaci vycházející z chudoby a je zároveň i klimaticky udržitelný a politicky prosaditelný. Právě inkluzivnímu růstu by nejen česká vláda měla připravit cestu reformami, které autor představuje v knize – tedy funkčními daněmi a veřejnými službami.

Celé poselství knihy je nepřekvapivě na ekonomickém růstu závislé – autor často hovoří o nenahraditelnosti firemních investic v nejrůznějších oblastech včetně bydlení a dekarbonizace, na růst trhů sází i třeba v návrzích fungujícího doplňkového penzijního spoření. Politikám, které by se daly označit za nerůstové, třeba zkracování pracovní doby, univerzálnímu základnímu příjmu či službám, se kniha naopak nevěnuje.

Performativně tvrdé Česko

Nejviditelněji svůj morální kompas Prokop vystavuje v závěru knihy. „Často jsem si říkal, zda vůbec má smysl psát knihu o daních, veřejných systémech a vzdělávání tváří v tvář zcela novým podobám krutosti,“ zamýšlí se s odkazem na Ukrajinu ale hlavně na Gazu. V závěrečné části knihy Prokop také představuje užitečný termín „politika performativní tvrdosti,“ který bohužel velmi přesně vystihuje český přístup jak k mezinárodní, tak právě i sociální politice, která je Prokopovou doménou.

V rámci této politiky „se nepromyšlená bezohlednost vydává za pragmatismus a maskuje, že reálně žádný plán a odvahu nemáme,“ vysvětluje trefně sociolog. Správně poukazuje, že čeští politici podkopávají akceschopnost Evropské unie a podporují rozmetání mezinárodního práva i destabilizaci Blízkého Východu našimi spojenci, přestože to je zcela v rozporu se zájmy menší země na středo-východě Evropy. 

V sociální oblasti zatím performativní přísnost žene ukrajinské uprchlíky do nekvalifikované práce, děti z chudých rodin do neperspektivních škol a lidem v exekucích nutí celý život pykat za staré nebankovní půjčky. Vždyť my jsme to taky nedostali zadarmo! Potlesk bezohlednosti a krutosti podle Prokopa často nahrazuje odvahu dělat skutečné reformy, například více investovat do vlastní obrany nebo reformovat daňový systém. 

Prokop v závěru knihy věnuje také dehumanizaci, která dle jeho pozorování v Česku v posledních letech zakořenila a vede k normalizaci krutosti a bezpráví. V tomto případě se ostatně nemusíme koukat jenom do Gazy. Rétorika Motoristů například o úřednících-parazitech ukazuje, že jakmile upřeme lidství jedné skupině lidí a libujeme si v jejich strádání, otevírá to dveře k dehumanizaci stále dalších osob – až se na seznamu méněcenných může ocitnout třeba celý náš národ.

Bylo by zajímavé si o dopadech dehumanizace a performativní tvrdosti na českou mezinárodní i sociální politiku s Danielem Prokopem dále popovídat. Třeba na téma, jak se tyto fenomény budou dále vyvíjet v kontextu klimatické krize, boje o omezené planetární zdroje či nástupu umělé inteligence, po kterém se mnoho lidí může stát postradatelnými pro pracovní trh, ekonomický růst nebo třeba válečné úsilí.

Je každopádně inspirativní a v českém kontextu vlastně odvážné, že Prokop tato témata na konci své knihy o sociálních problémech Česka otevřel. Ve světě, kde vládne dehumanizace a performativní krutost, se totiž autorova představa spravedlivého růstu skutečně prosadit nedá.