Peklo jménem zima: Jak Ukrajina přežívá mrazy bez proudu

Celé město je zalité tmou a mráz se dere pod peřinu. Kdo si včas nenabil baterie, ten už nemá ani spojení se světem.

Miliony lidí v hlavním městě Ukrajiny a další desítky milionů po celé zemi padají každý večer do ledové temnoty. Ráno se pak probouzí do světa, kde i umýt si vlasy může být nebezpečný úkol.

Zvlášť pro staré lidi ve vysokých patrech paneláků může jít o smrtící podmínky. Mladí nacházejí cesty, jak se s novou realitou poprat.

„Když všechno vypne, je čas dát si malou diskotéku v kuchyni a pak jít spát,“ popisuje Voxpotu život s omezeným přísunem elektřiny kyjevská novinářka Darja.

Rusko od začátku zimy intenzivně bombarduje energetickou infrastrukturu Ukrajiny, včetně tepláren a rozvodných stanic jaderných elektráren. Jak ukrajinské obyvatelstvo zvládá systematickou kampaň zaměřenou na zlomení jeho vůle, kterou není nijak těžké nazvat ruským státním terorismem?

To popisuje několik svědectví z různých míst Ukrajiny, které budeme v následujících dnech na Voxpotu zveřejňovat.

Darja (26), Kyjev

Když se nebombarduje, budím se brzy, kolem čtvrté, páté ráno. V tu dobu obvykle elektřina běží, takže mám šanci dobít si všechny svoje přístroje, uvařit, a především – umýt si vlasy!

Mám je hodně dlouhé a dlouho mi schnou, takže to je nejsložitější úkol. Venku je minus patnáct, takže s mokrými vlasy nevycházím. A bez topení mi doma neschnou.

Kolem osmé ráno vyrazím pro kafe, protože jakkoli hrozivě se v noci bombardovalo a jakkoli dlouho trval výpadek proudu, místní kavárny nahodí ráno generátory a otevírají podle plánu. Všude šrumec: lékárny, potraviny, zverimexy... Malé podniky se tu snaží přežít, jak to jen jde.

Devátá hodina, minuta ticha za padlé.

Čtěte také: Moje vnoučata se sem už nevrátí. Ve Lvově se odrážejí nálady celé Ukrajiny

V posledním týdnu jsem pracovala z domova, protože v redakci byla šílená zima. Když člověk mluvil, od pusy mu šla pára, takže jsem šla radši pracovat domů.

Když přes den náhodou naskočí elektřina, všechno zase rychle do nabíječek.

U mě doma znamená výpadek proudu, že skoro vůbec neteče voda, takže tu na běžný provoz máme ve velkých lahvích, a když elektřina naběhne, rychle lahve doplníme. Pitnou vodu objednáváme ve dvacetilitrových kanystrech.

Když je útok hodně silný, neusnu.

Už druhým týdnem nejsou vydávány rozpisy, kdy elektřina poběží, takže jsou všechny domácí práce složitější a špatně se plánují právě i objednávky vody, abyste ji pak nemuseli tahat do šestnáctého patra. Dvacetilitrovky sama neutáhnu, šest už se dá – do posilovny jsem přece nechodila pro nic za nic, žejo.

Mám powerbanku, ze které v případě potřeby napájím router, laptop i telefon, takže mám internet většinu dne. Jakmile ale výpadek trvá déle než deset hodin, vysílače to neutáhnou a signál i internet mizí. Pak je čas na domácí diskotéku v kuchyni, nebo se prostě nějak zabavit.

Před devátou mířím do postele.

Když přijde noční bombardování, je všechno mnohem těžší. V takovém případě jdu spát do koupelny, kam si vyskládám polštáře a peřinu. Když je útok hodně silný, neusnu.

Zkouším pak projíždět sociální sítě nebo v aplikaci ePPO hlásím, co slyším – proletěl kolem Šahíd, nebo raketa? Každý z nás může skrze aplikaci odesílat data, která se využívají ke sledování cílů v reálném čase.

Uklidňuje mě to. Přesná hlášení pak aplikace zpětně odměňuje malými medailemi.

Zima s výhledem

Noc beze spánku ale dělá dny těžšími. Za čtyři roky války už jsme si nastřádali spoustu únavy, takže jsem pak celý den zpomalená a trvá mi vymyslet i obyčejné věci, jako třeba co si dám dnes k jídlu.

Jak ale říká můj kamarád, zase dnes hrajeme naši nejoblíbenější hru: „Jako by se nechumelilo.“

Když tohle všechno píšu, uvědomuju si, že nejsem vhodný respondent – jsem mladá, v dobré kondici, nemám děti. Takže je to pro mě celé výzva hlavně co se týče rozvržení času.

Mé kolegyni mezitím doma klesla teplota na deset stupňů, takže musela odjet ke svým rodičům v Rovenské oblasti. Jiné kolegyni doma mrazem praskla voda a zatopila její byt.

Nedovedu si představit, jak se s tímhle popasovávají mladé matky. Nebo moji prarodiče, kteří se bez fungujícího výtahu nezvládnou dostat ven.

Dneska jsem četla zprávu, že dva instalatéři v Kyjevě umřeli z přepracování. A bývalého šéfa státní energetické společnosti zabil při inspekci elektrické stanice proud.

Lidé mezitím vytahují grily na ulici a pečou si na nich maso, organizují večírky nebo staví barevná iglú z ledu. V tomhle rozporu tu žijeme.

Už dávno nerozliším, co je normální. Beru dny, jak jdou. Takhle to je, tohle musím zvládnout, tímhle to vyřeším.

Bydlím v šestnáctém patře, takže mám docela pěkný výhled na Kyjev – pokud se o pohledu na sovětské paneláky dá vůbec říkat, že je „pěkný“.

Město je pohrouženo do tmy, z níž místy s různou intenzitou svítí okna. Někde mají střídače, jinde krmí světla z powerbank, někde svítí svíčky.

Všechny tyhle komplikace jsou ale nic proti tomu, co zažívají ukrajinští vojáci a vojačky a jejich rodiny.

Prostě si nedovedu představit, jaké musí být trčet v tomhle mrazu v zákopech a zastavovat nástup Rusů. Na obzoru přitom nemáš žádný odpočinek, žádné datum, ke kterému se upneš, že ještě tolik a tolik dní a bude to dobré.

Přesně před týdnem jsem pohřbila svého strýčka, který byl zároveň mým kmotrem. Mobilizován byl v roce 2019, dělal zdravotníka. Zemřel loni v dubnu, ale jeho tělo dlouho nešlo dostat ze zóny nikoho.

Je minus sedmnáct a hřbitov se mi zdá nekonečný. Procházím kolem hrobů lidí v mém věku, všechny jsou pod sněhem, všude vlají ukrajinské vlajky.

Když se pak vrátím domů, vyšlápnu šestnácté patro a tam mě nečeká ani topení, ani voda, nepřijde mi to jako dostatečný důvod být otrávená.

Zároveň když vidím předpovědi počasí, kdy v některých částech Ruska je ještě několikrát větší mráz, vždycky si vzpomenu na ukrajinské zajatce v ruských věznicích. Kolik z nich takové teploty přežije?

Já si nakonec ten čaj uvařím, teple se obleču a zavrtám se do peřiny.

Oni mezitím trčí v pekle, kam se ke všemu Rusy způsobenému zlu přidává nelidská zima.