Neměli bychom jet pryč? Jak se ujíždí před izraelskými bombami

Výbuch nás probudí kolem půl třetí ráno. Balkonové dveře se otevřou, okna začnou třást v rámech. Další rána přichází téměř okamžitě.

Ulicí se ozývá troubení aut a výstřely z pušek. Ty přicházejí skoro vždycky po výbuchu. Proč, to nevím. Možná jen jako gesto, že se něco stalo.

Michel mě posílá za zeď – sklo by se při další explozi mohlo vysypat dovnitř. V tomhle domě se narodil a podobné situace velmi dobře zná.

Když se všechno na chvíli uklidní, zapneme televizi. Na obrazovce se objevují první záběry kouře.

„To nic není,“ říká Michelova máma Ramona klidně. „To je v Dahíje. To se nás netýká.“

Ve skutečnosti to znamená několik stovek metrů od nás.

Bydlíme v Hadathu, na poslední ulici před Dahíjou – čtvrtí, která patří mezi časté cíle izraelských útoků a je dlouhodobě považována za jednu z hlavních bašt Hizballáhu. Ramona patří mezi maronitské křesťany, kteří žijí po generace právě v Hadathu.

Hranici mezi oběma částmi tvoří dvouproudová silnice. Na mapě není nijak zvlášť označená, ale místní dobře vědí, kde začíná jeden svět a končí druhý. O pár ulic dál se mění nejen architektura, ale i pocit, kdo tu vlastně vládne.

Mezi zdejšími maronitskými křesťany navíc platí nepsané pravidlo: za tu silnici se pěšky nechodí. Pokud ji někdo kříží, většinou autem. Žít na takové hranici znamená být neustále mezi dvěma světy.

Válečné probuzení

O několik dní dřív přitom všechno působilo úplně normálně.

V pátek 6. března jsme vyrazili na výlet do Sidonu, asi čtyřicet kilometrů jižně od Bejrútu. Je ramadán a večery tam mají zvláštní atmosféru. Ulice jsou plné světel, restaurace otevřené dlouho do noci a lidé se scházejí na iftaru – společném jídle, kterým po západu slunce přerušují půst.

Rodiny sedí u dlouhých stolů, mezi nimi běhají děti a město působí téměř slavnostně. Nic nenasvědčuje, že by se situace měla během několika hodin změnit.

V sobotu ráno přichází zpráva, že Spojené státy zaútočily na Írán. Ještě než otevřeme telefon, změnu poznáme z okna. U benzínové stanice stojí dlouhá kolona aut.

Čtěte také: Libanon ve válce: Mezi íránským vlivem a izraelskou ofenzivou

Strach z nedostatku paliva je v Libanonu dobře známý. V roce 2021 se země propadla do tak hluboké energetické krize, že lidé skladovali kanistry benzínu doma a ve frontách na pumpách přespávali v autech.

Podobně to vypadá i v supermarketech. Lidé nakupují zásoby a u pokladen se tvoří dlouhé fronty. Nikdo přesně neví, co přijde, ale všichni mají pocit, že bude dobré být připravený.

V neděli večer jdeme na večeři. Restaurace je téměř prázdná a číšník vysvětluje, že z menu zmizely čerstvé ryby.

„Dovážejí se z Dubaje,“ říká. „A teď nic nelétá.“

Ve vzduchu je slyšet monotónní zvuk dronů. V Libanonu není úplně neobvyklý, ale tentokrát je výrazně hlasitější. V noci před prvním bombardováním se k němu přidávají letadla.

Pondělí, úterý a středa mají podobný průběh. Útoky probíhající přes den mají většinou stejný scénář. Nejprve přijde oznámení, že se chystá úder. Podíváme se na mapu, kde přesně má proběhnout, a pak čekáme.

My tyhle informace většinou sledujeme na Instagramu, kde se zprávy o konkrétních lokacích šíří velmi rychle. Michelovi rodiče je sledují v televizi. Tak nebo tak o nich lidé ve městě ví téměř okamžitě.

Když pak uslyšíme první rány, začneme je v duchu počítat – byly už všechny, které oznámili?

Jakmile je jasné, že ano, den může pokračovat dál. Já si při výbuších někdy automaticky sednu pod stůl s mojí fenkou Cosmou.

Michel i jeho rodiče se mi za to smějí. Sami se nikam neschovávají.

V noci je to jiné. Noční útoky jsou směs hlášených i těch, které nikdo dopředu neoznamuje.

V úterý v noci mě Michel probudí. „Za hodinu nebo za hodinu a půl to uslyšíš,“ říká tiše. Úder byl oznámený a podle zkušenosti ví, že chvíli potrvá, než k útoku dojde. Od té zprávy už nemůžu usnout. Čekám na ránu, která opravdu přijde někdy nad ránem.

Další výbuchy už ale nikdo nehlásí. V průběhu noci se několikrát probouzíme. V dálce je slyšet bomby a tlumené dunění, které se nese městem. Některé exploze jsou blízko, jiné vzdálené.

Po chvíli je zase ticho. Pak další rána. A znovu ticho. Po rozbřesku město funguje dál.

Čtěte také: Opusťte domovy, jste terč. Češka popisuje ostřelování Libanonu

Zavíráme, všichni pryč

Ve středu večer jdeme na večeři do restaurace nedaleko. Mám narozeniny. Na první pohled působí všechno úplně normálně: lidé sedí u stolů, číšníci kmitají mezi hosty a z kuchyně se ozývá hluk nádobí. 

Restaurace je plná, jako bývá touhle roční dobou téměř každý večer. U stolů se mluví, jí a kouří vodní dýmky. Jako by se venku nic zvláštního nedělo.

Ve čtvrtek dopoledne sedíme na balkoně a opalujeme se. Jsme na straně domu, odkud nás nevidí Michelův otec – nelíbí se mu, že se chováme „normálně“. Podle něj je země ve válce a na podobné věci není čas. Z nás všech prožívá situaci nejdramatičtěji.

Z výšky pozoruju ulici pod námi. Lidé nakupují ovoce u stánku, zastavují se u malých obchodů a život ve čtvrti působí téměř normálně.

Rozhodnu se proto zajít do své oblíbené kavárny. Když dorazím, je plná. Hraje hudba, lidé sedí u stolů, baví se a pracují na počítačích. V tuhle hodinu tak zaplněná obvykle nebývá.

Myslím, že je to i tím, že univerzity jsou zavřené a mladí lidé mají najednou volno. Na první pohled nic nenasvědčuje, že by se mělo něco změnit. Uprostřed videohovoru s kolegou mi najednou Michel píše: vyhlásili evakuaci Hadathu. O minutu později přichází barista a říká, že zavírají.

Když vyjdu ven, ulice už jsou plné aut. Kolony v obou směrech, vojáci, kvapně zavírající obchody. Rodiny se přesouvají pryč, potkávám i starší lidi na vozících. Instinktivně vytáhnu telefon a chci si situaci natočit.

Sotva telefon zvednu, jeden z vojáků na mě začne hlasitě křičet, ať to okamžitě schovám. Další ke mně přistoupí a téměř mi do obličeje opakuje, že mám video hned smazat.

Poslechnu a v tu chvíli si poprvé uvědomím, že mám vlastně trochu strach. Domů jdu pěšky. Michel pro mě chtěl přijet autem, ale to by nemělo smysl – kolony stojí.

Proč bychom odjížděli?

Když přijdu do bytu, v obýváku už sedí Michelovi rodiče. V televizi běží zprávy a na stole leží telefony, které nepřestávají zvonit.

„Neměli bychom jet pryč?“ ptám se.

Ramona se na mě podívá překvapeně. „Proč bychom odjížděli?“

Podle ní je nejbezpečnější zůstat doma. Dům stojí desítky let a je z masivního betonu. Michelův otec má jiný důvod – bojí se o majetek.

Debata se doma chvíli točí v kruhu. Ramona opakuje, že nejbezpečnější je zůstat doma. Michelův otec zase připomíná, co se stávalo v minulosti, když lidé kvůli bombardování odešli – po návratu je čekaly vypáčené dveře a prázdné byty.

Já nakonec říkám že mám prostě strach. Po chvíli Ramona povzdechne a souhlasí, že na pár dní odjedeme do hor. Rodina tam má malý letní byt, takže aspoň nemusíme řešit, kam jít.

Začínáme balit. Já hodím pár věcí do batohu, ale Ramona mě hned zastaví. „Vezmi si všechny cenné věci,“ říká. Pro ni to znamená hlavně dvě věci: pasy a zlato.

Pak přichází další krok, který má v podobných situacích v Libanonu dlouhou tradici: zavřít okenice. Dřevěné a kovové okenice mají chránit sklo před tlakovou vlnou při výbuchu. Zároveň dávají najevo, že je dům zavřený.

Michelův otec mezitím řeší ještě jednu věc. Má starý mercedes, který nikdy nepoužívá. Není ani jisté, jestli auto cestu do hor zvládne. Přesto ho chce vzít s sebou.

„Nenechám ho tady,“ je rozhodnutý. Už se prý několikrát stalo, že lidé při podobných situacích přišli také o auta.

Když je všechno sbalené, vyrážíme ve třech autech. Na silnici jsou tisíce dalších. Vypadá to, jako by se přesouvala celá země. Auta se posouvají po pár metrech, s otevřenými okny, takže spolu lidé mluví přes silnici.

Ve voze vedle nás sedí rodina s malými dětmi. Otec drží volant jednou rukou a druhou si zapaluje cigaretu. Na zadních sedadlech mají naskládané tašky a deky.

O kus dál stojí dodávka, ze které někdo podává láhev vody řidiči vedle. Nikdo netroubí. Lidé jen čekají. Cesta, která normálně trvá necelou hodinu, se výrazně protahuje.

Když se postupně zvedáme do hor, zapadá slunce. Obloha je úplně čistá.

Jako v sedmdesátkách

Jakmile se dostaneme výš, atmosféra se znovu promění. Na ulicích se lidé procházejí, restaurace jsou otevřené a na první pohled všechno působí téměř normálně.

Bombardování zůstává pro tuto noc někde dole v údolí, na hraně města, kde Hadath přechází v Dahíju. A zítra se uvidí.

Ptám se Ramony, jestli se nebojí, že by některý z útoků mohl zasáhnout právě náš dům. Zavrtí hlavou. „To se nestane. Izraelci míří přesně.“

A i kdyby přece nemířili, nebylo by to podle ní poprvé, co by její širší rodina o nějaký dům přišla: v sedmdesátých letech během občanské války zničilo izraelské bombardování domy jejímu strýci i dalším příbuzným. Nikdo jim tehdy nic nezaplatil, ani nepomohl začít znovu.

„Tak by to bylo i teď,“ konstatuje suše.

Současné útoky podle ní mají jiný význam. „Kteer mníha,“ říká. Arabsky „velmi dobré“.

Podle Ramony a dalších lidí v jejím okolí Hizballáh opakovaně zatahuje Libanon do konfliktů, které běžní lidé nemohou ovlivnit. Doufá, že současná eskalace by mohla znamenat konec opakujících se střetů.

„Jinak se to vrací pořád dokola. Každý rok nebo dva.“

Na chvíli se odmlčí.

„Haram,“ dodá ale tiše. Je jí líto lidí, kteří přicházejí o domovy.

Autorka je cestovatelka.